J 19,17–30

Písně: 309, 31, 320, 331, 308, 315, 491, 322
Introit: 2K 5,19.21
Čtení: Ž 22,1–25
Text: J 19,17–30
Janovo vyprávění o ukřižování a smrti Ježíšově je na rozdíl od tří synoptických evangelií plné zvláštní tichosti. Neslyšíme tu posměch Ježíšových nepřátel, kteří se mu rouhali a pokoušeli jej, ať sestoupí z kříže. Není tu žádná zmínka o tom, že se zatmělo slunce a chrámová opona se roztrhla. Zatímco v ostatních evangelijních zprávách Ježíš volá mocným hlasem slovo Žalmu „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ (Matouš a Marek) a s posledním výkřikem odevzdává svého ducha Otci, jak uvádí Lukáš, u Jana provází Ježíšovu smrt skutečný mír. Nakloní hlavu jakoby usínal a z jeho úst zní „Dokonáno jest.“ Jan tyto tiché tóny, jež ostatní přeslechli, slyšel na vlastní uši; však on je ten „učedník, kterého miloval Ježíš“ a který stojí s Ježíšovou matkou jako jediný z učedníků přímo pod křížem. Více než ostatní evangelisté Jan vidí i na kříži Ježíšovu slávu, slávu Syna Božího, který vykonal a dovedl do cíle dílo spásy. Však právě proto Ježíšovo „Dokonáno jest“ je v jeho evangeliu slovem vítězství. Je dokončeno beze zbytku to, co vyjádřil apoštol Pavel slovem „v Kristu Bůh usmířil svět se sebou“ (2 K 5,19). Jeho smrt je pečetí na Božím dekretu o smíření, jímž se otevírá naděje pro každého člověka. Nikdo k tomu nemůže už nic přidat ani ubrat, to smíření je zpečetěno jeho obětí pro nás. „Dokonáno jest.“

A nikdo nemůže nic přidat ani ubrat na nápisu, který mu visí nad hlavou. Takový byl zvyk: nad hlavou ukřižovaného byla napsána jeho vina – vrah, lupič, vzbouřenec, penězokaz a kdoví co všechno tam ještě mohlo být jako odůvodnění trestu. U Ježíše je to titul: král židovský. Právě Jan nám na začátku svého evangelia zaznamenal příběh o setkání Ježíše s Natanaelem. Ten je tak překvapen, co všechno o něm Ježíš ví, že s dětskou vírou mu řekne: „Mistře, ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ (Jan 1,49) Nic většího asi nemohl povědět, protože tím vyznává: ty jsi král z Boží milosti, král, na něhož čeká celý Izrael: ty jsi Mesiáš. A přesně to, co Ježíšovi nepřátelé chtěli všemožně zneplatnit a popřít, proti čemu se bouřili až do toho „Ukřižuj!“, právě toto zvěstování čtou všichni: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ Pilát, který tuto větu formuloval, to jistě myslel jen ironicky a výsměšně proti židům, ale ti dobře postřehli oč jde. „Neměls psát židovský král, ale vydával se za židovského krále.“ On jím není a my nejsme jeho poddaní! Je třeba to změnit! ale tady zmýlená neplatí: „Co jsem psal, psal jsem.“ Konec a tečka. Muž, který se dostal až do vyznání víry Církve, která si připomíná, že její Pán, „trpěl pod Pontským Pilátem“, se stal nevědomky svou tvrdošíjností nástrojem Božího záměru. Všichni mají vědět, že Ježíš je králem a že jím zůstává navzdory vší zlobě a nepřátelství. Jakoby se tady potvrdila jistota Písma: „I hněv člověka chváliti tě musí.“ (Žal 76,11). A právě to chce připomenout Jan, když jako jediný z evangelistů vypráví o podrážděném rozhovoru velekněží s Pilátem.

A jenom Jan nám dává zaslechnout slova, jež Pán říká z kříže své matce Marii. Co všechno musela protrpět, jaký meč – o němž kdysi nad děťátkem Ježíšem mluví starý Simeon v chrámu – teď pronikl její duši! Ale i tady je zvláštní ticho, nerušené nářkem a pláčem. Jen Ježíšův hlas je slyšet zřetelně: „Ženo, tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka.“ On patří jen svému Otci, proto ji oslovuje skoro cize. Ale myslí na ni, aby nezůstala sama a opuštěná. Svěřuje ji Janovi, který má o ni pečovat jako o vlastní matku. Podání čtvrtého evangelisty je zvláštní tím, že za skutečností, o níž vypráví, se může skrývat další, hlubší význam. Tak tomu je patrně i zde – jakoby tato slova Páně měla přesah až do vztahu křesťanů k Židům. Víme ze Skutků apoštolských, jak neradi přijímali křesťané židovského původu ty, kteří přišli z pohanského prostředí a naopak. A z tohoto oddílu se mohla mladá církev poučit, že ten vztah má být vztahem matky a syna; matkou je Izrael, nikoliv osiřelou, protože o ni syn, nově se formující Církev, pečuje. Jde o to, nebýt si cizí, nepohrdat sebou navzájem, ale najít k sobě cestu. Pod křížem Ježíšovým se lidé mohou přijímat, jako Marie přijala Jana a Jan Marii. To je skutečnost, jež přesahuje až k nám z tohoto janovského oddílku: Ježíš spojuje lidi, dává je dohromady, aby si navzájem sloužili. Ani v umírání nedokáže přestat myslet na své nejbližší, mezi nimiž svým slovem tvoří vztah lásky. „Hle, tvůj syn, hle, tvá matka!“

Pod křížem si vojáci dělili Ježíšův oděv. I to patřilo k hrůze této popravy: umírat nahý před očima davu. Prvním lidem, kteří zhřešili a jsou vyhnání z ráje, dává Hospodin na cestu oděv. Tomu, který – řečeno slovy apoštola Pavla „nepoznal hřích“, je vzatu všechno do poslední nitky. A zase jen Jan uvádí podrobnost, že Pán Ježíš měl spodní šat tzv. „chitón“, nesešívaný, utkaný v jednom kuse. To byla vzácnost, proto o něj losovali. A Jan ví, že ani to není náhoda, či okamžitý nápad některého z vojáků, ale naplnění slov, jež byla před tisíci lety zaznamenána v Žalmu 22, v prorocké modlitbě:„Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv.“ Když říká tiše své „Žízním“, jakoby ten dávný autor žalmů to předvídal: „Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru.“ Na Ukřižovaném se naplňuje všechno, co bylo napsáno o něm v Písmu. Tuto cestu utrpení připravil pro svého Syna Bůh dávno a dávno před tím, než přišel mezi nás. Apoštol to nám zcela nepochopitelné Boží jednání vyjádřil slovem: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“On, světlo světa, je ztotožněn, identifikován s nejhorší temnotou zla, to je hrůza celých Pašijí; proto musí poznat na sobě odsouzení, které patří nám. Mohl couvnout, mohl nás v tom nechat, mohl to jen zkusit a zůstat v půli té strašné cesty, která mu je určena podle Písem, ale On došel až na konec. Už nic neschází k naší spáse, protože z jeho úst zní „Dokonáno jest.“

Amen.