J 9,1–7

Písně: 164, 688, 443, 542, 701, 158

Introit: Ž 139,1–6
Čtení: Jr 18,1–12
Text: J 9,1–7
Poslání: Ef 2,10

Milí bratři a sestry,

kdo se prohřešil…? Ta otázka je vlastně docela pochopitelná. Ten člověk od narození nevidí. Na slepotě není nic dobrého. Je snad na světě nějaké zlo bez příčiny? Kde by se vzalo, když svět je dobré Boží stvoření?! Ta otázka, odkud se na světě bere zlo, není nikterak nová a originální. Nehledám v tom dotazu učedníků žádnou záludnost. Nechtějí svého Mistra nachytat. Možná právě naopak – teď konečně mají naději, že na tuto odvěkou otázku dostanou kloudnou odpověď!

Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? Co je příčinou tohoto zla? Kdo se tu čím provinil?! Na koho je možno ukázat prstem? Učedníci nadhazují nejprve samotného slepce. Jasně, on je tak nějak první pochopitelný viník. Provinil se tedy on sám? Jenže jak?! Je slepý od narození! Uvažuje se o nějakém hříchu v těle matky, nadšenci pro východní nauky v těch slovech vidí dokonce důkaz pro učení o převtělování a domýšlejí, že učedníci měli představu hříchu v minulém životě. Zákon karmy, neúprosné příčiny a následku. Žádný skutek v tomto světě nemizí, ale vrátí se tomu, kdo ho učinil. Hledat v Bibli důkazy pro převtělování je sice nesmysl, ale i ta pomýlená odpověď se dotýká podstaty problému. Je to pravda, že člověka skutečně často dožene, co někdy natropil. Klidně až po mnoha letech. Na každou svini se někde vaří voda a Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Co si kdo navařil, to si taky sní. Tohle je rozpoznání, na které nepotřebujeme nějakou nauku o převtělování a víme, že v tomto světě funguje docela jistě.

To, že člověka dohoní jeho vlastní činy, to je součást obecného přesvědčení – leč odtud je jen krůček k otočení problému – může snad něco být bez příčiny? Zlo, které se objeví jen tak?! V člověku se to svírá, že by něco takového bylo možné a tak se jako tonoucí stébla chytá každé odpovědi. Problém je ale v tom, že hledat nějakou vinu v slepém od narození jde opravdu velmi těžko. Pokaždé to bude nějaká umělá myšlenková konstrukce. Proto opusťme představu, že by viníkem byl on a hledejme v jeho nejbližším okolí.

Jestliže to nebyl samotný slepec, tak tedy jeho rodiče! Známe z Bible citát (Ex 34,7), že Hospodin viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení. Toto svědectví Písma pak doplňuje i naše běžná zkušenost. Vždyť to tak opravdu je, že osudy dětí jsou úzce svázány s osudy nejbližších příbuzných. Dnes víme o dědičnosti, ale je to i společenské postavení, majetek, výchova a spousta dalšího, co rodiče zcela přirozeně přenesou na svoje děti. Dnes už se naštěstí neřeší správný či špatný „třídní původ“, ale stále platí v dobrém i zlém, že není úplně jedno, do jaké rodiny se člověk narodí. Ta biblická „třetí a čtvrtá generace“ – to je právě ta společná domácnost, která ještě žije pohromadě a tak se může ovlivňovat. Potud i v této souvislosti má otázka Ježíšových učedníků smysl a logiku. Neleží vina za slepotu onoho muže tak či onak na rodičích? Dokážeme si jistě představit nějaké medicínské důvody, kterými by šel takový stav velice jednoduše vysvětlit.

Určitě by šly vymyslet i jiné odpovědi. Více či méně logické, více či méně křesťansky pravověrné. Nás ovšem pochopitelně zajímá odpověď Ježíšova. Leč, jak už to u Ježíše bývá, je to taková odpověď-neodpověď. Rozhodně tedy ne odpověď taková, jakou si učedníci představovali. Ježíš totiž nepřistoupil na takto položenou otázku. Odmítl řešit, kde je příčina postižení onoho muže. Odmítl hledat viníka, na kterého by bylo možno ukázat prstem. Sledujme myšlenkový postup Ježíšovy odpovědi:

Ten člověk je slepý proto, aby se na něm zjevila Boží moc. Ale okamžitě navazuje:
Tato Boží moc přijde skrze naše ruce.
A pak jde a toho slepého uzdraví.

Příběh pokračuje dál, čtěte celou devátou kapitolu Janova evangelia. Nám pro dnešek z příběhu stačí tento jeden motiv, jedno téma pro přemýšlení. Co se zlem, které vidíme kolem sebe?

Jistě, že sama existence zla nás dráždí. Provokuje. Ruší. Nechtěli bychom zlo. Jenže tu je. Otázka učedníků, „kdo za to může“ je jen logická, ale jak jsme viděli, Pán Ježíš na ni nepřistoupil. Napadá mne, proč na ni nepřistoupil. Pokud najdeme toho viníky, který způsobil zlo, někoho, na koho můžeme ukázat prstem a říct: „To on, to je jeho vina, to on je příčinou, to on to způsobil!“ Tím se mě to totiž tak nějak přestává týkat. Tím jsem se ve svých očích zbavil svojí vlastní zodpovědnosti za utrpení bližního.

Může-li si za to sám – dobře mu tak.

Mohou-li za to jeho rodiče – ať se starají oni.

Může-li za to kdo třetí – nu, tak ať si odčiní, co způsobil.

Ať je to, jak je to – já jsem z obliga. Mě do toho netahejte. Po mně nikdo nemůže chtít, abych tu horkou kaši jedl. Kdo si ji navařil, ten ať si ji sní.

Odpověď, která ponechá trpícího v jeho utrpení a mně samotného dostane ven – to je ale pro Ježíšův styl života z principu špatná odpověď. Proto Pán Ježíš odmítá postavit problém takto.

Všimněme si, že z problému nelze vykličkovat ani tím, že bychom to svěřili Bohu. Vyznělo by to sice velice zbožně, ale tuto variantu Pán Ježíš nenabízí. Samotný fakt, že na onom slepci se má zjevit Boží moc, vede Pána Ježíše zcela automaticky k vlastnímu osobnímu angažmá. Toto vyústění osobní zbožnosti a vztahu k Bohu do konkrétní pomoci bližnímu připomíná apoštola Jakuba a jeho výzvu (Jk 2,15): Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad“, ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Mohu-li nějak konkrétně pomoci, pak není přípustná varianta, že potřebného svěřím Bohu a sám vycouvám.

V tomto ohledu je Pán Ježíš pevně zakotven v tradici Písma, jak nám ji pěkně ilustruje prorok Jeremjáš z prvního čtení. Na něm si ještě zřetelněji ukážeme, jak by bylo možné vykličkovat z vlastní zodpovědnosti právě tím, že bychom ji (na první pohled opravdu zbožně!) hodili na Boha.

Podobenství o hrnčířovi a hlíně je jasným vyjádřením naprosté Boží svrchovanosti nad lidskými osudy. Další historka z Jeremjášova života, ze které se záhy vyklube podobenství – v tuto chvíli o tom, že Bůh si s námi může dělat co chce. Hrnčíř točí kruhem a pod rukama mu roste nádoba. Pokud se mu ale z jakéhokoliv důvodu znelíbí, zmačká nepovedenou nádobu do beztvaré hroudy a začne s ní zase úplně od začátku. Co jsme my, abychom do něčeho Bohu hovořili? Může si snad hrouda hlíny nějak poručit, že nechce být nočník, ale amfora na víno? Ani náhodou! To si rozhoduje hrnčíř a jen a pouze hrnčíř.

Setkal jsem se nedávno s tímto textem jako důkazem tzv. „predestinace“ – Bůh předem určil, kdo půjde do nebe a kdo půjde do pekla. Co jsme my, abychom do tohoto rozhodnutí Pánu Bohu vstupovali. Jsme jen hlína a jestli z nás nebeský hrnčíř udělá amforu, nočník, nebo nás vyhodí – to je jeho rozhodnutí.

Takže – já nic, po mě nic nechtějte. Pán Bůh tento svět stvořil a řídí. Jsme v Boží ruce jako hlína v ruce hrnčířově. Musíme jen přijímat, co se děje, protože s tím stejně nic nenaděláme. Děje se jen to, co se dít má a musí.

Za takovýto přístup se dá ukrýt spousta lidského sobectví. Když zůstanu u toho slepce, jak jsme o něm četli z Janova evangelia – Pán Bůh to tak chtěl. Kdyby ten člověk neměl být slepý, tak by slepý nebyl. Mně do toho netahejte. Kdyby ho Pán Bůh chtěl uzdravit, tak ho uzdraví. Cožpak Bůh neřekl Božímu lidu Hle, jste v mých rukou jako hlína v rukou hrnčířových, dome izraelský? Jasně, že řekl! Jsme v Božích rukou a budou to Boží ruce, které z nás udělají amforu, nočník, nebo nás vyhodí na smetiště.

Ale Hospodin pokračoval dál a vysvětlil, jak že to tedy on s tou hlínou a nádobami přesně dělá. A ejhle – ukazuje se, že ono na našem přístupu dost záleží. Jakkoliv to v hrnčířské dílně nejde, tak ve vztahu k nebeskému hrnčíři může pozemská hlína velmi snadno ovlivnit hrnčířovo rozhodnutí. Jednou promluvím proti pronárodu a proti království, že je vyvrátím, podvrátím a zničím. Avšak odvrátí-li se onen pronárod od zla, jež páchal a proti němuž jsem mluvil, budu litovat toho, že jsem zamýšlel způsobit mu něco zlého. Jindy promluvím o pronárodu a o království, že je vybuduji a zasadím. Budou-li se však dopouštět toho, co je zlé v mých očích, a nebudou mě poslouchat, budu litovat toho, že jsem slíbil prokázat jim dobré věci. S nějakým předurčením na amforu, nočník či smetiště to vůbec není tak horké. Jsme v Boží ruce jako hlína v ruce hrnčířově – ale možností, jak pochopit tato slova, je víc.

„Jsme v Boží ruce“ – může se to stát rádoby zbožnou výmluvou pro nicnedělání. S tímto světem nic nenaděláme, to může jen Pán Bůh. Bůh nám splyne s neměnným osudem.

Anebo ta samá slova pochopíme jinak: „Jsme v Boží ruce“. Máme Boha na své straně. To by mělo pro nás být povzbuzením k větší aktivitě! Jsme-li v Boží ruce, není se čeho bát. V takovém případě dokážeme v tomto světě změnit naprosto cokoliv!

Jeremiášovo poselství z myšlenky, že jsme v Boží ruce, dospěje právě k takovéto změně. V Jeremjášově případě konkrétně k výzvě k pokání. Toto praví Hospodin: „Hle, já připravuji proti vám zlo, to zamýšlím proti vám. Navraťte se už každý ze své zlé cesty, napravte své cesty a své skutky.“ Ano, nebeský hrnčíř je rozhodnut roztříštit pokažené nádoby. Už je drží ve své ruce – ale nádoby mají prostor k nápravě. Být v Boží ruce znamená pravý opak toho, že nemohu nic udělat, protože všechno je už dávno předem rozhodnuto! Být v Boží ruce je právě naopak prostor k akci. Prostor ke změně. Ke zvrácení toho, čemu říkáme osud.

Dnešní biblická čtení nás vyzývají k osobnímu nasazení. Ocitneme-li se tváří v tvář trpícím tohoto světa, či tváří v tvář vlastní bídě, pak je potřeba něco udělat. Jistě, že existuje nepřeberné množství výmluv – že se nás to netýká, že je potřeba najít ty, kdo za to mohou, že si stejně každý musí odžít to svoje, že všechno zlé je pro něco dobré, že co Pán Bůh řídí, dobře řídí… Ne že by na každé z těch myšlenek nebyl tu či onde kousek pravdy. A přece to budou jen zbabělé výmluvy, když se pak sami nepokusíme v tomto světě něco změnit.

Amen.