J 20,19–31

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Ž 145,14–19
Čtení: 1Pt 1,17–2,6
Text: J 20,19–31
Dnešní oddíl Janova evangelia nám vypráví o dvou setkáních Vzkříšeného Pána s jeho učedníky. Vždy je to neděle a vždycky jsou zavřené dveře; zabarikádovali se za nimi ze strachu. Ale ani to nezabránilo, aby k nim přišel Ježíš. První neděli oslovuje celé své společenství, tu druhou neděli velikonoční mluví jen s Tomášem. Zatímco ostatní slyší jeho hlas: „ Jako mě poslal Otec, tak já posílám vás,“ Tomáš dostává jen jeden úkol: „Nepochybuj a věř!“ Obě tato setkání Jan pokládal za důležitá pro nás, proto je zaznamenal v evangeliu jako zvláštní znamení moci a lásky Vzkříšeného Pána ustrašenému a pochybujícímu člověku. „Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili že Ježíš je Kristus Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“ Evangelium zve k víře a víra v Ježíše Krista otevírá nový život.

Není to žádná zbožná nadsázka. Velmi srozumitelně nám to připomíná Petrův list: „znovu jste se narodili… skrze živé a věčné slovo Boží.“ (1 Pt 1,23) A v témž oddílu jsme slyšeli, že ten nový život, kde člověk také roste jako novorozené dítě nefalšovaným duchovním pokrmem, se vyznačuje poznanou jistotou, že „ Pán je dobrý“. Proto píše Jan své svědectví, abychom uvěřili a měli život, který je spojen na věky s tím, jemuž ani zavřené dveře nebrání přinést radost smutným učedníkům a dát jim svůj pokoj.

„Když to řekl, ukázal jim ruce a bok.“ Ty rány se nezahojily, Vzkříšený Pán je nese stále, protože dílo smíření na kříži není odbytou záležitostí, ale skutečností, která trvá. Však i poslední kniha Nového Zákona na konci dnů vidí obětovaného Beránka, který jediný má moc rozlomit sedm pečetí tajemné knihy. A on jim ukazuje své rány ne proto, aby ho litovali, ale aby ho poznali; Vzkříšený a Ukřižovaný je jeden a tentýž. „Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.“ Ten Pán jim však dává úkol: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Otec ho poslal, aby „skrze něj byl svět spasen“ (J 3,17). A v tomto díle záchrany budou ted“ pokračovat ti, kterým dává svého Ducha.

Janovské podání jako by předbíhalo události letnic, kdy sestoupil na učedníky Duch svatý za hukotu větru a v podobě ohnivých jazyků; tak o tom slyšíme z Lukášova vyprávění ve Skutcích apoštolů. Zde je to velmi tiché: Ježíš na ně jen dýchne se slovy: „Přijměte Ducha svatého.“ Připomíná to vyprávění začátku Bible: tam člověk z prachu země se stane duší živou, když mu Bůh do chřípí vdechne svůj dech. Tady se stává ta polekaná hrstečka učedníků nositelem té nejvyšší moci: mohou odpouštět hříchy.

Tomáš o tohle přišel. Nemá poslání, nemá úkol ani Ducha svatého, kterého dal Pán ostatním. Když se setkají s Tomášem, nevyprávějí mu o sobě, o propůjčené moci, v níž by se mohli cítit převelice důležití. Ale mluví o něm: „Viděli jsme Pána.“ Chtějí se s ním podělit o radost, že je živ, ale Tomášovi nemůžou pomoci; jako by byl vnitřně zablokován ve své nevěře, ve svých požadavcích: vidět a hmatat. Učedníci mají Ducha svatého a jistě jejich svědectví je neseno touto mocí, ale ani to nestačí. Teprve když Ježíš přijde a osloví toho paličáka, když mu vyjde do krajnosti vstříc a nabídne mu přesně to, co si přál, když Tomáš je obklíčen Ježíšovou láskou, zvolá: „Můj Pán a můj Bůh.“ Je to takové vyznání víry, které ještě nikdo na světě nevyslovil. Ten Bůh, o němž žalmista zpívá „Hospodin podpírá všechny klesající a všechny sehnuté napřimuje,“ (Ž 145,14) má teď pro Tomáše podobu Ukřižovaného a Vzkříšeného Pána.

Tomáš poznal v Ježíši svého Pána a Boha. Ale On jej za to nijak nechválí, spíš jen konstatuje: Že jsi mě viděl, věříš. On ho viděl a dokonce i slyšel v osobním setkání. My jej slyšíme jen slovy jeho svědků a nikdy jsme ho neviděli. Ale jde s námi jeho blahoslavenství, jeho uznání, jeho radost, že jsme uvěřili bez viditelných a hmatatelných důkazů, že je živý Pán. Neviděli jsme jej, ale okusili jsme již tolikrát ve svém životě, že „Pán je dobrý“. A proto můžeme říci s Tomášem: „Můj Pán a můj Bůh!“ Můžeme jej vyznávat jako toho, který je Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, který – připomeňme si slova 145. žalmu „Vyplňuje přání těch, kdo se ho bojí, slyší, když volají o pomoc a zachrání je.“

Amen.