J 16,20–28.33

Písně: 116, 214, 409, 383, 192
Introit: Mt 7,7–11
Čtení: Ex 32,1–14
Text: J 16,20–28.33
Všechno, co jsme teď slyšeli z Janova evangelia, jsou Ježíšova slova na rozloučenou s učedníky. Tři roky jej měli vedle sebe a možná to brali jako samozřejmost. Ale teď tato doba končí: „Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Teď svět opouštím a navracím se k Otci.“ Ten návrat však nebude okamžitá cesta do slávy: naopak, On musí jít k Otci přes popraviště, kde na kříži zakusí utrpení zavrženého Mesiáše. Navrací se k Otci, ale musí projít smrtí, v níž sestoupí až do pekel, jak to vyznáváme v Apoštolském vyznání. Ale tady o tom, co jej čeká, Ježíš neřekne ani slůvko. Nechce své učedníky děsit, ale potěšit je, protože mu o ně jde. A všechno, co jim teď říká, je jedno veliké povzbuzení, které tolik potřebují. „To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj.“ On mluví i k nám z téhož důvodu: ne aby nám dal odpověď na všechny naše otázky, aby nám bylo všechno jasné z Božích tajemství, ale abychom v něm našli pokoj pro své nepokojné srdce. Není to pohoda mysli, v níž se nás nic netkne a my zůstaneme vždycky klidní a nad věcí, protože všechny nepříjemnosti a problémy zvládneme správným přístupem k nim. Toto řešení znali již staří řečtí stoikové: „Nežádej, aby se věci děly jak chceš, ale chtěj věci, jak se dějí a budeš spokojen.“ Ale tato spokojenost není pokoj, který máme jako Ježíšovi učedníci najít v něm. Nespočívá v našem pohledu na věci, ale v jistotě, kterou on dává do všech našich trápení: „Ve světě máte soužení, ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ Tady je zdroj pokoje: náš Pán přemohl všechno to, co nás ohrožuje, čeho se bojíme, co nás vede k beznaději a zoufalství. Přemohl to svou smrtí na kříži a je Vítěz. Tato slova o jeho vítězství nad světem je to poslední, co vůbec učedníci slyší z jeho úst. Poslední slova shrnují často to, co bylo řečeno dřív, proto na nich tolik záleží. A ta mají učedníky provázet, aby nalezli v Ježíši pokoj.

Svět, který v Janově evangeliu je Božím nepřítelem, je přemožen poslušností trpícího Božího Syna, který naplní Boží vůli. Ale o tom vědí jen učedníci, kteří slyší svého Pána, svět naopak bude oslavovat svůj triumf, když se ho zbaví. Pán na to své učedníky připravuje, protože ji zbudou jen oči pro pláč: „Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat.“ A přece se tím nekončí, protože ta smrt na kříži a hrob není tečka, ale je vzkříšení a radost z toho, který vstal z mrtvých. Právě na shledání s ním se učedníci mohou těšit, tak jako se těší rodička ve svých bolestech na dítě. „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk.“ Ta radost matky je tak veliká, že překryje i myšlenku na to, že své dítě přivádí do světa bolesti a smrti; jakoby tu odeznívalo něco z radosti Stvořitele, který stojí za každým lidským životem. A tento obraz Pán ježíš užívá, aby ukázal učedníkům, že po zármutku je čeká jen radost, ne na čas, jak to bývá i u těch matek, které nad svými dospívajícími dětmi už se tolik neradují, spíše naopak. Radost, kterou slibuje Pán, není pomíjivá. „Uvidím vás opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“

Jistě Pán Ježíš myslel na setkání s nimi po svém vzkříšení. Ale to slovo je i pro nás, kteří v něho věříme. Každým dnem jsme blíž své smrti, ale každým dnem jsme také blíž setkání s ním, který i nám slibuje: „Váš zármutek se promění v radost.“ Kdybychom se nemohli na něho těšit, na to, že budeme na věky s ním, pak každá radost se nakonec promění v zármutek, že všechno končí. S ním naopak všechno začíná. „Vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“

Když jsme četli ze Starého Zákona o hříchu modloslužebného Izraele, slyšeli jsme také o moci modlitby, která jej zachraňuje. Když Mojžíš prosí Hospodina, aby se nad celým národem smiloval, zmiňuje tři jména, která té modlitbě dávají zvláštní sílu: „Rozpomeň se na Abrahama, Izáka a na Izraele.“ Ta jména praotců mají připomenout Pánu Bohu jeho věrnost, kterou jim prokazoval. „A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad tím zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid.“

Jsou to veliká jména, ale učedníci a my spolu s nimi můžeme ve svých prosbách přistupovat k Bohu jinak než Mojžíš. Tak nás o tom ujišťuje Ten, který nás vybízí: „Proste a bude vám dáno:“ Ale aby se tak stalo, musíme poslechnout jeho slovo: „Amen, amen pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.“

Nikde v Bibli nenajdeme přesné vysvětlení takové prosby, jíž je zaslíbeno vyslyšení. Nejde zřejmě o zvuk Ježíšova jména, jde spíš o lásku k němu a spojení s ním. Každý z nás musí sám hledat smysl těchto velikých slov, která nám Pán Ježíš říká. Možná, že i o nás platí to, co zní učedníkům: „Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu.“ Ale to se může změnit: „Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“

Amen.