Babylónská věž (pro děti)

Písně: 244, 167, Bábel, 422, 238, Pán Bůh nás má všechny rád 1. 10. 2023
Introit: Ž 133,1
1. čtení: Gn 11,1-9
2. čtení: 1Kor 3,9a
Poslání: Řím 14,19

Milé děti, (bratři a sestry)
tohle píše apoštol Pavel Korintským, kteří se dohadovali, ke komu
patří. Jeden říkal: „Já jsem Pavlův!“ Další: Já jsem „Petrův!“ Další: „Já
jsem Apollův!“ No a Pavel jim vysvětluje, že oni všichni jsou
spolupracovníci. Že je moc hezké, že je znají, že je chválí, že se k nim
hlásí – ale to podstatné je, aby měli rádi Pána Boha. Pavel, Petr, Apollos
a kdo ví kdo další, na ty se časem třeba úplně zapomene a vůbec to
nevadí. Petr, Pavel i Apollos jsou spolupracovníci, kteří si vzali za cíl
vést lidi ke Kristu. To je jejich společný cíl. To si vzali do hlavy, za tím
jdou. Chtějí, aby se co nejvíc lidí dostalo do nebe.
No a nás dneska čeká příběh o stavbě babylónské věže. To si také lidé
vzali do hlavy, že ji postaví. Prvním, nad čím je potřeba se zamyslet, je
otázka, proč vlastně lidé tu věž staví. Co že tak „Jednou lidé řekli si“? Že
chtějí mít svou slávu! To je naprosto zásadní postřeh. Ti lidí se chtěli
proslavit.
Proslavit se, to nemusí být nic špatného! To vůbec nemusí být špatné,
že je někdo slavný! Nějaký slavný politik, sportovec, herec, zpěvák,
kuchař… Může být, že dělá velice dobře svoji práci a přináší tím spoustě
lidí užitek. Když se někde válčí, tak mne nebo vás by asi nikdo moc
neposlouchal, ale nějaký slavný politik může zkusit přijet a
zprostředkovat mír. Slavný herec nejspíš bude dobrý herec a je radost se
dívat na filmy s ním. Člověk se u nich pobaví a odpočine si. Nebo se
třeba zamyslí nad nějakým důležitým tématem, o kterém ten film je.
Slavný sportovec může povzbudit lidi k tomu, aby také sportovali,
protože nám společnost tloustne od přejídání a nedostatku pohybu. Tady
by nám mohl pomoci i nějaký slavný kuchař, který bude lidi učit zdravé
recepty – no a protože je slavný, tak na něj lidi dají. Slavní zpěváci dělají
benefiční koncerty na dobré účely. Muzikant si nevezme peníze, celý

výnos jde na nějaký dobrý účel. Zase – kdybych někde zpíval já, moc
peněz z toho nebude. Ale když bude někde poblíž koncert – no, někoho
si doplňte sami – tak rádi vyrazíte, zaplatíte a díky onomu slavnému
muzikantovi se peníze dostanou na dobrý účel.
Jeden příklad takového slavného člověka – Josef Kořenský. No, asi
vám to jméno nic neřekne, to je také dobré si zapamatovat, že světská
sláva polní tráva. Před 100 lety to byl jeden z nejslavnějších českých
cestovatelů. Bylo to pan učitel v Radnicích v západních Čechách, pak i
jinde, ale hlavně v Praze na Smíchově v Kořenského ulici. To je moc
důležitá škola, protože tam studovaly mnohé významné osobnosti.
Namátkou třeba Michal Mazný, Miloš Pechar, Jaroslav Pechar… A
tenhle pan Kořenský během školního roku učil a šetřil – a o prázdninách
cestoval po celém světě, sbíral zajímavé exponáty – a ty pak rozdával ve
školách, aby měli učitelé názorné vyučovací pomůcky. Děti tak získaly
nové informace a třeba taky zájem o cestování a poznávání, jak to ve
světě chodí. Na takové cesty by už sám nenašetřil, ale protože byl
slavný, tak mu dávali peníze různí lidé. Tím podpořili jeho další práci a
tím mohl o to víc cestovat a šířit informace.
Takže ještě jednou – sláva sama o sobě není nic špatného. My ale teď
potřebujeme zjistit, čím se liší tahle sláva slavného pana Kořenského,
sláva muzikanta, který pomůže vybrat peníze na lékařský zákrok, sláva
politika, který domluví mírová jednání… a sláva stavitelů babylónské
věže.
„Jednou lidé řekli si, když chcem slávu mít, musíme až do nebe svou
věž postavit…“ – tady je sláva sama o sobě cílem. Budeme slavní,
budeme středem světa, všechno bude podle nás – a to stačí. Sláva pro
slávu samu.
Tady začíná průšvih stavitelů babylónské věže a tím i varování pro
nás. Samo o sobě není vůbec nic špatného, když se někdo proslaví. Ale
když je tohle „proslavení se“ cíl sám o sobě, tak to je fakt trapné.

Vyprávěl jeden novinář, že si slavné lidi rozdělil do 4 skupin. Na jedné
straně jsou „Áčkové“ – to je vzácnost o nich něco zjistit, aby z toho byl
zajímavý článek. Když má na někoho takového novinář telefonní číslo,
tak mu to jeho kolegové závidí. A samozřejmě takový novinář jen tak
nebude telefonovat, a pokud už ano, tak bude velice uctivý. A na straně
opačné jsou „déčka“ – a ty se naopak předhání, aby sehnaly telefon na
novináře. A že mu takhle někdo volal, že měl v noci hlad a tak si šel
osmažit řízek a že spí nahatej a tak byl nahatej, že jak se k pánvičce
otočil zády, tak ten horký olej prsknul a popálil mu zadek. A ať to
honem napíšou do novin, protože to je přece moc zajímavá informace.
Prostě někdo chce být slavný, chce, aby se o něm psalo v novinách, aby
si o něm lidé vyprávěli – a je mu vlastně úplně jedno, co to je.
Takovýto přístup ke slávě je ale hrozně nebezpečný. Být slavný za
každou cenu! V Guinessově knize rekordů museli zakázat všechny
rekordy, při kterých se někdo poškozoval – tak třeba Francouz Michel
Lotito snědl celé letadlo značky Cessna.
Přesně něco takového chtějí stavitelé babylónské věže – prostě být
slavní. Na tomhle se dohodli. „Budeme slavní!“ Uděláme prostě „něco“
a tak se slavnými staneme. Všichni najednou budeme táhnout za jeden
provaz! Když se k něčemu dohodne skupina lidí, tak toho dokáží ještě
víc, než jen jednotlivec.
A zase – to vůbec nemusí být špatný nápad! Třeba takový tábor – to
chce skupinu lidí, kteří ho připraví, protože to by jeden člověk nezvládl.
A když už jsme na táboře – tak na dřevo jdou všichni a dříví je nanošené
raz dva. Jeden člověk by se s tím tahal celé odpoledne. Nebo brigáda –
proběhla před pár dny akce „uklidíme Dobešku“ – a lidé chodí po lese
tady nad kostelem, sbírají odpadky. Pro jednoho práce na týden, pro
skupinu na odpoledne. Jeden člověk jen horko těžko hraje na víc
hudebních nástrojů – a ejhle, orchestr doprovodí zpěváky a je to hned
hezčí. Nebo jsme v létě na jedné akci udělali „ukoktet“, ukulelový oktet,

čili osm ukulelí, na které jsme hráli píseň „Jdou krysy kanálama“ – zase
něco, co by v jednom člověku nemělo ten půvab. Divadlo jednoho herce
může být fajn, ale třeba taková branická vánoční hra chce herců hodně
(čímž připomínám, že příští neděli končí termín na přihlašování!).
Když se na něčem domluví parta lidí, mají jeden cíl (nasbírat dřevo,
udělat brigádu, zahrát divadlo…), tak je to výborná věc. Problém
nastane, když se domluví na nějaké blbosti. Dejme tomu postavit věž do
nebe, abychom byli slavní. V nejvyšší stavbě světa (Burdž Chalífa, 828
m) je hotel, 700 bytů, kanceláře, bazén (78. patro), ve 158. patře je
mešita… Jasně, určitě se stavitelé chtěli vytáhnout, ale aspoň něco
užitečného tam je. Jenže cílem stavby věže v Babylóně je prostě být
slavní.
Tak jim to Pán Bůh zatrhl. Já si ho představuju tak trochu jako
vedoucího na táboře, který vidí, jak si parta dětí usmyslela nějakou
blbinu. Uděláme válku! Budeme se mlátit se klackama a házet po sobě
kamením! Tak je potřeba to utnout a poslat je dělat něco užitečného.
Kamení se patří dát okolo ohniště! Když mají takový zájem o klacky, tak
další bude nosit dřevo na táborák. Další sbírat papírky po tábořišti, další
srovná časopisy v jídelně do krabice, další srovná sportovní vybavení.
Až bude každý myslet na něco jiného, tak je přejde ta blbina, kterou si
vymysleli na začátku.
Tak takhle to udělal Pán Bůh. Zmátl ty stavitele, takže každý začal
myslet na něco jiného a bez společného cíle skončila i jejich spolupráce.
Rozešli se do světa a snad šli aspoň někteří dělat něco užitečného.
Poučení je nasnadě: je fajn být slavný, ale je potřeba, aby to bylo
kvůli něčemu užitečnému. Když to bude něco užitečného, tak na tom pak
má smysl se i domluvit a dělat to společně: divadlo, hudební skupinu,
brigádu, tábor… A třeba až ještě trochu vyroste, tak (jako v Korintě Petr,
Apollos,či Pavel!) ve staršovstvu promýšlet, co dělat, aby byl ještě
užitečnější náš branický sbor tady v kostele.

Amen