J 1,43–51

Písně: 167, 558, 431, 551, 451
Introit: Žd 4,14–16
Čtení: Gn 28,10–23
Text: J 1,43–51
Už na začátku, v první kapitole svého evangelia vypráví Jan o povolání učedníků, z nichž Ježíš učinil své apoštoly. Je to událost zásadního významu: bez apoštolského svědectví bychom o Ježíši nic nevěděli a nemohli bychom se s ním ve víře setkat, protože jeho slova by dozněla v dálné minulosti. Bez apoštolů by nebyla církev, kterou Pavel ve svém listu do Efezu přirovnává k stavbě, jejímž základem jsou apoštolové a proroci (Ef. 2,20), Proto na těchto lidech, kteří pokračují v díle Ježíšově a nesou jeho evangelium do celého světa tolik záleží; přitom každý je jiný a také jsou různé podoby jejich vstupu do Ježíšova společenství.

Minule jsme četli z Janova evangelia o dvojici Křtitelových učedníků, kteří zaslechli jeho svědectví o Ježíši jako o beránku Božím a šli za ním z jisté zvědavosti. Dokonce chtěli vědět, kde bydlí. Ježíš je pozval k sobě a oni už s ním zůstali. Jeden z nich, jménem Ondřej, zašel za svým bratrem Šimonem a přivedl ho k Ježíši. Tak nenápadně a obyčejně začíná toto společenství, které – a to je vyprávění dnešního evangelijního oddílu – se teď rozrůstá o další dva členy, Filipa a Natanaele.

Filipa si vyhledal sám Ježíš a jenom jemu výslovně řekl, aby jej následoval. Natanael však tak jasné a určité pozvání neslyší. Ježíš nejedná s každým z nich stejně, protože každý je jiný. Ježíš za ním také osobně nepřijde jako za Filipem. Jako by právě Filip jej měl zastoupit, protože On chce jednat prostřednictvím těch, které si sám našel, aby v něho uvěřili. Ježíš si Filipa vyhledal, aby – a tak to říká Jan – „Filip zase vyhledal Natanaele.“

O Filipovi se Janovo evangelium zmiňuje několikrát, o Natanaelovi čteme jen zde a zdá se, že to je onen učedník, jehož ostatní evangelisté uvádějí jako Bartoloměje. Stejně jako Filip znal Písmo, toužil po Mesiáši a teď slyší, že už je tady. „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Kdyby Filip pomlčel o Nazaretu, mohl by se z toho zaradovat. Ale Natanael ví, že ten Zaslíbený musí přijít z Betléma, ne z Nazaretu, z něhož sotva co dobrého může vzejít; Nazaret měl obecně špatnou pověst. Filip mu to mohl rozmlouvat či vysvětlovat, ale Ježíše by mu tím patrně nijak nepřiblížil. To přece známe: každé tvrzení má své proti tvrzení a čím víc o největších věcech Božích mluvíme, tím víc je dokážeme zatemnit. Boží tajemství není nikdy věcí diskuse a argumentů, které si pracně vymýšlíme, abychom ty nevěřící dostali na lopatky. Nemůžeme podávat vysvětlení, jen pokorné vyznání. Nemůžeme nikoho přesvědčit, jen pozvat k víře v tak osobním angažmá jako Filip. Místo zbytečných debat o Ježíši řekne Natanaelovi: „Pojď a přesvědči se!“

A Natanael jde k němu. I se svou pochybností a nejistotou, se svými rozpaky, přestože mu to nejde všechno dohromady s biblickým svědectvím. A Ježíš mu to nevyčítá, ale naopak v něm vidí jakýsi vzor pro každého Izraelce, protože v něm není lsti. Lest a přetvářka je člověku dost blízká; všichni lidé jsou víceméně komedianti, tak to slyšíme v jedné operní árii a není to asi moc nadsazené. Jen u těch, které dlouho a dobře známe, můžeme vyloučit, že nahrají roli, která má oklamat a přelstít. Proto se Natanael ptá: „Odkud mě znáš?“ Co ty o mně víš, když jsme spolu ještě vůbec nemluvili? A slyší do svého tázání Ježíšův hlas: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ Dřív, než ses od Filipa o mně dozvěděl, já jsem už věděl o tobě. Viděl jsem tě i pod těmi hustými větvemi fíkovníku. Evangelista neodhaluje to, co je známo jen Natanaelovi a Ježíši, ale zaznamenává jeho vyznání: „Mistře, ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ Filip uvěřil hned, když si ho Ježíš zavolal, v něho jako Mesiáše, který je synem Josefovým z Nazaretu. Natanael k víře zrál svými pochybnostmi a otázkami, ale Ježíš pro něj je Syn Boží, který jej skutečně zná.

A přece to, co pokládá Natanael za rozhodující, ba největší věc svého života, že jej Ježíš zná a vidí o mnoho dřív, než on spatří jeho, největší není. Ten, který ho opravdu zná, mu říká: „Uvidíš věci daleko větší.“ Kdysi ve snu vidí Jákob sestupovat a vystupovat anděly z nebe. Ale to, co byl tenkrát sen, teď je skutečností, kterou budou prožívat ti, kdo s Ježíšem půjdou jako učedníci. „Amen, amen pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“ Boží moc a slávu budou učedníci vidět právě na něm, který si je povolal, aby zvěstovali světu, že syn Josefův z toho Nazaretu, kde není nic dobrého, je Boží Syn a jediný král svého lidu.

Jeden moderní filozof vyjádřil lidskou situaci slovy: „Nad námi je prázdné nebe.“ To znamená, že můžeme spoléhat jen na sebe. Evangelium však říká: protože přišel Syn Boží na náš svět, ti andělé, kteří jej provázeli, nezmizeli. A nebesa jsou stále otevřená, abychom měli výhled k naději a záchraně. Ten, který znal tak důkladně Natanaele, zná každého z nás ve vší naší ubohosti: „nejsou mu cizí naše slabosti, vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“

Amen.