Jk 1,21–24

Písně: 482, 608, 469, 373, 672, 367

Introit: Ž 133
Čtení: Př 3,13–30
Text: Jk 1,21–24
Poslání: Žd 3,1-14

Milí bratři a sestry,

čekají nás nyní tři dny s bohoslužbami a bude je spojovat výběr biblických čtení. Budou to hesla Jednoty Bratrské. Po tyto tři dny se tedy připojíme k tradici staré více než 280 let. Z databáze nějakých 1800 starozákonních veršů je vylosován na každý den jeden a k němu pak je vybrán nějaký vhodný verš novozákonní. Je to trochu komplikovanější, protože k tomu pak jsou ještě verše na celý týden, měsíc, rok. Jsou k tomu přidávány citáty moderních autorů, pak ještě delší oddíly pro každodenní ranní a večerní čtení z Bible, přičemž v neděli je vynecháno toto průběžné čtení a místo toho tam najdete doporučený text na bohoslužebné kázání a píseň.

My zůstaneme u jedné myšlenky na jeden den. Na dnešní den to pak je myšlenka, že naše víra musí mít nějaké jasně viditelné projevy. Z knihy Přísloví (3,27) verš „Neodpírej dobrodiní těm, kteří je potřebují, je-li v tvé moci je prokázat“ a z Jakuba (1,22) Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe. Abychom porozuměli Šalomounovi i Jakubovi, četli jsme si ty verše i v jejich širší souvislosti. Základní téma ale zůstává: Když víme, jak bychom měli jednat, tak bychom tak opravdu měli jednat. A to čím dříve, tím lépe.

Jakubův list je zjevnou reakcí na upadající morálku ve sborech. Budeme-li velmi optimističtí, tak dopis vzniká nějakých 15–20 let po ukřižování. 15–20 let po velkém boomu, kdy sbory vznikaly, rostly, lidé se nadšeně obraceli ke Kristu, nechávali se křtít. Po těch letech už to nějak nemá ten „tah na branku“. Ne, že by lidé nevěděli, co je správné! Sbory se nepropadly do kacířství! Jistě, čas od času někdo přestal chodit do shromáždění, ale většina tváří zůstává stejných. Ti lidé poctivě chodí celé ty roky do shromáždění. Jistě dobře znají základy křesťanské zvěsti. Řečeno s Jakubem – slovo, které má moc spasit jejich duše. Ale v praktickém každodenním životě už to zas takovou roli nehraje. To je jeden velký blok Jakubových výtek, že když se tak člověk podívá na soukromý život jednotlivých členů jeho sboru, tak vlastně vůbec není poznat, že to jsou křesťané.

V druhém sledu se to projeví i v životě sboru. Jakub velmi konkrétně kritizuje jak se (ve světě běžné!) upřednostňování těch slavných a vážených objevuje i v kostele, kde jeden je s úctou vítán a druhého si sotva všimnou, že vůbec přišel – a tím rozhodujícím kritériem je právě světská sláva, bohatství, moc.

Těch konkrétních projevů je v Jakubově listě vyjmenováno víc, ale my zůstaňme na té obecné rovině. Když jsme uvěřili, když jsme si řekli, že chceme celým svým životem patřit Kristu, tak jsme to mysleli vážně. To nebyla hra – protože ono hrát takovou hru 15–20 let či dokonce celý život, to dost dobře nejde. To člověka omrzí a sekne s tím. Mysleli jsme to vážně, protože jsme pochopili, že to je to nejlepší řešení pro náš život. Proto se o ta Kristova pravidla pro života zajímáme i dnes.

Po letech ale člověk až příliš často zjistil, že to nejlepší řešení neznamená nutně nejjednodušší řešení. Nejpohodlnější řešení. Ne, že bychom to celou dobu nevěděli! To ne, od začátku bylo jasné, že třeba taky bude bolet. Jenže on je to rozdíl vědět, že to bude bolet a pak, když to doopravdy bolí. Je rozdíl mezi tím slyšet Slovo, přijímat ho, nechat ho zasít do svého srdce – a pak zjistit, že opravdu zakořenilo a vydává své ovoce. Je rozdíl mezi tím vědět, jak by měl člověk jednat a pak to v běžném životě zcela přirozeně dělat.

Ten Jakubův obraz s člověkem, který sám sebe prohlédne v zrcadle a když od něj odejde, tak zapomene, jak vypadá – to je situace, kterou velice dobře znám. Kolikrát se mi stalo, že jsem se cestou na autobus zcela mechanicky podíval na hodinky a když jsem po pár krocích došel k jízdním řádům, došlo mi, že nevím, kolik je hodin. Ano, viděl jsem ten ciferník před pár vteřinami, ale informace o přesném čase mi proletěla hlavou, aniž by zanechala jakoukoliv stopu.

Zrcadla máme doma v ložnici, na chodbě, v koupelně… Vidím se v nich každou chvíli, ale že bych se nějak dokázal popsat? A co především – že bych si uvědomil, že mám třeba nakřivo kravatu a narovnal si jí, že jsem si pokecal košili a měl bych si vzít čistou, že mám na obličeji flek od zubní pasty, který tam opravdu být nemusí… Nejde jen o to vědět, jak vypadám, ale o to vyvodit z toho nějaké konkrétní a zcela praktické důsledky.

To je Jakubova snaha! Tohle je hlavní zádrhel, když jde o „slovo, které má moc spasit naše duše“. Takto je to s těmi „křesťanskými pravdami“. Slyšíme je každou chvíli. Nakouknete do Bible, do Hesel Jednoty Bratrské, do katechismu… Nebo ani nemusíte nakouknout, protože to jsou jasné a srozumitelné věci: Jak má člověk jako křesťan v dobrém myslet i na ty, které zrovna nemusí. Jak má pomáhat a nečekat, že mu to ten druhý oplatí. Jak má odpouštět 77× denně. Jo víme to. Tedy víme – prostě to někde tou hlavou lítá společně s matným obrazem nakřivo uvázané kravaty, fleku na košili a zubní pasty na bradě, ale tak, jako si nepřevážu kravatu, nevyměním košili a neutřu bradu, tak se nezachovám v tu kterou chvíli jako křesťan. Jakub na toto rozpoznání říká, že to je špatně. Že když vím, co je dobré, tak to také mám udělat, protože jen vědět a nic s tím nenadělat je nanic. Slovo, které má moc spasit naše duše, je potřeba slyšet a zachovat se podle něj.

Zní to velice mechanicky, až zákonicky. Ne náhodou se na tuto knihu v dějinách církve mnozí teologové dívali skrz prsty. Osobně se domnívám, že to není na škodu, když tuhle knihu v Bibli máme. Není v ní vlastně žádná hluboká teologie. Když se Jakub do teologie pouští, jsem z toho spíš rozpačitý. Ve většině případů ale Jakub ve svém listu nijak nespekuluje, hlubokomyslně nepromýšlí. Žij slušně, pamatuj na chudé, hlídej si svůj jazyk, protože už tím, co říkáš dokáže člověk hodně ublížit. Neupřednostňuj boháče před chudákem, nesnažte se jeden předhánět druhého. Moc si nepískejte, že máte ve svých rukou, co budete dělat zítra, za měsíc za rok… Žijte zbožně a slušně. To je asi tak Jakubova epištola v kostce.

Kdybychom měli v Bibli jen tenhle jeden spis, asi by se křesťanství moc nelišilo od židovství. O Golgatě, o kříži či o Kristu se z něj nedozvíte nic. Někdy je ale nutné tohle učené spekulování o tajemstvích víry odsunout na vedlejší kolej – totiž ve chvíli, když máš vedle sebe člověka, který potřebuje pomoct nějak jinak, než nějakou hlubokou a moudrou myšlenkou. A ty mu zrovna můžeš právě takhle „jinak“ pomoci. Tady se potkává Jakub s Šalomounem z prvního čtení: „Neodpírej dobrodiní těm, kteří je potřebují, je-li v tvé moci je prokázat. Neříkej svému bližnímu: ‚Jdi a přijď zase a dám ti to zítra‘, když to máš s sebou.“ Heslo Anonymních alkoholiků „abstinuj dnes“ tady má svůj o několik tisíc let starší předvoj. Vykašli se na dobrá předsevzetí. Ano, je 30. prosince a to přímo láká říct si, že dneska tedy ne, ale zítra je Silvestr a od pozítří ráno začnu žít tak či onak. Nezačneš a právě teď je nejvyšší čas si to přiznat. Když něco můžeš udělat dnes, udělej to dnes.

Je to zajímavý myšlenkový krok u toho Šalomouna. Nejprve vychvaluje moudrost. Zachovej si pohotovost a důvtip. Popisuje, jak to prospívá celému životu, když je člověk rozumný. Má tak podíl na Božím díle, protože moudrost je v samotných základech země. Moudrý člověk žije ve dne i v noci v bezpečí pod Boží ochranou. To dá tvé duši život a milost tvému hrdlu. Tehdy půjdeš bezpečně svou cestou, tvá noha se neporaní. Ulehneš-li, nebudeš se strachovat, ulehneš a příjemný bude tvůj spánek… A pak Šalomoun uvede dva případy, kdy by se tato moudrost měla projevit: pomáhej potřebným a na nikoho nechystej žádnou křivárnu. To je to, co po Tobě chce Bůh. Takhle se ukáže, že jsi moudrý a rozumný a budeš žít klidný život.

Zachovej si pohotovost a důvtip. Čekal bych, že následovat bude výzva k přemýšlení, četbě, rozhovorům s moudrými. Ale Šalomoun na to jde obráceně. Začni praxí. Když vidíš potřebného, víš, jak mu pomoci a můžeš mu pomoci – tak mu hned pomož. Tím se Ti zbystří důvtip propříště. Příště lépe pochopíš, co kdo kolem tebe potřebuje. Tvoje moudrost a rozumnost poroste.

Když máš chuť být protivný, nepříjemný, kousavý, tak …nechystej nic zlého na svého bližního, který s tebou důvěřivě bydlí. S nikým neměj spory bez důvodu, jestliže se proti tobě nedopustil zlého. Začni praxí. Ovládni se. Ovládni svoji špatnou náladu, svoji bolest z té spousty kuřích ok, na které ti kdo kde šlápl. Tím se Ti právě tak zbystří důvtip propříště. Příště se lépe ovládneš, až budeš mít důvod se na toho druhého utrhnout a být protivný, nepříjemný kousavý. Neuděláš to. Víš, že nedělat to je lepší. Víš, že na takovém životě leží Boží požehnání.

Dnešní jakubovsko-šalomounská rada z Hesel Jednoty Bratrské tedy zní: Když víš, co je dobré udělat a můžeš to udělat, tak to udělej. Hned. Začni s tím, co je ti už teď jasné – pomoct tomu, kdo pomoc potřebuje, nebýt protivný na toho, kdo si to nezaslouží.

Když to neuděláš, šidíš sám sebe. Sám sobě škodíš. Sobě samému ubíráš moudrost a rozumnost. Když to neuděláš, stává se z Tebe pošetilec, kterému sebepravdivější pravdy jen prolétnou hlavou, ale nijak se ve Tvém životě neprojeví. Člověk, který se prohlíží v zrcadle, všechno vidí, ale stejně odchází neupravený, s pokecanou košilí a zubní pastu na tváři, ale stále s pocitem, že je všechno v pořádku. Vždyť jsem se přece podíval do zrcadla!

Časem si nejspíš nevšimneš i vad mnohem závažnějších, než je špatně uvázaná kravata. To, co zůstane, bude pocit, že všechno je v pořádku. Oklamat sám sebe je někdy tak hrozně jednoduché…! Nepoznáš, že ten vedle tebe potřebuje pomoc a přitom jsi to byl právě ty, kdo pomoci mohl. Budeš ubližovat lidem, kteří si to nezaslouží. A budeš tak pošetilý, že ti nedojde, kde je chyba.

Dá se to řešit – ale musí se s tím začít hned.

Amen.