Jak žít v tomto světě?

písně: 655, 318, 420, 714, 654
introit: Ž 95,1–2
1. čtení: Da 1,1–16
kázání: 1Pt 2,11–15
poslání: Lv 22,31

Milí bratři a sestry,

jak žít v tomto světě? Jak si uchránit svoji víru? Jak moc si zadat s tímto světem? Co tak ještě křesťan může a co ani náhodou? Tohle jsou otázky, nad kterými budeme dnes přemýšlet a pomůže nám první i druhé čtení, protože popisují dobu, které bychom mohli dobře porozumět, protože je v mnohém podobná naší době.

S Petrovými listy se ocitáme v době již pěkných pár desítek let po ukřižování. Křesťanské sbory jsou součástí tehdejší společnosti. Tedy – sbory… Spíš „sborečky“. Malé skupinky věřících tvořící součást nevýznamnou, namnoze nestojící vůbec za řeč. Církev už se oddělila od židovských obcí. Petrovo „žijte vzorně mezi pohany“ ukazuje, že křesťané se schází po domácnostech, ale ne už v synagoze. Případné pronásledování má podobu sporu s nějakým konkrétním sousedem, kterému tak prostě něco vadí, asi jako když vznikal tento kostel a místní chtěli raději parkoviště či Kaufland. Byly okolo toho nějaké emoce, výkřiky, že kostelní zvony budou budit lidi po noční a tak – ale jak rychle to vybublalo, tak to opět kleslo.

Doba je tedy dost podobná té naší. Na Barrandově žije zhruba 20 tisíc lidí, takže jak tu jsme, tak představujeme jedno promile místní populace. Podobně, jako byli křesťané vnímáni jako hodně divní liberální židé, tak jsou neinformovanou laickou veřejností evangelíci vnímáni jako hodně divní liberální katolíci. Vzpomínám na jednoho pána, který se svůj (podotýkám – přejný!) vztah k evangelíkům pokusil popsat slovy: „Vás evangelíky mám rád. Nemám rád křesťany – ti se nesmí ženit!“ Takhle nějak by to mohl formulovat tehdejší přejný pohan, že „má rád křesťany a ne věřící v jednoho Boha, ti nesmí jíst vepřové“.

V drtivé většině případů jsou ale křesťané jako celek jsou bráni se zdvořilým nezájmem. Petr je realista, když mluví o „umlčování nevědomosti nerozumných lidí“. Nevědomost v tom, co církev dělá, je běžná. Kritika náboženství a křesťanů jsou zhusta předsudky. Prosté svědectví vlastním životem je odstraní. K čemu kostel? Je to zbytečnost! A ejhle – v kostel jsou pětkrát týdně bohoslužby a k tomu navíc ještě běží kavárna Kristián, kurzy tance, cvičení seniorů a dětská odpoledne. Komunitní centrum při tomto kostele organizuje divadla, koncerty, úklidové brigády, v sobotu tu bude sousedská grilovačka… Lidé využívají tuto nabídku a facebookové hádky a spory utichly.

Proto Petr tak moc apeluje na dodržování zákonů. Hlavně ať nedojde k oprávněnému trestání za skutečně trestné činy. Křesťan přece dodržuje zákony! Církevní společenství, sbor – to je maličký ostrůvek slušných a pořádkumilovných občanů. I v tomhle Petrovi velmi dobře rozumíme, protože víme, jak jeden jediný případ nějakého takového selhání ještě dlouho působí a historické hříchy křesťanů jsou napořád nejčastějším argumentem proti církvi jako takové.

Taková situace už v Božím lidu nastala vícekrát a ukázalo se, že věřící, kteří žijí jako hrstička v nevěřícím světě, mají na vybranou z dvou cest. Jednou je striktní oddělení se, jak to vidíme třeba po návratu z babylónského zajetí u Ezdráše, který prosazuje vynucené rozvody u smíšených sňatků. „Máš pohanskou manželku? Vyžeň ji!“ Podobně to bude za čas v Kumránských jeskyních u Mrtvého moře. Komunita esejců se odděluje od zbytku světa a snaží se žít svůj dokonalý život. Apoštol Pavel píše do Korinta (2Kor 6,14n) známá slova: Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: `Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.´ A proto `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodina `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´ a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´. Nevím, co si s těmito slovy počali korintští křesťané, ale rozhodně nemáme zprávy o tom, že by korintský sbor zanikl, protože se křesťané z města prolezlého pohanstvím vystěhovali. V dějinách církve se ale touto cestou vydá třeba jednota bratrská. Zmizí kamsi do východních Čech a ještě desetiletí poté se její členové budou stranit jakéhokoliv společenského, občanského a politického angažmá. Budou se „chránit před poskvrnou světa“.

Druhým řešením je život ve světě. Cizinci bez domovského práva, kteří ale z tohoto světa nijak neutíkají. Dokonce ani ne do jakéhosi „vnitřního exilu“, tedy minimalizování styku s nevěřícím okolím. Právě naopak tu vidíme pečliví zkoumání světa. Opatrné osahávání terénu, jak nám ho prezentují Daniel, Chananjáš, Míšael i Azarjáš v prvním čtení. Zůstávají ve světě, ba dokonce vstupují do světa nejvyšší politiky. Etablují se na královském dvoře a to nezbytně nutně znamená nějaké kompromisy, z nichž první je přechod na jiný jazyk. Co všechno ale mohou ještě opustit a co opustit nesmí v žádném případě?

Prožijí toho dost, dnešní příběh nám toto hledání ilustruje na nečistých potravinách. Mojžíšovy předpisy jsou velmi striktní, proto mladí židé raději „přitvrdí“, „hrají na jistotu“ – tedy přechází na veganskou stravu a k pití čistou vodu. Jinak byste je ale od jejich babylónských spolužáků neodlišili. Všichni se budou se v aramejštině vzdělávat dejme tomu v astronomii. V Babylóně se poprvé objeví něco, čemu dnes říkáme „osobní horoskop“, astronomie a astrologie splývají. Při zmínce o astrologii mnohým křesťanům vstávají vlasy hrůzou, ale židé v Babylóně rozpoznají, že je to něco jiného, než Mojžíšem zakazovaní věštci, mrakopravci, hadači, čarodějové, zaklínači či jasnovidci, které má Hospodin v ohavnosti (Dt 18,10). Tady vůbec nejde o duchovní zápas, ale o sekulární vědu. Až se přijdou tři mudrci od východu poklonit narozenému Mesiáši, protože spatřili v ascendentu jeho hvězdu, tak to s pravděpodobností hraničící s jistotou budou babylónští židé, ke kterým Bůh promluví jejich jazykem skrze jim tak dobře srozumitelná nebeská znamení.

Daniel, Chananjáš, Míšael i Azarjáš představují způsob života blízký myšlenkovému světu Petrovy epištoly – žít v tomto světě a uchovat si nejen čistou víru tím, že budu zachovávat Mojžíšův zákon, ale také čisté svědomí tím, že budu loajálním občanem. Čtyři mladí židé z předních rodin dostávají prostor stát se královskými rádci a oni to přijmou a udělají všechno proto, by tento prostor využili. Pod babylónskou a později pod perskou nadvládou si židé mohou uchovat svoje židovská specifika. Kniha Daniel (a podobně kniha Ester) nám ukazují, jak případné konflikty vznikají vždycky na lidské rovině a rozdílnosti náboženství se pak ukáže jako užitečná záminka. Už byla řeč o těch sousedských sporech, kde vlastně o rozdíl v náboženství nejde. Tohle nepřehlédněme, protože to je podstatný motiv dnešního příběhu z prvního čtení! Tady totiž (zatím!) žádné sousedské spory nejsou, a když tam nejsou osobní spory, když chybí snaha škodit, tak se lidi dohodnou, i když jsou rozdílného náboženství. Je možno si vyjít vstříc. Lidé odlišné víry dokáží najít společný cíl a na něm spolupracovat.

Zde je cílem vychovat z těch čtyřech kvalitní královské rádce. Daniel, Chananjáš, Míšael i Azarjáš tento úkol přijali. Ztělesňují úděl židů v diaspoře, na který naváže úděl diasporních křesťanů. Základním znakem jejich přístupu k životu bude zapojení se do života běžné společnosti, tiché slušné jednání, dodržování zákonů a využívání dobrodiní právního státu. Až když nastane situace, kdy by okolní svět ohrožoval víru, tam je potřeba nepřistoupit na kompromis. On ten apoštol Pavel měl pravdu! Spravedlnost s nepravostí nemá společného nic a světlo s temnotou jsou také buď – anebo. Není žádný souzvuk Krista s Beliálem a spojení chrámu Božího s modlami. Jen to „vyjití z pohanského středu“, „oddělení se“, „nedotýkání se ničeho nečistého“ probíhá na mnohem subtilnější rovině, než že kumránští esejci zalezou do jeskyní a bratr Řehoř Krajčí se v Kunvaldu s dvanácti přáteli ukryjí před hříšným světem. Americký spisovatel, motivační řečník, učitel a psycholog Dale Carnegie dobře řekl: „Peklo i ráj nosíme v sobě.“ (Jasně – určitě stejnou myšlenku řeklo hodně lidí před ním i po něm.) To podstatné se odehrává v nás – ne okolo nás. Jde o čistotu našeho srdce, o čistotu našeho svědomí. Na uchování této čistoty srdce a svědomí není recept v útěku ze světa, ale v naučení se jak v tomto světě žít.

Daniel se jako stařík ještě dožije konce babylónského zajetí. Mezitím ale udělá v babylónském zajetí spoustu užitečné práce, protože si udrží si čisté srdce i svědomí. Podaří se mu spojit povinnosti loajálního státního úředníka s tím podstatným ze své víry. Protože Daniel je žid, tak je pro něj zásadní odlišné stravování. Jako žid má některá masa zakázaná a když chce žid mít jistotu, že se bude stravovat podle Mojžíšova zákona, tak to vyřeší veganstvím. Pak nemůže udělat chybu. To, že se z Daniela a jeho kamarádů stanou na čas vegani, je jednou z věcí, jak si i v pohanské škole i v práci pro pohanského zaměstnavatele uchovat víru.

Dopoledne jsme si v Braníku při požehnání školákům říkali, že Danielova situace je něčím nám naprosto srozumitelným. Mladej Danda žije s třemi věřícími kámoši na intru, kde zbytek je nevěřící. Probíraná látka se víry většinou netýká prakticky vůbec. To snadno dovede člověka k tomu, že na víru bude zapomínat. Čas od času se člověk může potkat i s něčím, co jde i proti jejich víře. Daniel obstojí, protože si udrží trvalou pozornost. Časem ho uvidíme, jak se pravidelně modlí. Dá se to uhrát – žít v tomto světě jako řádný a loajální občan a přitom zároveň věřící, který nesleví ze svých křesťanských zásad. To je svět zdvořilého nezájmu o víru a věřící, svět drobného sousedského hašteření, ale bez velkých pronásledování, svět Danielovy doby, svět Petrova listu – a také svět našeho současného Barrandova.

Amen.