J 6,47–63

Introit: 1K 10,16–17
Čtení: Ex 16,2–3.11–18
Text: J 6,47–63
Když Ježíš v synagoze v Kafarnaum učil, jak zmiňuje Jan, jeho posluchači ničemu nerozuměli. A učedníci Ježíšova slova pokládali za hroznou řeč, kterou člověk nemůže ani poslouchat. Když někdo jí tělo člověka, je kanibal. A lidskou krev pijí snad jenom šílenci či upíři. Přitom Ježíš říká se vší vážností: „Amen amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“

Je to opravdu i dnes hrozná řeč, jestliže k nám nezazní i to další, co Pán Ježíš říká: „Co dává život je duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a život.“ Bez tohoto ducha, který umožňuje proniknout až k vlastní podstatě Ježíšových slov, je to jen hrozná řeč, která se nedá poslouchat a člověka pobouří tak, že od Ježíše odejde. Tak to bylo i tady v Kafarnaum – „Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili“ (J 6,66). Je snadné a snad i pochopitelné se na Ježíše, který takto mluví, popudit. O to větší zázrak je, když navzdory tomu, čemu nerozumíme, s Ježíšem pokorně zůstaneme.

Asi nejsnadnější pochopení této „hrozné řeči“ umožňuje sama Večeře Páně, kterou i dnes smíme slavit. Ale Pán Ježíš ji ustanovil mnohem později a jenom v kruhu svých učedníků? zde však jsou posluchači z celé Galileje, kteří o tomto tajemství nemají ani potuchy. Není to tedy zřejmě učení o svátosti Kristova stolu, ale zvěst o kříži Kristově, kterou tak zdůrazňuje apoštol Pavel ve svých epištolách. Boží Syn tady v až drastickém obraze vyhlašuje význam své oběti pro každého člověka. Jíst jeho tělo a pít jeho krev, aby člověk měl v sobě život, znamená věřit v smysl jeho vykupitelské smrti; je to pro mě, v můj prospěch. Normální život je také umožněn tím, že jíme a pijeme, že dostáváme nezbytné živiny, bez nichž to nejde. Život věčný, o němž Ježíš mluví, umožněn člověku jen tím, že žije z Krista, z jeho oběti, z jeho odpuštění a smíření. „Amen, amen, pravím vám, kdo věří ve mne, má život věčný.“ Bez pokorné víry jeho řeč bude nakonec vždycky nějak hrozná a nesrozumitelná a ani Večeře Páně nebude nic než prázdný rituál, který může se dokonce stát škodlivou magií. Víra v Ježíše Krista ukřižovaného však umožňuje při jeho Večeři tak těsné spojení, že apoštol Pavel říká: „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově?“

Ze Starého Zákona jsme četli o maně, která v poušti padala z nebe. Byl to Boží dar nevděčným a reptajícím Izraelcům. Mana jim pomohla, ale nezměnila jejich srdce. Proto Ježíš říká: „Vaši otcové jedli na poušti manu a zemřeli.“ Ježíš je poslán, aby ten, kdo v něho věří, už teď měl život věčný, život ve spojení s ním a neztratil se v nicotě: „Já ho vzkřísím v poslední den.“ I tato jistota patří do souvislosti té „hrozné řeči“, která se nám Duchem svatým stává zvěstí naděje, řečí Boží lásky, ujištěním, že jsme spojeni s Kristem. Dává nám sám sebe a my jej pokorně přijímáme.

Amen.