Jk 1,12

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Čtení: 1Pt 18–21
Text: Jk 1,12
Milí bratři a sestry,

část sboru je nyní na společné dovolené v Janských Lázních ve středisku naší církve, které je známo jako Sola fide, tedy pouhou věrou. Toliko na základě naší víry, bez ohledu na skutky, jsme spaseni. Pro Martina Luthera se toto tvrzení stalo klíčovým. Dokladů pro jeho podporu lze v Písmu nalézt dostatek. Například v epištole Římanům (3:28) se píše „Jsme totiž přesvědčeni, že člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.“ Podobně v epištole Galatským (2:16) stojí „Člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Ježíše Krista.“

Jak se to srovnává s naším textem, který „vavřín“ – věnec života zaslibuje těm, kteří obstojí ve zkoušce? Věncem se zde přece jasně míní odměna vítězi závodu, je to něco, co je odměnou za vynikající výkon. Je tedy pravda, jak mnozí lidé, kteří stojí vně církve, tvrdí, že z bible se dá dovodit skoro všechno? Říká se, že Martinu Lutherovi opravdu byla Jakubova epištola proti srsti. Prý jí nazval slaměnou. Na teologické rovině, když se člověk snaží vytvořit nějaký ucelený logický systém, tak tady asi opravdu může být problém s tím, které výpovědi jsou ty nejzákladnější, a které jsou z nich odvozeny. V běžném životě křesťana však zde až tak velký protimluv nacházet nemusíme. Ano, svoje skutky nemohu přinést Hospodinu jako dar. Před jeho tváří nemám vůbec nic. Nemohu se dovolávat jeho spravedlnosti na základě svých skutků. Moje víra však není nějaká veličina, která nesouvisí s tím, jak žiji. Praktická zkušenost nás učí, že mnozí odešli z církve, vzdálili se Boží tváři, právě proto, že se vědomě rozhodli v určitém okamžiku zkoušky jít vlastní cestou. Ne proto, že by je někdo z církve vyháněl, ale proto, že udělali krok, po němž už neměli sílu k návratu. Sami to pak nazvali ztrátou víry. Ale v prvním dějství to bylo přitakání nějaké touze, které bylo na místě odolat.

Schválně jsem použil slovo touha. Ve verších 14 a 15 následujících po vybraném verši čteme: „Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.“ To slovo žádostivost je jistě velmi pečlivě vybraný překlad – neliší se ostatně příliš od kralického žádost. Neklame-li mě můj jazykový cit, tak ve starší češtině žádost a touha nebyly příliš od sebe daleko. Slovo žádostivost jasně dává tušit, že se míní něco nepatřičného. Jeho nevýhodou však je, že je to takový náboženský novotvar. V běžném rozhovoru ho neuslyšíte, jak je rok dlouhý. Jo, touha, to je jinší kafe. Touží se často, a vlastně pořád. Mezi touhami jsou také ty, které počnou a porodí hřích. A dokonaný hřích plodí smrt.

Víte, já už nejsem úplně nejmladší člověk. Samotného mě tato okolnost pořád ještě vyvádí z míry, a také se občas přistihnu při nějaké nepatřičné mladistvé skopičině. Nicméně ten můj věk už je dostatečně vysoký, abych ledacos mohl vidět z delšího časového odstupu. A musím říci, že jsem opravdu překvapen, jak hluboce se do života mých přátel, kamarádů a známých vepsaly a vepisují všechny ty případy, kdy člověk podlehl nepatřičné touze. Jak je to devastující a jak si některá ranná nerozvážná rozhodnutí vyberou svou daň i po dlouhé době. Nečekal jsem to. K té svobodomyslné atmosféře šedesátých let, která mě zprvu formovala, nějak patřilo, že se ten obyčejný, běžný hřích nebral vážně, a to nejen ve společnosti, ale mnohdy i uvnitř církve.

To, co říkám, nemá být moralizování – spíše je to vyjádření údivu nad tím, že ten biblický pohled na lidský život se v delším časové horizontě tak potvrzuje. Kolik ze života toho takové neobstání ve zkoušce může ubrat. A nejde zdaleka jen o věci jasně uchopitelné jako jsou selhání v rodinných a intimních vztazích. Ovšem, co se jich týče, tak tam asi nejzřetelněji rozeznáváme, jak ta počáteční touha sama o sobě může být nevinná. Jasně vidíme, jak moc záleží na okolnostech. Je to ten samý cit, který manželství zakládá i rozbíjí. A ono je to podobně i v jiných věcech. Touha po úspěchu nebo touha po uplatnění se – třeba i uvnitř církve – to není nic, co by si samo o sobě zasluhovalo odsudek – byť v českém prostředí se tak naneštěstí často děje. Taková touha, je-li dobře uchopena, může přinést toliko prospěch. Ale tam, kde se promísí s manipulací, s nenasytností, se lží a s podvody, zůstanou nakonec lidé, kteří jsou zoufale sami.

Téměř na začátku Jakubovy epištoly, ve verši druhém a třetím, čteme „Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti.“ Dělal bych se zbožnější, než jsem, kdybych vám tady tvrdil, že se raduji, jsem-li vystaven zkoušce. Snad ale trochu rozumím, proč bych měl o tu radost usilovat a jaká je ta souvislost s naší vírou. Mluvil jsem o svém překvapení, jak v delším časovém období lze jasně vidět cenu, kterou platíme za hřích. Samozřejmě, že i to překvapení mě svým způsobem usvědčuje z malé víry. Vždyť jsem biblické příběhy čítal a slýchal od dětství. Uvěříme-li Božímu slovu, můžeme si opravdu ušetřit spoustu trápení.

Jak se k tomu všemu, co tady říkám, má víra v Ježíše Krista? Není to tak, že ke stejným pozorováním lze dojít i na půdorysu Starého zákona? K pozorováním asi ano. Jde ale také o cestu ven. Hřích, to je taková díra do lidské duše. V Ježíši Kristu ji můžeme zacelit. Ale není to nějaké mávnutí proutkem. Odhodlat se k opravdovému pokání většinou znamená přijmout, že jsem něco způsobil, něco rozbil, co se prostě do původního stavu uvést nedá. My ale máme potřebu se obhajovat. Že jsem to tak nemyslel. Že to tak dělají všichni. Že to nebylo tak zlé. Že za to také mohou ti druzí. Pokání předpokládá, že hřích vidím bez iluzí. Jako něco, za čím se šklebí smrt. Teprve pak začíná dávat smysl, že mě Ježíš svou smrtí vykupuje z otročení hříchu. Vykupuje a uzdravuje.

Křesťanský sbor, náš sbor, je stále ve dvou nebezpečích. Jedno z nich je, že podlehne malomyslnosti. Jakoby v žádné zkoušce nebylo možno obstát. To je lež. Můžeme zakoušet mnohá vítězství v moci Ježíše Krista. Tím druhým nebezpečím je, když se tváříme, že pořád vítězíme. Nic tak neničí důvěryhodnost křesťanské zvěsti jako pokrytectví. Křesťanský sbor by neměl poskytovat prostor pro hřích, ale měl by poskytovat prostor a přístřeší pro hříšníky.

Chtěl bych se dotknout ještě jedné věci. Může se zdát, že jsem mluvil hlavně o takových těch velkých selháních a velkých touhách. Ono pro ta malá selhání často platí něco podobného, ale je tady ještě jeden motiv navíc. Touha po přijetí. Taková ta drobná, malá běžná pomluva je často o tom, že my, kteří spolu o někom hovoříme, se tak ujišťujeme o vzájemném přijetí. Ale současně je někomu upíráme nebo zpochybňujeme.

Touha po přijetí může být velmi mocný motiv našeho konání. Někdy je maskovaná tím, že si říkáme o uznání. Jsou lidé, u kterých máte pocit, že je nikdy nelze nasytit. Jindy vidíte, že někomu konkrétnímu nějaké společenství naopak přijetí soustavně odmítá. Bývá to jakási kolektivní zlomyslnost. „Ty jsi se opravdu bavila s tou a tou? Dyť je hrozná.“ Někdy je nepřijetí maskováno žertem, kterým můžete způsobit zranění na celý život. A někdy se musíte vyrovnávat s trvalým odmítáním, ponižováním a pronásledováním. Možná ne tak brutálně otevřeným, jak bývalo zvykem v minulosti, ale okolnosti stejně mohou vytvořit i dnes past, ze které téměř není úniku. Ve společnosti, v zaměstnání, v rodině. Ke křesťanství patří zbraň i pro tyto situace. Je jí především rozpoznání, že mě Ježíš Kristus přijal. Nejsem sám, když se nocí ubírám. Nejsem odsouzen k tomu, abych se znovu a znovu snažil zalíbit krvi a tělu. A vím, že Kristus přišel do vlastního a vlastní ho nepřijali. Četli jsme v úvodu z epištoly Petrovi: „Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni, vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám příklad, abyste šli v jeho šlépějích.“ Ono to v našem věku, který je zaměřen na obranu vlastních práv, zní asi až pohoršlivě. Je věcí vidění víry, že však právě touto cestou se něco podstatnéh mění. V osobním životě i v dějinách. Musíme si ale také dobře uvědomit, že tím nejsme vyzýváni k tomu, abychom měli podíl na něčí nerozumnosti nebo zlobě.

Jedním z poslání sborových táborů, ze kterých jste se někteří včera a předevčírem vrátili, i jedním z poslání takových akcí jako je sborová dovolená, kam mnozí včera odjeli, je poskytnout a zakusit přijetí, tak jak ho umíme v rámci sboru dát jeden druhému a jak k tomu během toho uspěchaného normálního života těžce nacházíme příležitost. Přijímat se navzájem, otevírat se jeden druhému, to jsou zásadně důležité rysy fungujícího sboru.

Obstát ve zkoušce určitě znamená se v něčem omezit. Ale ono i nesahat na rozpálená kamna je omezení. Obstát ve zkoušce vede k proměně víry. Víra spoluvytváří naše porozumění a předporozumění světu okolo nás a podílí se i na tom, z čeho se radujeme. Nebojme se radovat z toho, že nás Kristus přijal.

Amen.