Ježíšův vjezd do Jeruzaléma

Ježíšův vjezd do Jeruzaléma (Jan 12)
Praha-Braník, 13.4.2025, Jan A. Dus
Introit: Zacharjáš 9,9 BKR: Plésej velice, dcerko Sionská, prokřikuj, dcerko Jeruzalémská. Aj, král tvůj přijde tobě spravedlivý a spasení plný, chudý a sedící na oslu, totiž na oslátku mladém.
Čtení: Jan 12,9–21 Vjezd do Jeruzaléma (Hesla JB)
Text: Žalm 118,19 Otevřete mi brány spravedlnosti, abych vešel a oslavil Hospodina!

Písně:
EZ 67 (NEZ 81) Ó Pane, smiluj se nad námi (J. Strejc)
EZ 149 (NEZ nemá) Píseň novou vítěznou pějte (M. Balabán)
NEZ 421 Otevřete brány hradeb kamenných (M. Rejchrt)
EZ 334 (NEZ 534) Kristus Pán vstal z mrtvých
EZ 381 (NEZ nemá) Ó přijdiž, přijdiž, léto Páně (L. B. Kašpar)

Milí přátelé,

(zrod celebrity) V příběhu, který máme před sebou, Ježíš je někdo, ke kterému nikdo nezůstává lhostejný. Jedni ho milují, druzí nenávidí, všichni o něm horlivě diskutují. Kdyby v té době existovala televize a jiná média, udělala by z něj celebritu. A nejen to, byl to vlivný člověk, influencer. Mnoho lidí v něj skládalo svou naději a víru, a naopak mnozí v něm viděli nebezpečného člověka, který je ohrožuje.

Ovšem, nebylo to tak vždycky. Prvním, kdo na Ježíšovi spatřil něco zvláštního, byl jiný slavný influencer, Jan Křtitel, který se objevil hned na začátku, v první kapitole, a stejně jako Ježíš, i on se potýkal s lidskou zvědavostí – Židé z Jeruzaléma za ním poslali kněze a levity, kteří ho vyslýchali, kdo vlastně je, a jestli je Mesiáš, nebo druhý Elijáš, a jakým právem křtí. A evangelista Jan už tenkrát nenápadně poznamenal, že to místo, kde Jan křtil, byla Betanie (1,28) – to doslova znamená „Dům chudých“ – tam spatřil Ježíše, tam ho označil za Beránka Božího, tam to všechno začalo.

(z jedné Betanie do druhé) Nezačalo to v Jeruzalémě, kde seděla státní a církevní vrchnost a vysílala zvědy po celé zemi, aby kontrolovali, kde se co šustne, jestli ji neohrožuje něco, co se klube někde na periferii, v podivné křestní komunitě kdesi u Jordánu. Zajordánská Betanie je jiná lokalita než Betanie blízko Jeruzaléma, kde Ježíš poznal Marii, Martu a Lazara. Ale ta shoda jmen se evangelistovi náramně hodí, protože mu umožňuje symbolicky propojit významná místa Ježíšova putování po té dlouhé a klikaté cestě. Podle Jana to začalo tam, kde si chudí lidé začali povídat o Ježíšovi. Tam, kde Jan Křtitel v Ježíšovi rozeznal Mesiáše a vysvětlil to svým učedníkům. Potom se přidal Ondřej a Šimon Petr, potom Filip, kterého vyhledal sám Ježíš, pak zase Filip vyhledal Natanaela, a tak dále. Začalo to docela skromně a nenápadně, jakousi „tichou poštou“. Natanael tomu ani nechtěl věřit: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ (1,46) Ale Ježíš si s ním promluvil a slíbil mu daleko větší znamení, slíbil mu, že uvidí Boží anděly, jak vystupují a sestupují na Syna člověka (1,51).

A pak to šlo dál a dál, od prvního znamení v Káně Galilejské, kde Ježíš proměnil vodu ve víno, a tak poprvé veřejně „zjevil svou slávu“ (2,11), a Jan ve svém evangeliu pokračuje dál – další znamení, další rozhovory, další učedníci, další uzdravování, a k tomu všemu trmácení po celé zemi – vždyť tenhle Syn člověka sice vidí vystupující a sestupující anděly, stejně jako Jákob, který dostal v bételské pustině veliké Boží požehnání (Gn 28), jenomže stejně jako Jákob i Ježíš se musí skrývat, je na útěku, nemá, kde by hlavu složil, na rozdíl od lišek, která mají svoje doupata (Mt 8,20).

Nakonec se Ježíš – před poslední cestou do Jeruzaléma – vrací tam, kde to začalo: kde ho pokřtil Jan Křtitel, na břeh Jordánu (J 1,28; 10,42), do zajordánské Betanie Tam, kde to začalo drobnou šeptandou mezi chudáky, co se přišli pokřtít, protože toužili změnit svůj život. A v té druhé Betanii, která je poblíž Jeruzaléma, se Ježíš objevuje po mnohých peripetiích, u Marie, Marty a Lazara, ale teď už jako celebrita, jako známý učitel a léčitel. A právě tam všemu nasadí korunu, když vzkřísí Lazara – to byla událost pro evangelistu nesmírně důležitá, však jí také věnoval skoro celou dlouhou jedenáctou kapitolu, a současně to byl poslední ze sedmi Ježíšových zázraků, či řečeno janovským jazykem, Ježíšových „znamení“. Ale my teď nepůjdeme do podrobností, jenom si připomeneme, že vzkříšení Lazara se současně stalo jakýmsi spouštěčem dvou protichůdných společenských pohybů.

(akce a reakce) Na jedné straně je tu lidové vzepětí Ježíšových fanoušků, kteří začnou pobíhat mezi Betanií a Jeruzalémem, aktivisté rozšiřují senzační zprávu o nejnovějším zázračném činu svého favorita, a jejich slova padají na úrodnou půdu, protože Jeruzalém je zrovna plný poutníků, kteří přišli na velikonoční svátky. To je ten pohyb zdola, který vypadá jako zárodek společenského převratu, tady se rodí revoluční písně ve vzpomínce na dávné žalmy, jak jsme zpívali: Věrní, jak psáno, povstávají k soudu se všemi pronárody a pyšnými vládci; povedou krále v řetězech, spoutají ruce vznešených (EZ 149).

Ale na druhé straně jsou tu velekněží a farizeové, ve kterých zpráva o Lazarově vzkříšení a o tomto hnutí vyvolává naopak obavy. Bojí se, že „ten člověk činí mnohá znamení; když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a odejmou nám toto svaté místo i národ“ (11,47). Taková je reakce shora, reakce lidí, kteří se ohánějí národním zájmem, zájmem komunity, ale ve skutečnosti jenom chtějí udržet status quo a svoji vlastní pohodlnou existenci; proto velekněz Kaifáš Ježíše de facto odsuzuje k smrti a jeho kumpáni se dokonce chystají zabít i samotného Lazara.

(z Jeruzaléma do Jeruzaléma) Ovšem pro evangelistu a pro jeho čtenáře není Kaifášova reakce vůbec překvapivá. Vždyť on nám to naznačil už několikrát v celém evangeliu: Jeruzalém je místo, které geograficky sice není daleko od Betanie, od „Domu chudých“, kde se všichni radují z Lazarova vzkříšení, ale současně je to místo, kde vládnou Ježíšovi nepřátelé, představitelé státu a církve v jednom. A jejich jednání a myšlení je na hony vzdáleno tomu, jak jedná a učí Ježíš. Nemají pro něj ani nejmenší pochopení. Jan nám to vysvětlí velice názorně už na začátku evangelia (na rozdíl od synoptiků), když nám ukáže Ježíše rozzlobeného, revolucionáře, který vejde do jeruzalémského chrámu s důtkami a vyžene z něj kramáře a penězoměnce, protože „dělají tržiště z domu jeho Otce“ (2,16). Tehdy se Jan postaral o to, abychom pochopili hned na začátku, jak zásadní a neodvratný je Ježíšův konflikt s jeruzalémskými autoritami.

A nyní, když Ježíš znovu obrací svou tvář k Jeruzalému, bychom mohli očekávat, že na ono vyčištění chrámu naváže. Že nyní, když má za sebou širokou podporu lidových mas, už nezůstane u kramářů a penězoměnců, ale zahájí skutečný převrat, vyžene Římany a nastolí novou éru samostatného židovského státu – třeba po vzoru Makabejských, oněch národních hrdinů, kteří před nějakými dvěma sty let také svrhli nenáviděné okupanty – a mimochodem, na židovských mincích, které se tehdy razily a mnozí je ještě schovávají v šuplíku, jsou vyobrazené právě takové palmové ratolesti, se kterými teď lidé mávají a vítají Ježíše.

(překvapení v Betanii) Ale ne, Ježíš udělá všechno jinak. První překvapení na nás čeká hned v Betanii, tam, kde nedávno vzkřísil Lazara a všichni to vědí a napjatě čekají, co udělá teď, – a on si akorát sedne k jídlu a nechá Marii, aby ho pomazala drahým olejem. A přitom se ten olej mohl prodat za tři sta denárů, zlobí se Jidáš, a ty se mohly rozdat chudým – ano, právě těm naštvaným a odhodlaným chudým, kteří by rádi za Ježíše vycedili krev při pochodu na Jeruzalém. Ale Ježíš nic. Sedí si v Betánii, v „Domě chudých“, a vede pochmurné a demotivující řeči: že prý ho pomazala „k jeho pohřbu“ a že „chudé budete mít kolem sebe vždycky“ (12,7–8).

(překvapení v Jeruzalémě) A druhé překvapení nastává při Ježíšově příchodu do Jeruzaléma. Lidé jsou zburcovaní čerstvými zprávami o Lazarovi. Přidávají se k nim poutníci, z nichž mnozí se podívají do hlavního města jednou za rok, s hospodářskou a politickou situací jsou celkově nespokojení, a tak se snadno nechají strhnout k nějakým nepokojům. Seženou si palmové ratolesti na znamení sympatií k tomu, kdo přichází jako vítěz a budoucí král, a možná tak chtějí i vědomě navázat na nehynoucí slávu makabejských hrdinů.

(lidový král podle Žalmu 118) Tyto naděje jim Ježíš nesplní, ale my přece víme, že Ježíš jejich králem je, ovšem jiným způsobem. A Ježíš to vyjádří zvláštním způsobem – on se od tradice neodstřihne, ale naváže na ni; on do chrámu a na svátky jde – ale udělá to po svém. Jan to vyjádří tak, že naváže na slova žalmů a proroků, ale přitom z těch starých zděděných slov vytryskne nový pramen, nový, živý význam. Zástupy Ježíše vítají postaru, slovy známé poutní písně, která se kdysi zpívala při intronizačním obřadu – tedy v průběhu procesí, kdy se nový král ubíral do jeruzalémského chrámu, aby se chopil vlády, a přitom se střídali zpěváci, kněží, lid i samotný král ve zpěvu jednotlivých veršů. V této písni zněla i slova, která evangelista cituje v mírně úpravě, abychom v nich zaslechli jasné vyznání zástupů, že Ježíš je král: „Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský!“ (Ž 118,26)

(král podle Zacharjáše) A co na to Ježíš? Ježíš neodpovídá tak, jak by se jim líbilo, nevolá cosi jako „Otevřete mi brány, vzdejte mi hold, přísahejte věrnost!“ Ježíš mlčí, neříká nic, skoro jako později před Pilátem, když na otázku, jestli je král, odtuší jenom: „Ty sám to říkáš.“ – a pak mu vysvětlí, že to, o co tady jde, není jeho královský titul, ale pravda, které on slouží (18,37). Ale teď před Jeruzalémem Ježíš odpovídá pouhým gestem: nasedne na osla, kterého najde cestou. Evangelista nám vysvětlí, že Ježíš chtěl takto připomenout proroka Zacharjáše. Tam se sice taky mluví o králi, ale není to král, jenž se chce slavně ujmout úřadu; je to král, který sedí na oslátku mladém – jak jsme již slyšeli v kralickém introitu – král, jehož poselstvím není moc a vláda, ale slova požehnání a pokoje: „neboj se“. Král, který ke svému lidu přichází s láskou, jako ženich k nevěstě, jako „ke dcerce Sionské, dcerce Jeruzalémské“. To, oč tu jde, není jeho královský titul, ale tři skutečně královské vlastnosti – podle Zacharjáše je to král spravedlivý, spasení plný, chudý (Za 9,9). Král, který nepřichází bojovat s římskou vrchností, ale svým tichým gestem usvědčuje vlastní vrchnost – tu církevní i státní – že právě jim ty tři vlastnosti chybí – nejsou spravedliví, nepřinášejí spásu, a nejsou chudí, což znamená, že na chudé neberou ohled, protože tak už prostě bývá, že sytý hladovému nevěří. – Mluvíme-li tu ovšem o Ježíšově „tichém“ gestu, musíme k tomu hned doplnit, že při jiných příležitostech, například v podání synoptických evangelií, jim to Ježíš naskládal náramně zřetelně (Mt 23).

(jedni nechápou, druzí chápou) Ježíšovi učedníci nepochopili, že právě tímto gestem Ježíš naznačil pravý způsob svého oslavení; pochopili však později (12,16). Skutečná oslava nespočívá v radostném povykování a mávání palmovými ratolestmi, nýbrž v tom, co vyjadřuje onen citovaný žalm: „Otevřete mi brány spravedlnosti, abych vešel a oslavil Hospodina!“ Pravá sláva nenáleží králi, ale samotnému Hospodinu; Ježíš je oslaven jedině tam, kde se otevřou brány spravedlnosti. Zdá se, že Ježíšovo gesto nepochopili ani lidé v zástupech – ti jen pořád dokola opakují, jak Ježíš vzkřísil Lazara, jako by byli zakleti v minulosti (12,17–18).

Evangelista nám s lehkou ironií naznačuje, že Ježíše možná lépe pochopili jeho nepřátelé – farizeové, kteří se zlobili, že proti Ježíšovi nic nezmůžou, protože „celý svět se dal za ním“ (12,19). A zástupce tohoto „celého světa“ vidíme hned v dalším verši: jsou to řečtí poutníci, zbožní pohané, kteří přišli do Jeruzaléma poklonit se židovskému Bohu. Kéž by jej oslavovali všech všudy lidí stavové, s plesáním k němu pospíchali i pohanští národové! (srv. EZ 67)

Kéž bychom i my byli jako oni Řekové, kteří měli touhu hovořit s Ježíšem. Kéž bychom i my dovedli naslouchat, když král na oslátku potichu klepe na kamenné brány hradeb našich srdcí. Kéž bychom jej vpustili dovnitř, aby nám převrátil naše hodnoty – aby na místo sobectví dosadil službu, na místo zoufalství naději, namísto bezpráví spravedlnost, namísto nenávisti lásku. Amen.

Přímluvná modlitba: Prosíme tě, Pane Ježíši Kriste, nauč nás přemýšlet o tom, jak mluvit s našimi bližními. Dávej nám promlouvat tak, abychom neoslavovali sami sebe, ale otevírali cestu k tobě. Dej, abychom dovedli rozeznávat znamení, která jsi nám zanechal ve svém svatém Písmu, abychom se řídili tím, co chceš ty, a ne my. Dej, abychom otevírali brány spravedlnosti tam, kde jsou lidé utlačováni, i náruč milosrdenství tam, kde potřebují pomoc. Buď, prosíme, s těmi, kdo se ocitají v těžkých životních situacích, se všemi, kdo trpí ve válkách a v nelidských režimech, s těmi, jejichž životy a zdraví jsou ohroženy nemocemi a přírodními katastrofami. Smiluj se, Pane, nad námi, svými nedostatečnými služebníky, a všechno, co neumíme vypovědět, vkládáme do modlitby, kterou jsi nás naučil: Otče náš…