Jon 1

Písně: 164, 607, 673, 467, 489

Introit: Ž 139,23–24
Čtení: Ž 139,7–12
Text: Jon 1
Poslání: Mt 25,21

Milé děti, milí bratři a sestry,

čekají nás 4 týdny s prorokem Jonášem, tedy alespoň v nedělní škole tomu tak bude, ale při rodinné neděli se nám témata spojují. Jonáš má 4 kapitoly, tak máme na 4 neděle jedno téma. To dnešní by šlo nazvat: „Dělat na Pána Boha tůdle-nůdle je moc špatný nápad!“

Jonáš. To jméno bychom do češtiny mohli přeložit jako „holubice“ a připadá mi to dost dobré. Co udělá holub, když se za ním rozběhnete a něco po něm chcete? Uletí! No – a to je přesně Jonášův přístup.

Stalo se k němu slovo Hospodinovo. To je divná věta. V Bibli se používá, když k někomu Pán Bůh mluví úplně jasně a srozumitelně. Tohle je moc důležité. Jonáš moc dobře ví, co má dělat. My jsme to slyšeli také – má jít do Ninive a zvěstovat tam soud. V Ninive se k sobě chovají ohavně a Jonáš jim má jít vyřídit, že se to Pánu Bohu ale fakt nelíbí. Tohle teď ví Jonáš

v Ninive se k sobě chovají ošklivě
Pánu Bohu se to nelíbí
Jonáš to má jít ninivským říct.
Jenže co udělá Jonáš? Tůdle-nůdle a šup na loď a co možná pryč od Pána Boha. Má jít do Ninive – to je na východ. Tak utíká k moři, co je na západ a pak nasedne na loď co jede do Taršíše, což je nejspíš někde ve Španělsku. A zatím to vypadá, že se mu to daří. Do takových dálek nejspíš nejezdí lodi každých pět minut, ale Jonáš na jednu takovou narazil, zaplatil za cestu a už se houpe na vlnách pryč od Pána Boha.

Jenže – jde to se Pánu Bohu nějak schovat? Copak je na světě místo, kde by bylo možné se před Pánem Bohem ukrýt? Zavzpomínejte na první čtení ze 139. žalmu. Žalmista tam vypočítává, kde všude by se chtěl skrýt. Jasně, že někde blízko nebe to není dobrý nápad. Ale ani podsvětí nevychází. Skrýt se ve těm také nefunguje. No a to „nejzazší moře“ – ani to se neukazuje jako řešení, protože Boží ruka dosáhne i tam.

Tak Boží ruka dosáhla až k Jonášovi v lodi a poslala bouři. Námořníci se chovají jako normální námořníci. Snaží se odlehčit loď tím, že vyhází všechno co není nezbytně nutné. Doufají, že lehčí loď se tak snadno nepotopí. A co dělá v té době Jonáš? Spí! Zalezl do své kajuty v podpalubí a spí. Moc se mi to nelíbí, že když se ostatní namáhají a něco dělají, tak on zaleze do postele a jde spát. Ale říkám si, že by asi na palubě stejně nic moc platný nebyl. Však také nečteme, že by se někdo v tuhle chvíli na Jonáše s něčím obracel.

Námořníci ale mají zkušenosti a vidí, že tahle bouře je prudší, než obvykle. Tady nestačí jen se zbavit zátěže. A tak se začínají modlit. Jsou to pohané, tak se každý z nich modlí k nějakému svému bohu. V tuhle chvíli vidí, že by jim Jonáš konečně užitečný být mohl. Modlit se ke svému bohu – to by měl! A nastává situace, která mi připadá docela legrační, ale Jonášovi určitě příjemná nebyla. Kapitán mu totiž dává stejný „úkol“, jako před časem Pán Bůh: „Jdi a volej!“. Pán Bůh chtěl, aby volal k obyvatelům Ninive, kapitán chce, aby Jonáš volal k Bohu. Nevím nevím, jestli Jonáš kapitána poslechl. Ale obávám se, že ne. Jak by mohl volat k Bohu, když právě před ním se chce schovat?!

Jenže ani tahle schovávačka Jonášovi nemůže vyjít. Námořníci jdou losovat, kdo za to může. Tehdy to bylo docela běžné, jak zjišťovat viníka. Ještě o víc než tisíc let později se takhle rozhodovalo u soudů. Nevíme, jak přesně tenkrát to losování probíhalo, ale každopádně jim z toho vyšel tenhle Jonáš. To je tedy hlavní padouch! Tedy – možná ne padouch, ale určitě je to on, kdo může říct jasné slovo do téhle nebezpečné situace. A tak se ptají. Úplně si dokážu představit, jak kolem něj ti námořníci stojí a na Jonáše létají ty otázky jedna za druhou: „Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu?“ No – a Jonáš přizná, že prchá od Boha. Od Boha, kterého popíše jako „Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.“

Jenže co s tím teď?! Ptají se Jonáše. Kvůli němu to je, tak ať se ukáže, chlapec! Ať poví, co s tím! A co na to Jonáš?! „Hoďte mě do moře, stejně je to všechno jen kvůli mně!“

Dumal jsem, proč to chtěl. Jedna možnost je, že to Jonáše trápí, že by ostatní měli kvůli němu zahynout. Má černé svědomí. Ale přiznávám, že mi to k Jonášovi moc nesedne. Tak, jak je v příběhu popsaný, to není moc člověk, který by hledal své chyby a který by se teď dal na pokání. A napadla mne sebevražda. Jako poslední možnost, jak Pánu Bohu zmizet. My víme, že ani po smrti se Pánu Bohu neztratíme, ale Jonáš by nebyl první, kdo by zvolil toto zoufalé řešení.

Ať to bylo jakkoliv, námořníci jsou proti tomu prostě hodit Jonáše přes palubu do zpěněných vln. Snaží se, dřou, veslují – ale bouře je moc silná. Hrozí, že se loď už opravdu potopí. A tak když už fakt neví kudy kam, tak si řeknou, že Jonáše poslechnou. Ale bojí se! Já se jim vůbec nedivím – ono hodit někoho jen tak do moře, aby se utopil, to není žádná švanda. Oni to také neudělají hned. Předtím se modlí. A oni se modlí k Hospodinu. To, co neudělal Jonáš, to udělají tihle pohané. Prosí, aby jim to Hospodin nepočítal za hřích, když Jonáše utopí. A pak šup – a už jde Jonáš ke dnu. A moře se uklidňuje. V tu chvíli poznali, že to tak mělo být. Že to byla Boží vůle. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš. Takhle se modlili předtím a teď vidí, že to tak opravdu je. Proto také Hospodinu obětovali.

My teď necháme dělat Jonáše glo glo glo, však víme, že se Pánu Bohu ani ve vodě neztratí. Na nás je teď poznat, kde udělal Jonáš chybu. Tedy – on jich asi udělal víc, ale kde udělal první chybu. Od té se to pak všechno odvíjelo dál. Příběh začal tím, že se stalo slovo Hospodinovo k Jonášovi. Říkali jsme si, že to je okamžik, kdy člověk úplně jasně ví, co je Boží vůle. Když se někomu stane slovo Hospodinovo tak ví, co má dělat. Co měl dělat Jonáš? Jít do Ninive. Co udělal? Frrrrnk pryč! Jonaš jedná jako holub. Nešel tam, snažil se utéct. Od téhle chyby se pak odvíjí všechny ty zmatky s bouří a s tím, jak námořníci museli vyhazovat věci z lodi do moře a jak se málem sami utopili.

Poučení je docela jednoduché – když víme, co je dobré, tak žádné váhání. Je potřeba to udělat. Ne od toho ulétnout jako holub. Začněme od těch nejjednodušších věcí, jako že se když od někoho něco chci, tak se říká „prosím“ a když něco dostanu, tak se říká „děkuji“. Když je někdo poctivý v těchto malých věcech, o to snadněji si ho Pán Bůh může použít i pro ty velké.

Amen.