Ježíšovský epifanický hattrick

písně: 498, 338, 313, 352, 698, 423
introit: Iz 60,12.6 + Ž 72,10–11
1. čtení: Mt 3,1–17
kázání: J 2,11
3. čtení: J 15b–16a

Milí bratři a sestry,

čeká nás dnes ježíšovský sváteční hattrick. Složité teologické diskuse mezi východem a západem nakonec vyústily do situace, kdy se v jediném dni sbíhají tři svátky Páně – klanění mudrců u malého Ježíška, křest Páně a svatba v Káni Galilejské. Provázet nás dnes bude slovo „epifanie“, tedy „zjevení“. Ježíš se o Vánocích narodil a my ho vyznáváme jako „Immanuele“. „Boha s námi.“ On toto Boží bytí s námi dal nějakým veřejným způsobem najevo. Tedy přesněji – dal ho najevo dokonce třemi způsoby a nad těmito třemi způsoby budeme dnes přemýšlet. Tři svátky – klanění mudrců, křest Páně a svatba v Káni Galilejské – jako tři příležitosti dozvědět se něco o Bohu, který přichází v Ježíši Kristu do tohoto světa. Epifanie, tedy cosi se nám zjevuje. Nebo ještě přesněji – nějakým způsobem Pán Bůh zjevuje sám sebe v našem obyčejném lidském světě, aby se nám dal lépe poznat.

Epifanie 1: příběh tříkrálový

Nám ho dnes naznačily vstupní verše z proroka Izajáše a ze 72. žalmu. Příběh zapsaný v evangeliu ale dobře známe. Hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.

Vešli do domu… Už dávno nejsem na betlémských pastvinách. Jsme v době běžné pracovní mobility. Šikovný řemeslník Josef si najde práci kdekoliv a tak si můžeme snadno představit, že když už přišli do Betléma, tak tu zůstali nějaký čas. Josef z rodu a domu Davidova tady v davidovském betlémě dost možná má nějakou vzdálenou přízeň. V řadě neposlední – v Betlémě není potřeba nikomu vysvětlovat, jak že to bylo s Mariiným těhotenstvím.

Těžko soudit, jak moc se rozkřiklo vyprávění pastýřů z pastvin, ale zase – kdo by věřil pastýřům. To už je zajímavější ta vzácná zahraniční delegace, která přijela odkudsi od východu s touhou „poklonit se“. Padnout na kolena a dotknout se hlavou země jako vyjádření té nejvyšší úcty, jako jen může člověk někomu projevit. Komu?! Dítěti starému pár týdnů či měsíců? Těžko. Takže rodinná anamnéza… Potomek Davidův? To je v Betlémě kdekdo, nejen tenhle tesař. Nemá to žádnou logiku a tím spíš je potřeba nad tím přemýšlet, proč ti tři vážili tak dlouhou cestu. Proč přinesli dary tak vzácné? A co především – proč padají na kolena a klaní se. Celá ta scéna totiž až příliš připomíná hold, který svému panovníkovi vzdávají podrobené vazalské národy.

Stará církev v mudrcích od východu viděla obraz pohanů, kteří přichází, protože rozpoznali, že ten právě narozený král Židů, jehož hvězdu viděli na východě, a kterému se přišli poklonit – že to bude i jejich král. Boží požehnání a přízeň, která se doposud vztahovala jen na vyvolený národ Izraelců, tak se najednou vztahuje na celý svět. Ejhle – v tomto potomku Abrahamově teď již skutečně dojdou požehnání všechny národy! Na dveře všech domů se už může psát ono C+M+B, kde „pluska“ nejsou „pluska“, ale křížky a písmena nemluví o Kašparovi, Melicharovi a Baltazarovi, ale o Božím požehnání, které může naplnit všechny domovy tohoto světa. Toť epifanie číslo 1, zjevení Boží vlády nad celým světem. V klanění mudrců od východu se Bůh přišlý na svět v Ježíši zjevuje jako Pán všech a zároveň přijímající všechny.

Za královskými dary – zlatem, kadidlem a myrhou – pak již dávní vykladači hledají symboly pro poslání, které Pán Ježíš ve svém životě naplní. Zlato ukazuje na již zmiňovanou královskou moc a mudrci od východu se mu jako králi klaní. Kadidlo používané v bohoslužebném dění ukazuje na Ježíše sloužícího Bohu. Na toho, který povede lidi ke správnému vztahu s Bohem. Jako dým kadidla stoupá vzhůru, tak i Pán Ježíš povede lidi k pohledu k nebi, k Bohu. Myrha sloužící jako léčivá masti i mast k balzamování mrtvých je pak symbolem Kristova utrpení, které přinese uzdravení našich duší.

Kadidlo a myrha tak ukazují k epifanii číslo 2 – dnešnímu svátku Křtu Páně.

Z Betléma přelomu letopočtu se přesouváme o nějakých třicet let dál a o třicet kilometrů na východ k řece Jordán. Tady již nějaký čas působí Ježíšův bratránek Jan řečený „Omývač“. Skutečně lépe omývač, než tradiční „Křtitel“. Pod slovem „křest“ si představíme vzácný rituál prováděný jednou za život. Jenže takovéto rituální omývání, které vidíme u Jana, je cosi v židovstvu běžného. Nejen konvertité k židovství, ale každý žid i několikrát denně něco umýval, ponořoval do vody, potápěl. Tak Saša Flek v Parabibli dobře parafrázuje Jana Křtitele jako „Josku Potápníka“. Je to Jan ponořovač, Jan umývač. Jeho činnost obmývání vodou žádného žida nepřekvapí! Náboženské obmývání od nečistoty hříchu, od nějaké poskvrny, která se Bohu hnusí, to je v židovství běžná součást náboženského života.

Mnohem zásadnější je ale naléhavost, se kterou Jan k takovémuto umytí vyzývá. Zní, zní, zní hlas temný tichý. Teď je ještě čas, ale ten čas se setsakramentsky krátí. Soud je na spadnutí. Už se zvedá vítr, který odvane plevy do ohnivé pece posledního soudu. Sekera už je připravena na kořeni stromu, který neplodí, aby byl vyťat a spálen žárem, který nelze uhasit.

Naléhavost Janovo volání přivedla na pustiny u Jordánu zástupy lidí, kteří se děsili svých vin. Apokalyptické očekávání soudu nad každým hříšníkem vzali zcela osobně a hledali v pokání možnost očištění, dokud je ještě čas. Moc už ho není, Jan to říká jasně: Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm. Teď je poslední šance, ale přijde novej. Mladej. Ale to bude sekáč, pánové! Ne jako já. Ten se nezakecá…

Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. A Jan na to kouká jak vyvoraná myš, protože kdokoliv jiný, kterýkoliv farizej či saducej ano – ale Ježíš? Ten má stát proti hříšníkům – ne s nimi v jedné řadě! Ježíš je ten, koho Jan čeká. Vždyť právě on přichází od Boha a on je ten jediný spravedlivý, který má právo Boží soud vynést! V jeho ruce bude lopata posledního soudu, protože on jediný čistý má právo zapálit oheň, který spálí nečisté. Křest vodou k pokání ale né!

Ježíšovu odpověď Janovi „Připusť to nyní“ bychom mohli parafrázovat slovy: „To bys nepochopil!“ „Neplatíš, tak nepřepínej!“ Jan stojí oběma nohama ve světě Starého Zákona a nově nabídnutá Boží perspektiva Nového zákona je mimo jeho chápání. Musí to vzít jako holý fakt, že tady se naplňují Boží plány. „Nech to nyní; neboť takto je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost.“ čteme doslova a Jan se podřizuje autoritě, načež spolu se zástupy vytřeštěně zírá na otevřená nebesa, Ducha Božího, který sestupuje jako holubice a hlas z nebe hovořící o vyvoleném Božím Synu. Zázračné vidění dotvrzuje, že tady jedná Bůh, který činí všechno nové.

Bůh Otec, Syn i Duch svatý se při Ježíšovu křtu zjevují – epifanie, zjevení Páně – aby světu bylo vyjeveno, že Bůh skutečně přichází za lidmi. Ale ne jako čistý jdoucí trestat špinavé, ale jako ten, který chce i ty nejšpinavější doprovázet. Nečeká, až se umyjí a přijdou. Podmínku setkání s Bohem není stav, kdy obrátí, polepší, napraví… a toto setkání s Bohem si zaslouží. Nikdy se nedokážeme dokonale obrátit a polepšit a nikdy si nezasloužíme přebývat v Boží přítomnosti. Proto Bůh přichází mezi ty janovsky jakž takž polepšené a trošku napravené, ale půjde i mezi ty docela nepolepšené a nenapravené. To je spravedlnost podle Božích měřítek. Spravedlnost plná milosrdenství. Spravedlnost lásky, která dělá první krok i za tu cenu, že to ti druzí nepochopí. A kdyby jen nepochopí – víme, že tahle cesta dovede Ježíše na kříž. Pán Ježíš po této cestě ale chce jít, protože je cesta Boží spravedlnosti. Boží odpouštějící spravedlnosti. Všechno naše polepšování a napravování se už nebude motivováno snahou si Pána Boha nějak naklonit a zasloužit si jeho přízeň. Boží přízeň je nám při Ježíšově křtu zjevena jako fakt, který platí pro každého. Bůh má všechny lidi rád a my na tuto jeho lásku můžeme odpovědět nějakým tím polepšením se a napravením se. To je jen dobře něco takového udělat. Ale je to důsledek – ne příčina Boží přízně.

Epifanie číslo jedna nám zjevuje Boha jako krále celého světa. Epifanie číslo dvě nám zjevuje Boha přicházejícího do lidského hříchu. Bůh má rád celý svět a chce pominout to, co od něj svět odděluje a čemu říkáme „hřích“.

Epifanie číslo tři – Ježíš koná počátek svých znamení.

Zkusme s to představit jako úkol, který by Pán Ježíš zadal učedníkům pop epifanii jedna a dva: „Hele, jsem Král celého svět a Boží Syn, který přináší tomuto světu spásu. Odpuštění hříchů. Srovnaný vztah s Bohem. Teď chci udělat první zázrak. Co by to tak mělo být?! Co tak nejlépe zahájí moje veřejné působení?!“

Dokážu si představit ledasjaké odpovědi, ale zázračné doplnění zásoby alkoholu na několik dní probíhající akci by mne asi nenapadlo. A přece právě po tomto zázraku učedníci v Ježíše uvěřili. Tohle byl impuls k tomu, aby v něm rozpoznali Božího Syna. Bohem poslaného. Boží vůli v tomto světě prezentujícího.

Co nám to tedy zjevuje? Co je onou „epifanií“, tedy zjevením, zvěstí tohoto zázraku? Římský dramatik a básník Publius Terentius Afer by to nejspíš vyjádřil slovy: „Jsem člověk, nic lidského mi není cizí.“ Bůh se zjevuje jako člověk a člověk je tvor společenský. Proto i Pán Ježíš působí jako ten, který chce být ostatním lidem nablízku v každé radosti i starosti. Epifanie, Boží sebezjevení v Káně Galilejské, nám říká, že ten král, kterému se přišli klanět mudrci z velké dálky a který přišel, aby spasil svět od hříchu, tak s námi chce být i v každá naší všednodennosti. Nejen jako vznešený Král hodný klanění, nejen jako Spasitel naplňující zlomovou událost dějin, tedy Boží příklon k lidem, ale také přítel, se kterým můžeš slavit, když je Ti fajn a na kterého se můžeš obrátit, když je Ti ouvej.

Epifanie jeden, dva, tři. Svátek Zjevení Páně, ježíšovský hattrick, tři góly v jediném dni. Bůh přichází na tento svět, aby se zjevil jako Král všech, Spasitel všech a Přítel všech.

Amen.