Kázání 1. 10. 2023 (na Barrandově)

Písně: 135, 231, 716, 708, 283
Introit: Ž 111,1-4
1. čtení: Gn 11,1-9
2. čtení: Řím 5,20b-21
Poslání: Řím 6,17-18

Milí bratři a sestry,
příběhem o babylónské věži vrcholí 11 kapitol první knihy Mojžíšovy. Vezměme ten příběh jako celek, jako příběh o Božím nadějeplném vstupování do lidské bídy. Lidská bída nabývá na intenzitě i nových podobách. Přesto do ní Bůh znovu a znovu vstupuje. Řeší důsledky lidského zla, zabraňuje zlu ještě většímu a otevírá prostor pro dobro.
Ilustrací a výkladem dnešního hlavního čtení nám tedy bude dlouhý příběh, který má čtyři dějství. Adam, Eva a ovoce poznání / Kain, Abel a oběť / synové božští, dcery lidské a potopa / babylónská věž. Čtyři příběhy. Příběh o jednorázovém selhání. Příběh o dlouhodobém selhávání. Příběh o selhání systému. Příběh o novém začátku v různosti.
Nebo přesněji – a to si mám dnes odnést: Příběh Bohu, který nám chce pomáhat v našich jednorázových selháních. Příběh o Bohu, který nás nezavrhuje, ani když selháváme dlouhodobě. Příběh o Bohu, který hledá řešení, i když se hroutí řád stvoření. Příběh o Bohu, který přistupuje na naše řešení a kultivuje je.

Dějství první, Adam a Eva.
Svět je stvořen jako dobrý, člověk jako velmi dobrý – no a dlouho mu to nevydrželo. Pokušení stanovit si sám sobě co je dobré a co je zlé, byla příliš veliká. Ovoce poznání dobrého a zlého se ale ukázalo jako cosi k neunesení. Adam s Evou to záhy začínají motat. Byly tu věci doposud dobré – důvěrná otevřenost vyjádřená nahotou. Důvěrný vztah s Bohem vyjádřený možností přímého rozhovoru s ním. A v řadě neposlední bezpečí života pro všechny vyjádřené vegetariánskou stravou.
Tohle všechno bere za své. Prvním důsledkem hříchu je odcizení. Narušení vztahu s blízkými lidmi i s Bohem. Byť jednorázové selhání, ale i tak s sebou nese tyto důsledky. Adam s Evou se sukní z fíkových listů zalezlí v křoví jsou obrazným popisem každého z nás, když jsme rozpoznali vlastní hřích, ale nechceme si ho přiznat. Víme o svém hříchu a tak ho chceme aspoň maskovat.
Hřích se záhy promítne do mezilidských vztahů. Adam s Evou si přestávají rozumět vzájemně. Namísto přiznání osobního selhání vidíme jen obviňování toho druhého. Tak typické! Ve chvíli, kdy se něco nedaří a dostihnou nás špatné věci, tak hledání viníka v těch druhých je naprosto běžná lidská reakce. Špatná reakce. Adamovo „to Eva“, Evino „to had“ jsou jen pokusem odvést pozornost od vlastního podílu na tom zlém, co vstoupilo do našeho světa. Stále je to něco o nás, když se nechceme s někým setkat, mluvit, být otevření, protože sice svůj díl viny vidíme, ale nechceme ho přijmout. Nechceme si přiznat, že i kvůli nám to na světě nějak nefunguje.
Boží vstup do této situace má pokaždé stejný rámec, tohle se nám bude opakovat: Je potřeba zastavit zlo. Rázně a jednoznačně. Ukončit, co se ukončit dá. To bolí. Je to ale jediný způsob, jak zabránit tomu, aby zlo rostlo víc a víc. Adam s Evou jsou vyhnáni z ráje a biblický pisatel jasně řekne proč – je potřeba jim zabránit v jedení ze stromu života. Ve světě bez hříchu je možno žít věčně a je to v pohodě. Ve světě, kde vládne hřích, se věčný život stává prokletím. Adam s Evou to dost možná nechápou, ale to, co vnímají jako trest, je pro jejich ochranu. To je naprosto zásadní motiv, který si určitě zapamatujme. To, co vnímáme jako Boží trest, je pro naše dobro. Pokud nám Pán Bůh něco bere, je to proto, že by nám to škodilo.

Dějství druhé, Kain a Ábel
Tady nalezneme stejné motivy. Jen se to zlo rozlézá. Už to není jednorázové selhání, které nabourá vztahy, ale Adam s Evou spolu žijí dál. V tomto případě už ale vidíme, že Kainův problém je dlouhodobého charakteru. Kain neselhává v jednom okamžiku obětování. Trochu paradoxně právě to je jediný okamžik, kdy se snaží chovat slušně. Obrací se k Bohu se svou obětí. Bůh ale jeho oběť nechce. Kainova oběť vyjadřuje ještě převrácenější vztah s Bohem, než měli Adam s Evou. Adam s Evou rozpoznávají svůj hřích a před Bohem se skrývají. Kain si svého selhání vědom není, a proto před Boha předstupuje. Ve svém životě nekoná dobro, hřích se uvelebuje v jeho dveřích. V tu chvíli do jeho života Bůh vstupuje. U obětního oltáře je Kain na rozcestí, kde se rozhodne, kdo v jeho životě vládne – jestli se ještě Kain ovládá, nebo už je zcela ovládnut hříchem. Víme, jak to dopadlo.
Kain je – podobně jako jeho rodiče – vyhnán. Stává se na zemi psancem a štvancem. Sám to nevidí moc na dlouho. „Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“ (Gn 4,14) To se ale nestane. Vyhnání od tváře Hospodinovy má být pro Kaina nejen trestem, ale i šancí. Dostává ochranné znamení, protože „smrt za smrt“ by mu nedalo šanci něco změnit. Dostává prostor k pokání, k hledání něčeho jiného, nového. Kain se této možnosti chopí tím, že založí rodinu a město. Jen o nějaké snaze obnovit vztah s Bohem už neslyšíme a tak tímto směrem pokračuje linie svévolníků vrcholící Lámechem, který si bere dvě manželky a ještě se chlubí vraždou. Zkažené už je celé lidské pokolení.

Dějství třetí, synové božští a dcery lidské
Biblický pisatel zkázu popíše lakonickými a nám dnes podivně znějícími slovy o tom co dělají „synové božští“. Synové božští viděli,  jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo… a ty jim rodily zrůdy… na zemi se rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce byl v každé chvíli jen zlý. (Gn 6,1-5)
Četl jsem výkladů mnoho, ale osobně jsem ale přesvědčen, že autor měl před sebou představu duchovních bytostí, které odpadly od Boha a braly na sebe lidské těla. Vychází z tehdejšího vidění světa ve kterém jsme napořád v mýtickém příběhu, ne v kronice dějin. Zkáza stvoření je dovršena, když od Boha odpadá nejen člověk a mezilidské vztahy, ale teď už i řád stvoření oddělující sféru pozemskou a nebeskou. Ve stvořeném světě už se neděje nic dobrého nejen v běžném mezilidském kontaktu, ale svět je zkažený skrz naskrz. Rodí se zrůdy – vyjádření toho, že svět nemá budoucnost.
Potopa se jeví jako trest, který žádnou možnost dobra neotevírá, ale i zde je tento princip Božího trestání zachován. Když byl Kristus usmrcen v těle, ale obživen Duchem (píše apoštol Petr 1Pt 3,18n), tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noémových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí. Hle – celé to pokolení lidsko-andělské, jakkoliv zvrácené, svévolné a veškerý řád světa bořící a zrůdy na tento svět přivádějící, je uvězněno až do okamžiku Kristovy smrti a vzkříšení. Tehdy se cosi dějinného mění. Tehdy zvrácení lidé i padlí andělé mají možnost setkat se s bohočlověkem. Slyšet evangelium a v jeho přijetí rozpoznat cestu ke spáse. Boží spravedlnost je milosrdná. Vyčkává s trestem. To se týká svévolných uvězněných duchovních bytostí i lidských zvrácenců Noemovy doby. Svět soužití lidí a duchovních bytostí je utopen ve vodách potopy. Noemovo pokolení vstupuje do jiné situace, ve které to lidé musí zvládat nějak sami.
Dostávají k tomu velmi obecná pravidla, která jsou v židovské tradici dostatečná i pro neobřezané – stačí nesloužit modlám. Ctít lidský život, rodinu a majetek. Netýrat živé stvoření. A vytvořit si lidský systém, kde je možno dovolat se práva. Jak to ale vypadá ve světě, kde má člověk poslední slov?

Dějství čtvrté, babylonská věž
Lidstvo se sjednocuje bez andělů, ale i bez Boha. Vytváří si takový zcela lidský systém. Sjednocuje se v záměrech a plánech. Lid se jednomyslně shoduje na tom, jak vybudovat ráj. Vyrazí na východ, protože tam někde ten ráj přece je. A tam si vybuduje město a věž jako znamení této dokonalé jednoty. Tympány housle, hudba zpěv jednom tónu, cimbály pozouny, klaňte se Babylónu! Ať lidská srdce v jediném rytmu buší, Babylón poctu žádá, Babylón žádá duši! Takhle rýmoval Miloš Rejchrt v době, která si ve své touze po jednotném šiku dělnictva, rolnictva a pokrokové inteligence s tou babylónskou touhou nijak nezadala.
V tomhle příběhu už lidé nehovoří o Bohu, bozích či andělech. Člověk se stal sám sobě měřítkem všeho. Z vlastních sil dosáhnou nebe, slovo „člověk“ bude znít právem hrdě. Lidstvo nebude rozptýleno. Půjde v jednotném šiku za světlými zítřky. Že takovéto plány za sebou nechávají i ty rozpálené ohnivé pece určené pro všechny, kdo s námi nejdou v jedné řadě? Ach! Proč jsou takoví… jiní! Ale „dějiny když tvoří se, pro hlavy na míse nemá se štkát…“ rýmuje jiný bard.
Do touhy po uniformní totalitě a jediné správné odpovědi vstupuje Bůh a vnáší do ní zmatek. A opět, jako již třikrát, tak počtvrté – tento trest je zároveň naděje. Otevírá prostor k diskusi, vzájemnému ovlivňování, změně. Ve světě bez Boha je naděje lidstva v konkurenci názorů. Lidstvo rozehnané po celé zemi ve zmatení jazyků – to je pořád lepší svět, než v uniformní jednotě nadiktované sebeosvícenějším absolutou.

Tady končí cosi, čemu se v biblické dějepravě říká „pradějiny“. Končí příběh celého světa. Od příště začne Abraham a s ním dějiny spásy. Bůh si povolá jednoho, z něj národ a ten bude měnit svět zespoda. V mnohohlase tohoto světa začnou na konkrétních místech a do konkrétních situací znít hlasy Božích proroků. Pro svět jako celek a řády v něm fungující nám slouží prvních 11 kapitol knihy Genesis. Příběh o 4 dějstvích, který ukazuje, jak to s námi lidmi chodí.
Nejprve si jednou neposlušností rozbijeme vztah s Bohem a vzápětí s nejbližšími.
Pak si na to zlé zvykneme a budeme ho konat běžně. Přestane nám docházet, že Boha zajímá celý náš život.
Jestliže dobrou budoucnost budeme hledat v duchovní svévoli, bude z toho strašlivý zmatek.
Jestliže dobrou budoucnost budeme hledat z lidských sil, bude výsledkem totalita.
V každé z těchto fází k nám Bůh přichází. Z našeho pohledu trestá, ale už víme, že nám jen bere to, co by nás ničilo. Tam, kde se rozhojnil hřích, tam se o to víc rozhojňuje milost. Bůh nás odvádí od možností páchat ten jeden konkrétní hřích. Mění naše životní podmínky, abychom si uvědomili, jak moc nás hřích mění. Bere nám i duchovní prožitky, se kterými neumíme zacházet. Boří naše falešné lidské jistoty.Tím otevírá cestu k pokání, ke změně života, k budující duchovní zkušenosti i k funkčnímu společenství mezi lidmi.
Má nás rád. Myslí to s námi dobře.

Amen