J 16,20–24

Introit: 1J 5,12–15
Čtení: Ex 32,1–14
Text: J 16,20–24
Slova, která jsme slyšeli, řekl Pán Ježíš svým učedníkům na rozloučenou; krátce nato bude zatčen, odsouzen a ukřižován. Janovo evangeliu těmto posledním slovům Páně věnuje velikou pozornost, protože právě z nich mají učedníci čerpat sílu, když jejich Mistr od nich odejde. Nebudou opuštěni, protože jim bude dán Utěšitel, Duch svatý. Toto ujištění zní v celém oddílu čtrnácté až šestnácté kapitoly Janova evangelia jako veliká naděje.

A přece Pán Ježíš nemůže svým přátelům zamlčet, že budou plakat a naříkat, protože je čekají těžké chvíle. „Budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.“ Hrůza Velkého Pátku dopadne i do jejich života, na to musí být připraveni, ale přijde velikonoční ráno a kámen hrobu bude odvalen. A tehdy se zármutek promění v radost. Tento slib se stal skutečnosti, když se Vzkříšený setkává se svými učedníky. „Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána“ – tak to zaznamenal Jan.

Možná, že ti, k nimž Ježíš mluví, si nedovedou představit ani tu bolest, kterou prožijí, a už vůbec ne tu radost, která následuje. Ostatně: jak se může skutečný zármutek tak rychle obrátit v pravý opak? „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk.“ Rodící žena prožívá bolest, ale ta se promění v radost, která je až nepochopitelná; vždyť sama ví, jak je život těžký a že dítě, které porodí, pozná také jeho tíhu až do té hořkosti smrti. Ale to všechno je zapomenuto v té radosti, že přišel na svět člověk, v radosti, kterou dává Stvořitel svému stvoření. Ne zármutek a soužení, ale radost je ta poslední skutečnost i v životě učedníků. To proto, že loučení není na dlouho: „Uvidím vás opět a vaše srdce se zaradují a vaši radost vám nikdo nevezme.“

Učedníci se mnohokrát Pána Ježíše ptali na to, čemu nerozuměli a on jim to vysvětloval. Ale teď se to mění: „V onen den se mě už nebudete na nic ptát.“ Tou poslední Boží odpovědí, která je dostačující, je vzkříšený Pán sám a jeho přítomnost mezi námi. Když se z něho radujeme – a to můžeme jako tenkrát učedníci – všechny otázky, které klade náš rozum, ztrácejí svou naléhavost a mučivost. Jistě že zůstávají, ale nemají sílu nás pohltit a zbavit radosti a naděje, kterou máme v Kristu.

Učedníci se nemusí už svého Pána na nic ptát, ale mohou se v jeho jménu obracet k Bohu. „Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu.“ Teprve po vzkříšení začíná něco nového v životě modlitebníka: smí se modlit jinak než dřív, totiž v Ježíšově jménu. Když Mojžíš se modlil za nevěrný Izrael, zněla tam jména praotců: „Rozpomeň se na Abrahama, Izáka a Izraele“ (Ex 32,13). Jako by Hospodin měl pro tyto lidi, s nimiž uzavřel smlouvu, upustit od svého hněvu vůči národu, který zklamal. Ta tři jména připomíná odvážná víra Bohu, aby kvůli nim změnil svůj ortel.

Modlit se v Ježíšově jménu znamená jistě víc než jen citaci jeho jména: je to naprostá důvěra, že kvůli němu a pro jeho dílo spásy nám Pán Bůh dá to, oč prosíme. „Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoli o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí.“ (1 J 5,14) Když se všemohoucí Bůh kvůli Mojžíšově víře, jež se nebojí mu připomínat lidská jména, dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že jej dopustí na svůj lid, jak by nevyslyšel ty, kteří volají k němu ve jménu jeho Syna? Možná, že to někdy jde pomalu a že se nejprve budeme rmoutit, nežli se náš zármutek promění v radost. Ale v životě s Kristem se vždycky končí jen radostí: „Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“

Amen.