J 14,4–6

Písně: 137, 638, 274, 695, (264, 682, 275), 510, 443, 276

Introit: Ž 137,1–6
Čtení: Iz 35
Text: J 14,4–6
Poslání: Ga 6,1

Milí bratři a sestry,

Izajáš a poslední adventní proroctví, jehož naplnění vidíme v Ježíši Nazaretském. Izajáš prorokuje o svaté cestě pro Boží lid. Bezpečné a jisté cestě, na které nezabloudí ani ti nejhloupější. Pán Ježíš mluví o cestě, po které jde a pak řekne, že on sám je tou cestou. My se dnes budeme tedy učit v Pánu Ježíši rozpoznávat prorokovanou cestu. Budeme se snažit pochopit, co nám to o Pánu Ježíši říká, když slyšíme, že jde po cestě a přitom je sám tou cestou. A také budeme přemýšlet nad tím, co to znamená pro nás. Co z toho vyplývá pro náš život.

Co tedy o té cestě víme. Vrátíme se k Izajášovu proroctví a zopakujeme si, co o té „silnici, cestě svaté“ říká. Už to slovíčko „svatá“ je důležité. Je to cesta v pravém slova smyslu „boho-služebná“. Ta cesta má sloužit Bohu k naplňování jeho plánů se světem. Je to Boží cesta. Bohem vytvořená, k Bohu vedoucí. Cesta, která má podle Božího rozhodnutí posloužit Božímu lidu, aby mohli přijít na Sijón. Tedy do Jeruzaléma.

V Izajášově době si pod tím každý jistě představil babylónské vyhnance. Od jedné takové prohrané války žije již desítky let tisíce kilometrů od domova početná židovská komunita. Sedmdesátileté „babylónské zajetí“. Za ta desetiletí už je to přinejmenším druhá generace, ale žijí i ti, kteří zažili Nabuchodonozorův odsun. Ti především by se chtěli vrátit na Sijón. Jejich touhy a představy však sdílí i mnoho mladších. Společně by tedy chtěli obnovit to nejužší možné společenství s Bohem. Chtěli by obnovit jeruzalémský chrám. Opět prožívat Boží blízkost v té nejintenzivnější podobě, tedy v přímé účasti na bohoslužbě. Když Izajáš mluví o svaté cestě pro Boží lid, tak jim to naprosto jasně a zřetelně rezonuje právě s tímto návratem z Babylóna do Izraele. Vrátí se jako Boží lid, obnoví chrám, obnoví bohoslužby podle Mojžíšova Zákona. Nic pro pohany. Tohle není jejich cesta. Tohle je Boží cesta, kterou Bůh sám povede svůj lid.

To je podstatné, že to je Boží dar lidem! Ta cesta je od začátku do konce Boží záležitost, ne lidské dílo. Proto i chůze po této cestě je věcí Božího vyvolení. Nezáleží na našich lidských kvalitách, ale výhradně ne tom, že Bůh si svůj lid na tuto cestu přivede, po této cestě svůj lid povede a tento lid dovede až na Sijón. Půjdou jistě, bezpečně a půjdou všichni. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci, říká Izajáš. Pošetilci, asi přesněji prostoduší. I „hlupáci“ by bylo možno překládat. Ono totiž u toho návratu Božího lidu z Babylóna na Sijón nejde o nějakou lidskou chytrost, kterou by člověk odhalil spletitosti mezinárodní politiky a vhodným lobbingem by protlačil možnost návratu z Babylóna do Jeruzaléma. Tady jde o Boží cestu. Všechno to běží v Boží režii. Bůh si povolá Kýra, ten vydá příslušná nařízení, dá na to peníze, zajistí, aby mohl být obnoven jeruzalémský chrám, bude garantovat restituci, tedy vrácení veškerého chrámového vybavení. Pak si Bůh povolá Ezdráše a Nehmijáše a ti pak zajistí návrat a zabydlení lidí v Jeruzalémě, náboženskou očistu a potom i obnovu města a chrámu. Pak Hospodin povolá proroka Agea, když se po prvotním nadšení lidé vykašlou na budování chrámu a začnou si zvelebovat svoje vlastní bydlení. Ten pak vyřídí další Boží Slova. Prorockým apelem povzbudí judského místodržitele Zerubábela a stavba se zase rozběhne. Napořád je to Boží cesta. Nevyzpytatelné jsou někdy cesty Páně, ale nic to nemění na tom, že co si Pán Bůh řídí, to ze své ruky nepouští

Silnice, cesta, která se bude nazývat cestou svatou – to je v Izajášově prorokování obraz pro Hospodinovo vedení Božího lidu dějinami. Je to cesta z Babylóna na Sijón. Když ten Start a cíl v rámci prorockého obrazu dešifrujeme, tak vidíme, že to je cesta z pohanského zajetí do Boží blízkosti. A je to cesta „Boží“. Bůh sám chce svůj lid vysvobodit z bloudění v tomto světě, tak si pro něj dojde a povede ho tak, aby to pochopil i naprostý trouba.

Tohle čekají Izraelci, když si tak v Babylóně čtou Izajášovo proroctví. Kdy už nás konečně Hospodin vysvobodí z tohoto lidského zmatku? A spolu s tím i ty další „průvodní jevy“ – tedy kdy se rozevřou oči slepých? Kdy se otevřou uši hluchých? Kdy kulhavý poskočí jako jelen? Kdy bude jazyk němého plesat?

Nu – a to už se konečně dostáváme k Pánu Ježíši. To je přesně ten okamžik, kdy Jan Křtitel ve vězení zapochyboval a ptá se Pána Ježíše, jestli opravdu je ten, který má přijít, nebo má Jan stále ještě čekat někoho jiného. (Mt 11,2n) Tehdy mu Ježíš vzkázal: „Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte: Slepí vidí, chromí chodí, hluší slyší…“ Je to tady, Jane. To, co prorokoval Izajáš se začíná plnit. Bůh sám se rozhodl, že si lidi přivede k sobě. Chudým se zvěstuje evangelium. Ten babylónský zmatek končí, protože Bůh otevírá cestu k sobě, povolává na ní svůj lid a sám ho také celou dobu vede. To aby došly i duše prosté a neučené. Aby měli šanci i chudí duchem dojít do království nebeského, jak nám připomíná první blahoslavenství (Mt 5,3).

Tohle je úkol, který na sebe vzal Bůh a tak přišel v Ježíši Kristu na tento svět. Povolal si dvanáct učedníků a s jejich pomocí začal lidem vysvětlovat, jak se k tomu nebeskému Otci dostat. Nic složitého to není. Ptal se Ježíše kdosi: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘.“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Dvojpřikázání lásky se naučí malé dítě, natož dospělák. A i když vám to hlava fakt nebere a úplně nedáte to „srdce, duši, silu, mysl“, tak nevadí. Jde tu o smysl a ten je jasný. O nějaké doslovné učení se nazpaměť tu nejde, i když – jestli na to máte hlavu, tak to není na škodu. Na té samotné Boží cestě se ale nehraje na lidské schopnosti. Tam běží všechno podle Boží režie. Bůh na tu cestu přivádí, po ní vede a poutníky dovede do cíle. Nechme se Bohem po té cestě vést a on už nás povede správným směrem, tedy k sobě samému. To je přece cíl – dojít k Bohu. Být v co nejužším společenství s Bohem. Dojít z Babylóna na Sijón.

Z tohoto rozpoznání si pak můžeme najít jakési základní jednoduchou pomůcku pro vlastní orientaci, jestli jdu po té cestě dobře. Jestli se Bohem nechám vést, nebo střečkuji a snažím se jít po svém. Je dobré si čas od času položit otázku: „Jdu na Sijón“ Tedy: „Jdu směrem k Bohu?“ „To co říkám, to, co dělám – pomáhá mi to k tomu, abych měl k Pánu Bohu blíž?“ Mělo by vám přitom naskočit to dvojpřikázání lásky! K Bohu se dostáváme blíž, když je naše jednání projevem lásky k Bohu, nebo lásky k bližnímu. Nejlépe obojí zároveň! Protože mám rád Pána Boha, tak jdu udělat něco dobrého pro bližní. Ale to už je trošku taková vyšší dívčí, nechme tam klidně to, že to je buď projev lásky k Bohu, nebo projev lásky k bližnímu. Chybu neuděláme.

Jako první filtr to je velmi dobré a mohu jen doporučit. Rozmyslet se, jaký má moje jednání vliv na mojí cestu k Bohu. Jsou jednání, která k němu dozajista vedou, jsou jednání, která dozajista vedou přímo od něj. Situaci trochu komplikuje, že je spousta jednání, která jsou v tomto ohledu naprosto neutrální. Když jsme si v úterý ráno četli jednu knížku od Jacquese Philippa, tak tam právě tohle zmiňoval, že se spousta lidí úplně zbytečně trápí. Mají dvě možnosti a nevědí, která z nich je podle Boží vůle. V takovém případě je velmi pravděpodobné, že je to úplně jedno, co si vyberete. Přestaňte trápit sami sebe a když fakt nevíte, hoďte si korunou. Ne proto, abyste zjistili Boží vůli! Takhle Pán Bůh nefunguje! Tou korunou si hoďte, abyste se už konečně pro něco sami rozhodli a mohli začít něco užitečného opravdu dělat.

Jdu na Sijón, nebo do Babylóna? Ladí moje jednání s dvojpřikázáním lásky, nebo neladí? Vypadá to jednoduše, ale je tu ještě jeden zádrhel. Velký problém se skrývá v tom, že sám sobě člověk ledacos omluví. Maskovat za lásku k Bohu nějakou hnusárnu proti bližnímu, to tu bylo v dějinách církve mockrát. Pro Boží čest se vedly války, mučili lidé, psychicky týrali partneři i děti, manipulovalo se se zástupy… prostě jedna ohavnost vedle druhé a stejně si ji lidé dokázali omluvit, protože to je přece „z lásky k Bohu“. Za láskou k bližnímu se právě tak dokáže ukrýt naše vlastní touha po sebeprosazení, po slávě, po vlivu – suma sumárum spousta věcí, které docela určitě k Bohu nevedou.

Co s tím? Jak odhalit, že sice máme plná ústa dvojpřikázání lásky, ale je o švindl? Obelhali jsme sebe samé!

Tady nám přijde na pomoc Ježíšovo „Já jsem ta cesta…“ Zase nic zas tak složitého, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pán Ježíš je živoucím příkladem, jak by to mělo být, aby to bylo správně. Už někdy v době, kdy upalovali Mistra Jana Husa, tak katolický řeholník Tomáš Kempenský napsal knihu, která se jmenovala „Imitatio Christi“, tedy napodobování Krista. Podle některých katolických zdrojů je to druhá nejvydávanější kniha po Bibli. My evangelíci samozřejmě víme, že to není pravda a druhou nejvydávanější knihou po Bibli je Malý Katechismus od Martina Luthera. Toho Kempenského možná četl jistý londýnský baptistický kazatel Chales Spurgeon, když v kázání z června 1891 použil frázi „what would Jesus do“ – „co by činil Ježíš“. Nebyl sám, stejnou frázi bychom našli i u jiných autorů. Jako podtitul své novely „V jeho šlépějích, neboli co by činil Ježíš“ ji použil Charles Sheldon. Vyšla v roce 1896, ale od té doby vyšla mnohokrát v desítkách miliónů výtisků i v několika českých vydáních. Nejde mi teď o tuto knihu, ale o otázku „co by činil Ježíš“. Někdy v devadesátých letech to bylo celé hnutí a dodnes se můžete setkat s náramky s čtyřmi písmeny, která nositele upomínala na tuto otázku: Co by teď tady na mém místě udělal Pán Ježíš? Tak jak o něm čteme v Bibli, protože odjinud informace nemáme – co by udělal? Jak by tu moji situaci řešil?

Lidská schopnost obelhávat sám sebe je takřka neomezená, takže ani toto není pravidlo, které by fungovalo stoprocentně vždy a za všech okolností. Ale opět je to velmi jednoduchá pomůcka, kterou zvládne prakticky každý. Ježíš je cesta a nikdo se nedostane k Bohu, než skrze něj. Pokud by tedy nějaké naše jednání bylo v jasném rozporu s tím, jak nám Pána Ježíše popisují evangelia, není moc nad čím váhat. Něco, co by určitě Pán Ježíš nedělal, nebude nic moc prospěšného ani pro nás. Pokud si sami nejsme jisti, tak od toho chodíme do kostela a žijeme ve společenství s jinými křesťany. Dejme řeč s někým, komu důvěřujeme a to klidně právě tak, jak jsem se ptali sami sebe: „Myslíš si, že by to či ono Pán Ježíš dělal, nebo nedělal?“ A pak už v rozhovoru dost možná dojdete k rozpoznání, kudy že vede ta správná cesta z Babylóna na Sijón.

O to tu celou dobu jde. Jít z Babylóna na Sijón. Jít z pohanského světa do Boží blízkosti. Napodobovat Pána Ježíše a tak se přibližovat k Bohu.

Amen.