Kázáná 5. 2. 2024 (kázání pro děti)

Písně: 146, 333, 620, 422, 706

Introitus: Žd 11,1
Čtení: Lk 7,1-10
Text: 2Král 5,1-14
Slova poslání: Iz 41,10
Požehnání: Sd 18,6;

Milé děti, milí bratři a sestry, ale i přátelé,

na začátku jsem četl takový zvláštní tex. Vzpomnělo by si a vědělo by některé z dětí, o čem to bylo? O čem v tom textu šlo? Půjde mi ho někdo z vás přečíst?

“Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.”

To Jsou slova jednoho z žáků apoštola Pavla z listu Židům a ta by bylo dobře, kdybychom si velmi dobře zapamatovali a odnesli si jí domů, jako tu nejcennější trofej dnešního kázání.

Proč ptáte se? Protože před námi teď stojí dva biblické příběhy, které mají tři věci společné.

Ale co? Co by tak asi v prvé řadě mohly mít společného příběh setníka a Namana Syrského? … A dospěláky zatím prosím, aby teď nechali odpovídat děti.

Oba byli vojáci a oba byli pohané. Pravda, text dnešního kázání zcela jasně mluví o veliteli vojska aramejského krále Námanu Syrském, o němž bychom řekli ateista, i když přesnější vyjádření je, že byl pohan. A o tom setníkovi – veliteli římské okupační armády z našeho dnešního čtení můžeme říci úplně to samé. A to je to první, co naše dva příběhy spojuje. Oba dva byli vojáci, oba byli nevěřící – tedy pohané.

Co ještě? Co by ještě ty naše dva příběhy mohly mít společného, děti? …

Tou první, jak jsme si řekli, je fakt, že oba byli pohané. A tou druhou je opravdu nemoc.

V příběhu o setníkovi jsme četli, že tím nemocným byl jeho otrok, ale vědělo by některé z dětí, jaké tehdy bylo postavení otroka? …

Takový otrok v době Ježíše Krista, byl opravdu něco jako věc. Takový otrok byl opravdu majetkem svého pána, jako je třeba auto, mobil, kniha, … . A takový otrok tedy neměl žádná práva.

Ale tomu setníkovi přesto na onom otroku hodně záleželo. Proto vysílá posly z řad židovských starších k Ježíši, o němž slyšel, aby ho uzdravil. A byli to právě oni, kdo se u Ježíše za něj přimlouvají a říkají o něm, že miluje židovský národ tak, že dokonce nechal postavit i synagogu. My bychom dnes řekli kostel – modlitebnu. Takto se ti židovští starší za onoho setníka přimlouvají.

A teď jedna otázka jen pro vás dospěláky. Věděl by někdo z těch, kteří nebyli na biblické hodině, proč ten setník vyslal ty židovské starší? …

Žádný žid totiž nesměl vstoupit do domu pohana. A navíc se ten setník možná obával, že by s ním Ježíš jako s pohanem ani nemluvil. To je ale pouhopouhé kdyby, protože Ježíš – hned jak to poselstvo židovských starších vyslechl, bez jakéhokoliv váhání se s nimi vydal k setníkovu domu. Zatímco Náman mohl chodit, ten otrok nemohl a ani nebyl schopen žádného převozu. Proto ten setník posílá ono poselstvo bez nemocného otroka.

„Všechno zlé je k něčemu dobré.“ Určitě to přísloví znáte. A pro Námana bylo vlastně dobře, že při svém jednom z tažení zajal jednu židovskou holčičku, i když to je v našich očích odsouzeníhodné. Kdyby jí totiž nezajal, určitě by na své malomocenství, kterým trpěl, zemřel.

To je tedy ta druhá věc, kterou mají naše dva příběhy společnou. Nemoc.

Ještě tu je jedna třetí a nejdůležitější věc, kterou mají oba příběhy společnou. Která to asi je? Vzpomněl by si někdo, třeba i z dospěláků, co jsem říkal na začátku, že bychom si měli zapamatovat? …

Ano, „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ Nemusíme vědět, že je to zapsáno v listu Židům 11,1; dokonce ani tento verš nemusíme znát zpaměti, ale měli bychom si zapamatovat a přijmout do svých srdíček, že věřit Bohu znamená naprosto se na něj spolehnout.

Ano! To je ta třetí a nejdůležitější věc, která naše dva příběhy, jistě ne v poslední řadě spojuje. Víra to je!

Stejně, jako Náman Syrský uvěřil slovům své mladičké zajatkyně a spolehl se na to, že jedině prorok Elíša v Samaří může uzdravit jejího pána, úplně stejně tak spoléhal a věřil setník. Přestože byl pohan, věřil a spolehl se na to, že jedině Ježíš může uzdravit jeho otroka. A to pouhým slovem. Důkazem toho nám budiž jeho slova: „Pane, neobtěžuj se, vždyť nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu. Proto jsem se ani neodvážil k tobě přijít. Ale dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv.“ Slova, o nichž se Ježíš vyjádřil, že tak velikou víru nenašel ani v Izraeli.

Víru, která se spoléhá jen a pouze na Ježíšovo mocné slovo, i když on sám není mezi námi tělesně přítomen.

Děkujeme ti Pane Ježíši, že sílu a moc tvého slova smíme cítit a zakoušet na každém kroku svého života, i přestože mezi námi nejsi fyzicky – tělesně přítomen. Děkujeme, za tvého Ducha svatého, který nás svým působením neustále ujišťuje, že tomu tak je a že nás nikdy neopustíš.

Amen