J 6,65–69

Písně: 178, 618, 692, 442 (167, 554, 346) 510, 452, 663

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Ž 105,1–6
Čtení: Jr 1,1–10
Text: J 6,65–69
Poslání: J 20,30–31

Milí bratři a sestry,

evangelijní čtení nám přináší příběh o Ježíšově neúspěchu. Možná, že je ten text dnes a tady u nás v Čechách mnohem sdělnější a srozumitelnější, než kdy jindy a kde jinde. Křesťané tvoří zřetelnou menšinu. Navíc menšinu, která se – alespoň viděno očima sčítání lidu – stále zmenšuje a zmenšuje. Situace Pána Ježíše se tedy dnes do značné míry opakuje. Těch lidí, které by to lákalo, bavilo být s Kristem, ptát se na jeho vůli, těch razantně ubylo tenkrát, právě tak, jako jich ubývá nyní.

Je pravda, že Pán Ježíš přišel s velmi zásadním nárokem: „Nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce!“ To je velmi vysoko nastavená laťka! Nepřipouštějící nějaké opatrné oťukávání. Neumožňující být křesťanem na zkoušku či napůl. Buď jsi povolán a jdeš do toho, nebo povolán nejsi a jakékoliv snažení ztrácí smysl. Není tomu tak, že by se lidé okolo Ježíše rozhodovali, jestli je či není ten pravý, jestli se jim líbí, nebo nelíbí. Že by se snažili přemýšlet nad tím, jestli tedy Pán Ježíš je, nebo není, ten Svatý Boží. Bylo to mnohem jednodušší: Buď rozpoznali osobní Boží zavolání a jdou za Ježíšem, nebo to prostě na fleku balí. A právě proto, že to bylo postaveno takto jednoznačně, tak to těch, co to zabalili, bylo docela dost.

Tahle situace je vlastně velmi obdobná situaci dnešní. Dnes se před zásadními životními otázkami také spíše utíká. Není žádná „správná“ odpověď. Heslo pořád ještě trochu postmoderní doby říká: Opatrně oťukávej, vyzkoušej to či ono, do ničeho se moc nehrň. Uvidíš, co Ti bude vyhovovat. Uvidíš, co je v tu chvíli pro tebe to pravé. Toho se pak drž. Tedy – dokud nepotkáš něco ještě lepšího.

Není divu, že křesťanská víra ve své výlučnosti řadu lidí odrazuje. Cožpak je možné dneska lidem říct: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“ (Sk 16,31) Tedy – jistě, že to je možné říct, ale odpovědí na takto jasně a jednoznačně formulovanou misijní aktivitu je zdvořilý nezájem a právě ten odchod.

Pokud už se někdo veřejně ke Kristu přihlásí, všímá si toho pozitivně právě jen křesťanská komunita. Z vnějšku je v lepším případě reakcí opět ono zdvořilé mlčení, v horším případě posměšky. Zkušenost před pár dny zemřelého Stanislava Grosse je příznačná – z příklonu ke Kristu má většinová společnost leda švandu.

Potud nám ta Ježíšova situace může být vlastně velice dobře pochopitelná a o to je zajímavější se jí podrobněji věnovat.

Ježíš má okolo sebe poměrně velký okruh sympatizantů. Lidí, kteří pozitivně hodnotí jeho zázračné skutky či jeho moudré výroky. Tedy měl – až do této chvíle. Do této chvíle pro ně byl Pán Ježíš jedním z mnoha mocných a moudrých, tak, jak si mocné a moudré představujeme. Jenže Pán Ježíš rozhodně nehodlá být jedním z mnoha. Není tu od toho, aby plnil naše představy.

Kritici křesťanství již v 19. století říkali, že víra je jen projekce našich lidských přání. Něco bychom chtěli a protože to je v tomto světě neproveditelné, tak jsme si vysnili Boha a Ježíše, kteří nám to splní. Ejhle – Ježíš jde předem proti takovémuto způsobu myšlení. Není možnost vyznávat Ježíše podle svých představ. Dělat si, co se mně zalíbí a říkat tomu „následování Krista“.

Jsme pozváni k Ježíši a buď ho vezmeme tak, jak to chce on, anebo nic. A už tenkrát tento přístup dost lidí odradil. Ježíš, který neplní moje očekávání, není přitažlivý. Ty, které držel při Ježíšovi zvyk, dobrá parta, zvědavost či co takového, tak odchází za jinými zvyk, za jinou partou a za dalšími novinkami. Evangelista podotýká, že takových bylo mnoho, co odešli, když je Pán Ježíš postavil před volbu „on“ (a to znamená je on a tak, jak on se chce dát poznat a přijmout), anebo „cokoliv jiného“, s tím, že kombinovat se to nedá.

Pán Ježíš není překvapen či zaskočen tím, že lidé odchází. Ptá se, jestli těch Dvanáct, co stojí pořád po jeho boku, tak chtějí odejít také. Zní to na první poslech jako řečnická otázka. Ale není. Jsme v situaci, kdy od Ježíše řada lidí opravdu odešla. „I vy chcete odejít?“ I oni mohou. Ježíš má velké nároky, ale nenutí k jejich přijetí. Snadno bychom si v takovéto situaci představili manažera, kterému se rozpadá tým. Zoufalého vedoucího projektu, který manipuluje s tím zbytečkem, který mu zůstal. Mnohem spíš, než jako takovéhoto panovačného šéfa, tak vidím Pána Ježíše jako průvodce, kterému je líto lidí, kteří se na začátku výletu trhli. Kdo ví, kde teď budou bloudit, kdo ví, jestli vůbec najdou cestu nazpátek. Mnozí zabloudí a správnou cestu už nikdy nenajdou. Ta možnost tu je a je zásadně otevřená pro každého, i pro ty nejbližší. Ostatně – v kruhu učedníků je stále ještě Jidáš a on ten Petr, který bude v zápětí tak vznešeně vyznávat, tak se také ukáže jako velmi slabý článek v řetězu.

Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Teď je stejná volba před nimi. Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Půjdou za ostatními, nebo zůstanou? Unesou svoji menšinovost? Unesou to, že budou jako bílé vrány? Tedy – ze svého pohledu bílé vrány! Z pohledu okolí budou spíš za či trouby, za omezené, bigotní, úzkoprsé sektáře, kteří si naivně a nafoukaně myslí, že sežrali všechnu moudrost světa. I toto je v dnešním moderním západním světě vlastně velmi snadno pochopitelné! Je mnohem snadnější od víry odpadnout, než se křesťanem stát. Posměšky vůči křesťanům jsou časté, zatímco tím, že se vzdáte Ježíše, tak v tomto světě neriskujete vůbec nic.

V rámci evangelijního příběhu jsme v situaci, kdy to řada lidí vzdala. V situaci, kdy žádný z apoštolů nemá v ruce nic moc. Ano, jsou tu uzdravení, nasycení… Ale nějaký ráj na zemi tu opravdu není. Že by měl nějaké nerozbitné důkazy Ježíšova Božího synovství, to tedy ani náhodou. Bible popisuje i to, jak Petr, stejně jako ostatní učedníci, se sami dostávali do situace, kdy ani oni Ježíši nerozuměli. To je potřeba nezapomínat, že jsme ne v okamžiku nějakého vrcholného náboženského prožitku, ale právě v opačné situaci náboženské krize a nejistoty.

V takovéto situaci jsou učedníci postaveni do volby buď – anebo. Buď přijmou, že to opravdu je obecná lidská situace před Bohem a zůstanou s Ježíšem, anebo od něj odejdou a pokusí se zařídit si život jakkoliv jinak. Tak, jak to právě udělalo mnoho těch, kteří je doposud doprovázeli. Chtějí i oni odejít?

Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života…“

Petr přijímá za své to základní Ježíšovo východisko, že to není jeho vlastní zásluha. Slova věčného života má Ježíš. Petr byl povolán od rybářských sítí a přijal to jako povolání od Boha. Přijal to jako cestu, která vede k věčnému životu. Touto cestou půjde ve víře, že tak, jak ho na ni Bůh povolal, tak ho po ní Bůh dovede až do svého království. Neví, co ho čeká. Neví, jak konkrétně to bude vypadat. Ale to vůbec nevadí, protože o to tu vůbec nejde. Jestli tu o něco jde, tak o Boha, jeho rozhodnutí a jeho vedení.

Vzpomeňme si na Jeremjáše z prvního čtení. Je povolán za proroka. Jeho zásadní protiargument je, že je chlapec. Chápejme to tak, že je nezkušený, neškolený… Boží odpověď tento fakt nijak nevyvrací. Ano, je chlapec. Je nezkušený a neškolený. Bůh ale nemusí čekat, až Jeremjáš vyroste, vychodí školy, naučí se od anótských kněží vše potřebné. Jestliže se nechá vést Bohem, tak jsou všechny podstatné podmínky Božího proroka dokonale splněny. Půjde tam, kam ho Bůh posílá, bude dělat to, co po něm Bůh chce, bude říkat slova, která mu Bůh vloží do úst. A připomínám to podstatné – k tomuto úkolu si Jeremjáše povolal Bůh sám. To nebyl Jeremjášův nápad. Jeremjáš dokonce přijímá Boží výrok: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ Je to Boží rozhodnutí a Boží dílo od samého začátku. Na Jeremjášovi je vlastně jen to, co bylo na apoštolech – vzít, jak to leží a běží, nebo nechat být.

Za nějaký čas bude Jeremjáš vzpomínat (20,7n): Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. A také, že to vůbec není švanda být Božím prorokem! Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá. Sotvaže promluvím, úpím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny. Vzpomeňme si na tu situaci, ve které jsou apoštolové – to také není okamžik nějakého vzepětí vrcholné Ježíšovy popularity. Oni jsou možná jediní, kdo mu po odchodu mnohých zůstávají nablízku! Nevzdají to? Nemají zaječí úmysly? Jeremjáš ano! Řekl jsem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit…“ Ano, Jeremjáš vidí, jaká je to dřina stát na Boží straně. Jaká je to nevděčná práce. Jak je to nepopulární a vyčerpávající. … avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech… Nedá mu to. Tohle je cesta, která vede k věčnému životu. Neví, co ho čeká, ale to vůbec nevadí, protože o to tu vůbec nejde – vědět, co ho čeká. Jestli tu o něco jde, tak o Boha a jeho slovo.

Proto do toho Jeremjáš jde a my víme, že jde dobře.

Právě tak době do toho jde zástupně za všechny učedníky i Petr. „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Uvěřili – a poznali. Je to poznání víry. Poznání, které následuje poté, co člověk uvěřil. Samo o sobě toto poznání není příliš předatelné. Petr nemá možnost rozběhnout se za těmi, kteří odešli a argumenty je přesvědčit, že Ježíš je ten Svatý Boží se slovy věčného života. Jestliže Pánu Ježíši neuvěřili, nepřijmou nic. Všechny Ježíšovy zázraky, mocné činy, moudré výroky – to všechno se dá nějak odvysvětlit, „okecat“, zahrát do autu povídáním o triku, davové psychóze, náhodě či obyčejném švindlu.

Kdosi řekl, že „zázrak je nejmilejší dítě víry“. Teprve věřící člověk prožívá zázraky. Petr Pokorný to napsal v písničce, že je zázrak žít pod krásnou modrou oblohou. Právě tak zázračně vnímal Tomáš Najbrt jasnou tvář navzdory obloze zamračené. Miloš Rejchrt nám připomínal zázrak, který se stane, když je mocí Božího slova uzdravena lidská duše.

Tak jsme zváni i my, abychom prožívali zázraky, které se v tomto světě dějí. Abychom slyšeli slova věčného života. Abychom ve víře v Ježíši Nazaretském rozpoznali toho, který je Svatý Boží.

Amen.