Jr 29,11–14

Písně: 614, 623, 636, 697, 485

Modlitba
Introit: Iz 55,6
Čtení: 1S 1,1–18
Text: Jr 29,11–14
Poslání: L 24,48

Věděl jsem o ní. Kdo by jí, milí bratři, sestry a přátelé, neznal. Vždyť stojí na samém počátku Bible. Když jsem se ale poprvé dozvěděl jaký je její pravý význam, ovlivnila mé dosavadní chápání starozákonní evangelijní zvěsti, které jsem do té doby měl. Změnila můj vztah s Bohem. Otevřela mi oči a dala mi pochopit další tajemství víry.

Tajemství víry, které nám ve spoustě starozákonních textů zůstává skryté. Možná proto máme raději texty novozákonní, které jsou pro nás v mnohém srozumitelnější. Je tomu ale tak skutečně? Neodkazují nás ale právě k těm méně srozumitelnějším starozákonním textům?

Píše-li totiž evangelista Jan na začátku svého evangelia: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh,“ nemá tak náhodou na mysli ono starozákonní „A Bůh řekl“?

Holá věta, která je jasně viditelná, ale zároveň dobře ukrytá, jako „kámen života“ ve zlatonce z Harryho Pottera, kterou dostal jako dědictví od profesora Brumbála, na které je napsáno „otevírám se na konci“.

Stojí na počátku Bible a celého stvoření… Holá věta, bez které bychom se nikdy nedozvěděli jaká je k nám ta pravá a jediná Boží vůle.

Jakáže je ta pravá Boží vůle a co, že řekl? Tak třeba: „Budiž světlo.“ Světlo, které prostoupí každý chaos, každou tmu i beznaděj. Pravda, Bůh jí sice řekl při stvoření, ale zdalipak nemá věčnou hodnotu? Vždyť i evangelista Jan v již zmíněné první kapitole, píše že: „V něm“, rozumějme v tom Slovu, „byl život a život byl světlo lidí“.

Zvláštní je ta věta: „A Bůh řekl.“ Je jako klíč. Universál, který otevírá jakékoli dveře poznání. Ano poznání, že od té doby, co Bůh… Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba poprvé otevřel ústa, aby promluvil, tak už je nikdy nezavřel. Snad jen za krále Menašeho. Ale to bylo jen na chvilku, aby za krále Jošiáše zase ve svém mluvení pokračoval.

A výsledek? Bůh se nám křesťanům jedenadvacátého století rozhodl vyjevit své tajemství. Třeba zrovna to z našeho textu: „Vy jste toho svědky,“ které Ježíšovým učedníkům zaznělo, než od nich byl vzat vzhůru.

„Vy jste toho svědky,“ zní tomuto světu všude tam, kde se dnes zvěstuje evangelium spásy.

„My jsme toho všeho svědky,“ zaznívá od všech poslů, které nám, milí bratři a sestry, náš Bůh posílá do cesty, stejně jako jej poslal panu Vonáskovi.

Božím poslem neboli andělem (z řeckého angelos) se může stát i ten nejobyčejnější člověk, byť by vypadal jako ten největší somrák, aby nám, jako panu Vonáskovi z nedávného kázání bratra Hanycha, připomenul úžasné Boží skutky, o kterých nám Bible vydává své svědectví.

Élí, kněz v Šílu, z našeho dnešního čtení, před Chanou, chceme-li Hanou, tou tolik těžce zkoušenou jednou z žen Elkány, které její sokyně nejenže šlápala po kuřím oku, ale dokonce po něm i skákala, vystupuje jako anděl, když jí zvěstuje odpověď na její úpěnlivou modlitbu, ve které Bohu slibuje to, co ještě nemá: „… Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti dá, zač jsi ho tak naléhavě prosila.“

Není, opravdu, milí bratři a sestry, není nic hezčího, než slyšet tato slova. Slova upokojení, která nevedou k jen tak nějakému pokoji, nýbrž k pokoji, který může dát jen sám Bůh – Bůh Izraele.

Proto dala Chana svému vyprošenému dítěti jméno Samuel, protože to, co ve své modlitbě Bohu slibovala, myslela smrtelně vážně, přestože neměla ani potuchy, že to bude právě její syn Samuel, což se z hebrejštiny překládá jako „vyslyšel Bůh“, nebo také „položený před Boha“, se stane Božím vyvoleným – soudcem Izraele.

Ani mi, bratři a sestry nevíme, jak a jakým způsobem Bůh naloží s našimi prosbami, které před něj předkládáme. Jedním si ale můžeme být zcela jisti. Protože nepřestává platit to, co ve středu zaznělo na biblické hodině, že ne my, ale my jsme našli Boha, ale že Bůh našel nás a přivedl nás ke Kristu, tak i pro nás platí slova proroka Jeremjáše: „Neboť to, co s Vámi zamýšlím znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: Chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt, je výrok Hospodinův, a změním váš úděl, shromáždím vás ze všech pronárodů a ze všech míst, kam jsem vás vyhnal, je výrok Hospodinův, a přivedu vás zpět na místo, odtud jsem vás přestěhoval.“

Úžasná slova, která se v Babylóně dostala lidu Izraele od proroka Jeremjáše. „Jen škoda, že se tato slova netýkají nás. Že nejsou určena nám,“ říkáme si teď možná.

Ale to je omyl! Koho jiného by se měla týkat než právě nás! Nás – lidského pokolení, kteří už od pádu prvního Adama; skrze krev, smrt a vzkříšení toho druhého Adama, míříme tam, odkud jsme byli vyhnáni.

Cože to říkal prorok Jeremjáš? „… Chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt, je výrok Hospodinův…“

Prosme tedy svého Pána: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“ To je naše jediná naděje do budoucnosti! Předkládat jakékoli své prosby a tužby před svého Boha, celým srdcem, stejně jako Chana. Je přeci psáno: „Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Nebo? každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“

Kdo máš uši k slyšení, slyš, co nám praví náš Panovník Hospodin.

Amen.