J 20,24–31

Písně: 96, 440, 341, 350, 172
Introit: 1Pt 2,2–3 a 1,8–9
Čtení: Sd 6,14–24.36–40
Text: J 20,24–31
Dnešní neděli, první po velikonocích, si Církev čte z Janova evangelia oddíl o setkání Pána s učedníkem, který se často označuje jako „Nevěřící Tomáš“. Není to zcela správné: tento muž v té nevěře totiž nezůstane, ale stává se vyznavačem Vzkříšeného Pána a z jeho úst zní ta největší slova, jež víra může vůbec říci: „Můj Pán a můj Bůh.“ Nikdo před ním dosud toto nevyslovil. Právě Tomáš pochopil hloubku Ježíšových slov, která ještě před svým ukřižováním řekl učedníkům „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jan 14,9). Uvěřil tomu, co kdysi od něj slyšel: „Já a Otec jedno jsme.“ (Jan 10,30) Tomáš teď ví: ten, který před ním stojí, je skutečný Bůh ve své moci a slívě, jemuž může říci: „Jsi můj Pán a Bůh.“

Není málo těch, kteří uznávají, že svět nevznikl sám od sebe, a že tu je jakýsi tvůrčí princip, vesmírná inteligence, či „první hybatel“, jak to označovali řečtí filozofové. To obvykle nebudí žádnou zvláštní pozornost. Odvážnější je – aspoň v naší ateistické společnosti – přiznat se k víře v Boha. Je dost lidí, kteří mají dojem, že tím vyjadřují své křesťanství. Ale víru v Boha znají i jiná světová náboženství a Bible sama to nepokládá za nic tak jedinečného a průkazně křesťanského: „Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho.“ (Jk 2,19) Teprve když člověk uvěří, že ten živý Bůh přichází k němu v Ježíši Kristu a dovede osobně vyznat: Ty Ježíši, jsi můj Pán a Bůh, tobě patřím v životě i smrti, stává se novorozeným dítětem v Boží rodině, jak jsme o tom slyšeli z Petrovy epištoly. „Vždyť jste okusili, že Pán je dobrý!“ To poznal Tomáš před tváří svého Pána, když v něho uvěřil.

Nestalo se to hned na velikonoční neděli, protože Tomáš nebyl s učedníky, když k nim přišel Pán. Ale sotva se dá mluvit o něj o skutečné nevěře, i když svědectví o Vzkříšeném odmítá. Skutečná nevěra je lhostejná, stačí si sama, nepotřebuje světlo, protože se cítí dobře ve tmě. Ale Tomáš ne. On by rád věřil, ale nemůže, protože nemá důkazy. Ti ostatní jej viděli, on ne. Potřebuje znamení a ujištění: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“

Když jsme četli ze Starého Zákona o Gedeonovi, slyšíme tam podobné tóny lidské pochybnosti. Gedeon chce být Bohem přesvědčen, že má skutečně vést Boží lid do boje proti nepřátelům. A říká to dětsky upřímně: „Dej mi nějaké znamení, že se mnou mluvíš ty sám.“ A pak žádá o důkaz, na který si může sáhnout: rosu na rouně, ačkoliv kolem bude sucho. A jakoby to nestačilo: „Rád bych to zkusil s rounem ještě jednou. Kéž je jenom rouno suché a všude po zemi rosa!“ SD 6,39) A Pán Bůh to učinil. Nic mu nevyčítá, jako Vzkříšený nic nevyčítá Tomášovi, když si chce hmatem ozkusit, že se nemýlí a že to je opravdu On. Je to stejná laskavá trpělivost Boží lásky, kterou prožívá dávno před ním Gedeon. Potřebuješ znamení a důkaz? Tady je. „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“

Jak tomu Tomášovi rozumíme! Mít o co se opřít, mít důkaz, že Ježíš je skutečně živ! Mít aspoň nějaký mocný duchovní zážitek, nějaké potvrzení a znamení jako ten Gedeon, když si nejsme jisti a nevíme jak dál. Asi každý z nás, všelijak pochybujících, by takové ujištění potřeboval. Ale Pán Ježíš nám vzkazuje to, co znělo Tomášovi a co zaznamenal Jan: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ Víra u Tomáše i u Gedeona byla opřena o vidění, ale Ježíš blahoslaví nás, gratuluje nám k tomu, že jsme uvěřili bez důkazů. jen na základě svědectví těch, kteří jej viděli. Je to víra, jež je spojena s láskou k němu, takže Petr i nám říká: „Ač jste ho neviděli, milujte ho.“ (1Pt 1,8) V té víře nebudeme ušetřeni ani pochybností a pokušení, ale navzdory tomu, že nedostaneme to, co Tomáš, a nebudeme mít vyžádaná znamení jako Gedeon, Vzkříšený Pán přichází do společenství, kde zní z evangelia jeho hlas. A ten nám nejistým a pochybujícím tiše říká. „Nepochybuj a věř!“ Nemůžeme jej vidět, ale smíme jej milovat a smíme mu říci docela osobně, jako tenkrát Tomáš: „Ty Ježíši Vzkříšený, jsi můj Pán a můj Bůh!“

Amen.