Mt 28,1–10

Písně: 341, 347, 350, 343, 118, 165, 244, 346
Introit: Žd 1,9–12
Čtení: 1K 15,1–26
Text: Mt 28,1–10
Ježíš nezůstal v hrobě, vstal z mrtvých a je živ. To je jádro celého evangelia, o němž píše apoštol Pavel Koríntským: „je základem, na němž stojíte a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval“ (1. Kor. 15,2) Však celé naše křesťanství je bez živého Ježíše k ničemu. „Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná a klamná je i vaše víra“ říká apoštol i nám.

Všechno stojí a padá touto událostí, kterou dosvědčuje Pavel a o níž čteme ve svědectví čtyř evangelistů. Ale každé z nich o tom vypráví trochu jinak. Každé z nich mluví o stejném faktu Ježíšova vzkříšení, ale každý ten hlas má jiné zabarvení. Evangelisté nepodávají přesný referát, ale své svědectví o tom, co bylo pro všechny šokem a průlomem Boží moci, jež znemožňuje zasadit všechno do přesného systému, který by nás uspokojil. Vzkříšení jde proti všem našim zkušenostem a nevíme si s ním rady – právě to potvrzuje odlišnost evangelijních vyprávění.

Matouš, jehož svědectví dnes slyšíme – například nemluví o cestě tří žen k hrobu, jak ji zaznamenává Marek. Zde jsou zmíněny jen dvě Marie. A není tady ani zmínky o tom, že by chtěly pomazat Ježíšovo tělo vonnými mastmi, jak uvádí s Markem i Lukáš. V Matoušově evangeliu se jdou jen podívat na hrob. I kdyby snad ty balzamovací masti si přece jen vzaly, nebyly by jim k ničemu. Vždyť právě u Matouše – a jen u něho – je uvedeno, že na přání velerady byl Ježíšův hrob zapečetěn a Pilát k němu postavil stráž. A ta by určitě ženám nedovolila vstup do přísně střeženého objektu.

Ale v Matoušově podání to nevadí: však ještě před cestou do Jeruzaléma byl v Betanii Pán pomazán vzácným olejem jakousi ženou. A jediný Matouš uvádí jeho slova: „učinila to k mému pohřbu“ (Mat 26,12). Proto v tomto evangeliu jsou tyto ženy ušetřeny všech starostí, kdo jim odvalí kámen, aby mohly prokázat svému Mistru poslední službu lásky. Zde ty dvě se jdou jenom podívat na hrob, třeba zdálky, jako se zdaleka dívaly na kříž.

Ale ti strážci, kteří hlídají mrtvého, teď sami jsou jako mrtví strachem. A naopak ten, jenž má být v zapečetěném hrobě mrtvý, je živ! „Není zde, byl vzkříšen!“ Tato slova slyší dvě Marie z úst anděla, který jen v Matoušově podání při zemětřesení odvaluje kámen skalního hrobu. Je to jakési vysvětlení nevysvětlitelné události: anděl Páně otevřel Ježíšův hrob. A ten je už prázdný.

Ženy se setkávají s tím, „jehož vzezření bylo jako blesk a roucho jako sníh.“ Ti hlídači byli z něho bez sebe strachy, strnulí jako mrtví, ale i ty ženy, které na jedné straně mají radost, když slyší o živém Pánu, mají zároveň i strach. Marek dokonce uvádí, že na ženy padla hrůza. A to navzdory tomu, že slyší: „Nebojte se!“ Strach ze smrti člověk dokáže někdy překonat, ale nikdy nepřekoná strach ze života, který vychází z prázdného hrobu. Tady je totiž v činnosti – a to vyjadřuje Matouš zemětřesením či andělem odvalujícím kámen – sám všemohoucí Bůh. A setkat se s ním v jeho moci vzbuzuje hrůzu a strach. Ten patří k velikonočnímu ránu stejně jako ta veliká radost, kterou ty dvě ženy mají a o níž se chtějí rozdělit s učedníky, jak jim anděl přikázal. „Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům.“

Ale teď u Matouše přichází druhé setkání, setkání se Vzkříšeným. Anděl budí u strážců až smrtelnou hrůzu už svým vzezřením, které je jako blesk. Vzkříšený Pán však u žen hrůzu nebudí; je to On, jak ho znaly a milovaly, proto se mu klaní a v lásce objímají jeho nohy.

Právě na konci Matoušova evangelia slyší apoštolové, kteří mají jít se zvěstí ke všem národům, ujištění Vzkříšeného: „Já jsem s vámi po všechny dny.“ Teď tyto ženy, první zvěstovatelky Vzkříšení, to prožívají až hmatatelně. Ježíš se s nimi setkává, aby jejich strach zmizel a zůstala jen veliká radost.

Když je potkal, pozdravil je. Jinak než učedníky: ty zdravil pozdravem pokoje, ale ženám řekl: „Buďte pozdraveny!“ (v kralickém překladu stejně správně: „Zdrávy buďte!“) Tak jej kdysi oslovil Jidáš: „Buď zdráv, Mistře“ a tím jej vydal nepřátelům. Posměšně jej pozdravovali i vojáci při jeho soudu: „Zdráv buď králi židovský!“ Je to pozdrav zcela obyčejný, načpělý všedním dnem a také zneužitý a poskvrněný zradou a zlem. Ale Ježíš jej posvěcuje a tak se stává prvním pzodravem, který zní v Matoušově podání ženám.

Ženy slyšely od anděla, že učedníci se setkají s Ježíšem v Galileji. Teď jim Ježíš říká totéž, ale říká ještě víc, co anděl říci nemůže: „Oznamte mým bratřím.“ Ti, kdo zapřeli, utekli a zklamali, jsou a zůstávají jeho bratřími. Vzkříšení tento vztah neruší, ale potvrdí a rozšíří na všechny, kteří Pánu Ježíši věříme. On je nám bratrem vší naší ubohosti navzdory. „On, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou z téhož Otce. Proto se nestydí nazývat je svými bratry.“ (Žd. 2,11)

Amen.