Jiftáchův příběh

písně: 38, 188, 756, 777 (VP 369), 384, 717, 426
introit: Iz 66,10n
1. čtení: J 13,1–17
kázání: Sd 11,1–8 + 29–36
poslání: Mt 9,13

Bratři a sestry,
Jiftáchův příběh by se dal natočit jako docela slušný western. Jen si to představte. Významný představitel nějakého městečka na divokém západě, možná šerif, možná dokonce starosta má dítě s prostitutkou. To je Jiftáchův původ. A tak není divu, že právoplatní synové se k němu neznají. Syn postranní ženy. Ostuda rodiny. Nemá nárok na dědictví. Lepší je se ho zbavit. Ve městě není pochopitelně jediný člověk, který by se Jiftácha zastal.
A tak v noci odjíždí tajně na svém koni. A možná dokonce utíká pěšky. Desperád. Nemá co ztratit. Brzy se k němu sběhnou jemu podobní. Zoufalci, muži povaleči. Pěkná banda. Bohatým berou a chudým nejspíš taky. Postrach kraje. Metla Gileádu. Jiftách se mstí světu, který pro něj nemá místo. Je rozený vůdce a když nedostal příležitost, vytvořil si vlastní.
Teď ale přijde zápletka. Nebo spíš pořádný průšvih. Zemi napadli Ammónovci. Mocný soused. A gileádským předákům teče do bot. V té chvíli si vzpomenou na Jiftácha, muže udatného. Teď by jim byl dobrý. On i jeho muži.
A tak k němu vypraví deputaci a hned: „Buď vůdce náš, abychom bojovali proti Ammonitským.“
Cože? opáčí Jiftách „Zdaliž jste vy mne neměli v nenávisti, a nevyhnali jste mne z domu otce mého? Teď přišli jste ke mně, když v soužení jste?“
Je to takový marnotratný syn naruby. Vyhnán svými, vrací se jako zachránce a vůdce.
A když naruby, tak se vším všudy. Místo odpuštění láskyplného Otce, si Jiftách vychutnává svůj triumf až do konce.
„Učiníte mě vaším vůdcem.“
Vlastně proč by ne, řekneme si, vždyť si to zaslouží. Hrdina, kterého svět miluje. Z odstrkovaného obdivovaný, z chuďase princem. Šťavnatý příběh. Gileádští skřípou zuby, ale nemají jinou možnost. I to má svůj půvab jakési opožděné spravedlnosti. A možná je v tom i náznak něčeho hlubšího – že totiž v krizi může najednou zazářit ten, koho jindy vytlačujeme ze svého středu. Můžeme si položit otázku: koho si myslíme, že nikdy nebudeme potřebovat, nebo pro koho jsme už byli poslední záchranou a co jsme za to chtěli, jestli jsme cítili to zadostiučinění.
Nicméně zpátky k příběhu – gileádští potřebují pomoc, a tak na Jiftáchovy požadavky kývnou. Jiftách se stane vůdcem.
A jedná překvapivě. Zachová se vpravdě státnicky. Nevolá hned do zbraně. Pokusí se vyjednávat, dříve než rozpoutá válku. I jeho dopis ammónskému králi stojí za přečtení. Rozcupuje jeho nároky, odhalí je jako pouhou záminku. Obrací se s argumenty do historie, ale přitom všem si zachovává sebejistotu a pevný postoj. Vloží do něj i určité konkrétní varování.
Nejspíš však ammónský král o žádné vyjednávání nestál. Kdyby to byl ten western, mohl by to být hrabivý petrolejář, kterému jde o ložiska ropy pod městečkem nebo bezohledný magnát, který objevil v okolí zlatou žílu.
A tehdy se zmocní Jiftácha duch Hospodinův. Duch, který ho vede, aby se zastal slabších, aby své zkušenosti v pochybných bojích využil pro své bližní. Hvězdná chvíle tažení a vítězství.
Jiftách je soudcem Hospodinovým.
Jenže vtom přijde pád. Najednou to přestane být tím krásným, ale vlastně trochu laciným příběhem. Jiftách učiní slib. „Vydáš-li mi Amónovce opravdu do rukou, ten, kdo mi vyjde naproti z vrat mého domu, až se budu vracet v pokoji od Amónovců, bude patřit Hospodinu a toho obětuji v zápalnou oběť.“
Bible prostě není western. Ani telenovela. Je jako život sám. Je jako my. Nejsou v ní jen hrdinové a padouši. Je o těch, kteří udělali velké činy, ale také stejně velké chyby.
Je o Jiftáchovi, který se rozhodl pomoci bližním. Ale je taky o Jiftáchovi, který tolik prahl po moci, že byl ochoten pro její dosažení obětovat cokoliv. Právě ta neurčitost jeho slibu je děsivá. Pohrává si s Bohem jako by v jeho rukou nechával jak to dopadne. Jako by z něj činil spolupachatele. Vždyť je to přece on, kdo řídí náhody v našem životě.
Jiftáchovi vyjde naproti vstříc jeho dcera. Radost z otcova vítězství je brutálně rozdrcená zprávou o otcově neuváženém slibu. Všechna velikost Jiftácha rychle taje, když své dceři ještě vyčítá: „Ach, má dcero, srazilas mě do prachu, uvrhla jsi mě do zkázy! Zavázal jsem se svými ústy Hospodinu a nemohu to vzít zpět.“ Jakoby to byla její vina. Jakoby nic nepochopil.
Někteří tento příběh neunesli. Chytají se stébla. Zdá se jim nemožné, aby soudce ustanovený Bohem takovou oběť přinesl a vykonal. V různých textech jsem našel usilovné jazykové rozbory, které se pokoušely ten příběh zjemnit či odvysvětlit.
Jenže copak jsme nikdy neslyšeli nebo sami nezažili, jak jeden je schopen svým snům, své kariéře, svým ideálům obětovat ostatní. Nebo dokonce obětovat své nejbližší, svou rodinu, své děti, svou manželku. Jak ještě zahrnují své oběti výčitkami, protože nesplnili jejich očekávání?
Kam jsme ochotni my ochotni zajít, když po něčem toužíme? Co se nám zdá jako rozumná ztráta? Jak si stavíme své priority?

A co hůř, dočetl jsem se dokonce něco o chvále Jiftáchovy zbožnosti. Že totiž byl svůj slib Bohu schopen doložit nesmírnou obětí, podobně třeba jako Abraham.
Ano Bůh po nás vyžaduje oběti. Víra, která nás nic nestojí je laciná. Neskutečná. Jenže není tohle další poselství toho příběhu? Že totiž nabízíme Bohu takové oběti, o které on nestojí. Že před sebou hrneme svoje představy o tom, co Bůh chce, a přitom jsme hluší k tomu, k čemu nás doopravdy volá. Rozdíl mezi vírou a fanatismem. Jak snadno svou vlastní vůli vydáváme za vůli Boží? Když příliš rychle rozumíme Božím záměrům, rodí se z toho neštěstí.
Může nás v tom vést jedno pravidlo – že totiž problematické oběti jsou ty, při kterých obětujeme ty druhé. My máme Bohu vydávat sami sebe.
Když půjdeme ještě hlouběji – co to vlastně znamená oběť? Jiftách si myslel, že je to něco jako obchod. Něco za něco. Vydáš-li mi Ammónovce, já ti za to dám kohokoliv, kdo mi přijde naproti. Je to tak rozšířená představa, a přitom tak vedle. Víra není obchod. Podobně jako rodina není obchod, přestože do ní každý její člen vkládá nemalé oběti.
V pohádkách se taková smlouva občas vyskytuje. Když mi pomůžeš, dám ti cokoliv. Třeba i svou duši. Jakoby se Jiftáchovi popletlo, s kým se vlastně takové smlouvy, podepsané vlastní krví, uzavírají.
A tak Jiftách slavně zvítězil v boji nad Ammónovci, a přesto prohrál. Vnucují se nám slova o tom, jak člověk může získat celý svět, ale přitom ztratit život. A za co pak získá svůj život zpět.

Ale já nechci skončit u Jiftácha,udatného bohatýra, který zachránil svůj lid, člověka, který pro své cíle zničil svou dceru.
Chci se zabývat tou dcerou. Nemá jméno. Bezejmenná oběť.
„Můj otče, jestliže jsi tak řekl Hospodinu, učiň mi podlé toho, jak‘s mluvil; jen kdyžť dal Hospodin pomstu nad nepřátely tvými, Ammonitskými.
Přijímá rozhodnutí otce. Trpká cena za vítězství. Nechci z ní dělat nějaký příklad. Ale je to právě ona, která se obětuje za druhé. Za svého neuváženého otce, za svůj lid. Zástupná oběť.
Pro mnohé je těžké přijmout, že by příběh skutečně skončil tragicky. Že byla přinesená skutečná lidská oběť. Ale možná nám to pomůže, abychom si ve vší syrovosti uvědomili ten skandál, že my přece také žijeme skrze a díky oběti Ježíše Krista, který neodmítl vůli svého otce. Amen.