Kázání 10. 12. 2023

Písně:432, 731, 450, 684, 693, 332
introit: Ž 98,7-9
1. čtení: Lk 2,15-20
kázání: 1Tes 5,14
poslání: Mk 1,15

Milí bratři a sestry,

hlavním slovem dnešního kázání je „trpělivost“. Trpělivost s lidmi kolem nás. Lidmi trpícími ať již vlastní vinou nebo více či méně nezaviněně. Dnešní text nás učí, že je potřeba do té jejich situace vstupovat – ale uvážlivě. Chceme-li, aby to nakonec bylo dobré, je potřeba něco dělat – ale ledacos se dá pokazit nejen nečinností, ale i uchvátanou aktivitou.

Berme trpělivost jako adventní téma. Advent nám moc dobře ukazuje, že čekání je něčím naplněno. Adventní doba nás učí, že „trpělivost“ je něco víc, než jen „dát tomu čas“. K tomu církev Advent vytvořila! Na setkání s Bohem je potřeba se aktivně připravovat. „Vítej nám, hoste přemilý, můj dobrý Ježíši…“ (NEZ 450) rýmuje si Adam Václav Michna a připomíná nám, že v oslavě Božího příchodu na tento svět v betlémském dítěti jde víc než o vzpomínku na událost před dvěma tisíci lety. Mnohem více jde o to, abychom tady a teď nechali vstoupit Boha do svých srdcí. Ježíšovým narozením se pro nás tady a teď otevírá možnost obnovení rozbitého společenství s Bohem. K tomu ho dosáhnout je potřeba něco dělat, ale zároveň vědět, že „zkratky“ na duchovní cestě nefungují.

Náš dnešní text mluví o společenství s lidmi a ono je to velmi podobné. Lidský hřích, pocit nedostatečnosti či nedostatečnost naprosto reálná naše společenství nějak nabourávají. I tady chce obnovení tohoto společenství nějakou aktivitu. Nestačí jen čekat. Zároveň ale platí, že je možno špatnou aktivitou ledacos pokazit. Není divu, že když nám apoštol klade na srdce, abychom kárali neukázněné, těšili malomyslné a ujímali se slabých, tak neopomene připomenout, že k tomu potřebujeme trpělivost.

To je poselství dnešního hlavního čtení. Abychom mohli žít v radostném společenství, máme něco dělat, ale uchvátané zkratky nefungují. Nestačí čekat, ani nemáme kouzelný proutek, kterým bychom mohli jedním máchnutím napravit neukázněné, povzbudit malomyslné a zpevnit slabé. Něco je třeba dělat. Ale co?! U koho se máme učit trpělivosti?!

V Listě židům (6,13-14) je za trpělivost chválen praotec Abraham. Protože byl Abraham trpělivý, dosáhl splnění Božího slibu. Beru si ho jako příklad rád, protože jsme Abrahama probírali několik týdnů. Víme, že ta trpělivost znamenala v jeho případě desítky let. Splnění Božího slibu potomků se nakonec Abraham skutečně dočkal. Jak moc je tedy Abraham dobrý příklad?! No – není to tak jednoznačné… Víme o té patálii s Hagar a Izmaelem. Příběh o tom, jak se snažil Abraham tak říkajíc „zatlačit na pilu“ a naplnění Božího slibu nějak napomoci. Je mu slíbeno mnoho potomstva a zároveň je manželka neplodná? Mít děti s její otrokyní se Abrahamovi jevilo jako skvělé řešení. Víme, že nebylo. Zadělal si na roky manželských konfliktů. Tohle očividně nebyl okamžik Abrahamova trpělivého očekávání Božího slibu.

Něco jsme se ale dozvěděli. Už dostatečně zřetelně vidíme dva očividně špatné extrémy.

Jedním z nich by byla nečinnost. Podle hesla „kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. Adventní doba nám ale jasně říká, že to není dobrý nápad. S odkazem na dnešní hlavní čtení: Jen těžko se neukáznění sami polepší, malomyslní povzbudí a slabí sami sebe posílí. Ve vší té trpělivosti s lidským selháním a lidskou slabostí je na nás něco dělat: neukázněné kárat, malomyslné těšit a slabých se ujímat.

Zároveň se to ale dá „abrahamovsky“ přepísknout. Nějakým netrpělivým aktivismem vstupovat do Božích plánů. „Myslet to dobře“ – a víme, čím je dlážděna cesta do pekla. Abraham a Sára to ve svém plánu s Hagar určitě „mysleli dobře“ – ale tahle jejich duchovní zkratka je nakonec svedla úplně mimo.

Určitě je potřeba něco dělat – a zároveň víme, že se dá přehnanou aktivitou ledacos pokazit. Kudy do toho? Jakkoliv to bude možná z evangelické kazatelny znít neobvykle, následujme pannu Marii. Může nám být vzorem v mnoha věcech. Jak jsme tak na biblické hodině procházeli těch nemnoho míst, které o ní v Bibli máme (připomněli jsme si jich asi 15), budu teď nad jejím příběhem panny Marie přemýšlet o trpělivosti.

Ježíšova máma se v těch příbězích objevila jako někdo, kdo přijímá, vstřebává a udržuje informace, které slyší. Nerozumí. Stejně jako všichni kolem ní zůstává „plna údivu“. Ale pak už jen o Marii na několika místech čteme, že je nejen zaražena, ale také, že si ta slova ukládala kdesi uvnitř a rozvažovala o nich. Takhle jsme to slyšeli i v prvním čtení u povídání betlémských pastýřů: Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli. Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. O devět měsíců dříve promýšlí nad andělským pozdravem. Podobně jako když s Josefem zůstává plná údivu, když dva měsíce po Vánocích slyší slova Simeona v chrámu.

Tyto příběhy Ježíšova dětství jsou zakončeny historkou o tom, jak se dvanáctiletý Ježíš ztratil v Jeruzalémě a až po třech dnech ho rodiče našli. Byl v chrámu a diskutoval s učiteli zákona. Opět slyšíme o údivu, neporozumění. Z Mariiny věty „Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali!“ (Lk 2,48) slyšíme dokonce výtku. Ale celé je to zakončeno slovy …jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. (v. 51)

V tomto nám budiž Marie vzorem. Nechat si informace, zkušenosti a prožitky kdesi uvnitř, promýšlet je – a dát tomu čas. Přiznat si, že svět je složitější, než se na první pohled jeví a udělat moudré rozhodnutí chce odstup. Je možno nepřiměřeným káráním neukázněné ještě víc zatvrdit. Je tak snadné hloupými formulacemi ještě víc zdeptat malomyslné či špatným přístupem trápit slabé – a přitom by dost možná stačilo udělat to samé, co udělala Marie: Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. (Lk 2,19) Nečteme, že rozuměla. Nečteme, že pochopila, k čemu je její syn povolán a jaká bude její úloha v příběhu jejího dítěte. Co to znamená být matkou Božího Syna. Co to konkrétně pro ni znamená, že její Syn je Spasitel, Kristus Pán. Tak tomu dala čas a ten vyplnila tím, že nad tím přemýšlela.

Jsme pořád u té trpělivost, která je něco jiného, než prostě nechat věci být. Nechat všechno koňovi, protože má větší hlavu. Naše hlava musí stačit, abychom si v mysli uchovávali všechny informace, zkušenosti… Abychom nad nimi rozvažovali a teprve s odstupem času udělali nějaké zásadní rozhodnutí.

Od okamžiku nazaretského setkání s andělem v mnoha situacích vidím Marii jako někoho, kdo by si mohl říkat „já nevím, já nevím, já nevím!“ – ale toto „já nevím“ ji neuvrhává do pasivity. Do stavu, kdy to pustí z hlavy, protože s tím stejně nic nenadělá. Marie se s tím pere. Ano, v některých příbězích vidíme, že ne vždycky vítězně. Marie má svoje vrcholy i pády. Simeonova prorocká slova, že „její srdce pronikne meč“ odkazují právě k těm chvílím, kdy toho i na Marii už bude moc.

Ale poslední zpráva, kterou o Marii v Bibli čteme: zůstává ve společenství křesťanů a modlí se s nimi (Sk 1,14). Konec dobrý – všechno dobré. Marie je tak nadějeplným vzorem trpělivosti, která učí, že člověk má něco dělat, ale nesmí moc tlačit na pilu. U ní je za tím přes 30 let života plného hledání, promýšlení, ujasňování si. Trpělivosti, tedy životního postoje, který znamená víc než jen „dát tomu čas“.

Tolik času na promýšlení situace v drtivé většině případů mít nebudeme, na stranu druhou je před námi úkol nepoměrně menší: kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých. Na tu Marii ale nezapomeňme. Se všemi takovými mějte trpělivost. Víme, co to slovo znamená: Nevyprdněte se na to, ale ani moc netlačte na pilu.

Kárejte neukázněné – ale mějte s nimi trpělivost. Známe to z výchovy dětí, že akce vyvolá reakci. Ani dospělák, hádám, není kárán rád, i když ví, že to je právem. Trpělivost znamená i naslouchání káranému. Snahu pochopit širší souvislost toho, co se stalo.

Těšte malomyslné. Mějte s nimi trpělivost, i když vám přijdou jako nekonečné fňukny. Je to náročné. Někdy je to fakt k nesnesení poslouchat nekonečné stesky, že nic nemá smysl, už bude všechno jen špatně. Ty věčné sklíčence zoufající si nad politikou, společenskou situací, ekonomikou, ekologií…, které ale netrpělivým přístupem o to víc utvrdíte v jejich pocitu marnosti veškerého snažení.

Ujímejte se slabých. Těch, co na to fakt nemají. Co to vzdávají ne, protože jim připadá, že to nemá smysl, ale protože fakt nemohou. Ty, které nestačí napomenout, protože něco dělají blbě, ani povzbudit, protože motivačním citátem nespravíte zlomenou nohu ani nevyřešíte depresi. Tady je potřeba něco udělat za ně. A pořád a znovu a dokolečka – trpělivost. Síla nepřichází ze dne na den.

Trpělivost je náročná disciplína! Trpělivost přináší „trpění“. Ne nadarmo Simeon mluvil k Marii, že její srdce pronikne meč a Mariina trpělivost byla mnohokrát pokoušena. Simeonova prorocká slova odkazují ke chvílím, kdy si Marie může říkat ono „já nevím, já nevím, já nevím“, protože je skutečně zatěžko pochopit. Co to ten anděl povídal? Proč musí krátce po porodu do egyptské emigrace?! Kde se do háje ten kluk ztratil, když je mu dvanáct a Jeruzalém je na svátky plný poutníků?! Proč nepřijde, když mu vzkáže, aby přišel a ještě k tomu ty divné řeči o rodině?! Proč na svatbě v Káni místo poslušného „Ano, maminko, já to s tím vínem vyřeším!“ řekne „Co po mně chceš, ženská?!“ A v řadě neposlední – proč jí musí umřít před očima a navíc jako zločinec na popravišti, když byl sice divnej, sama mu nerozuměla, ale fakt lidem pomáhal a v životě nikomu neublížil.

Bylo toho na Marii naloženo až kam – a nakonec to dala. S Josefem po boku zvládla těch pár náročných let v Egyptě. V Káně Galilejské přijala pokárání. Tam, kde by to nedávala vůbec, dostala k ruce apoštola Jana, aby se o ni postaral. Budoucnost není ztracená – jen to chce trpělivost vlastní, když to ještě tak nějak dáváme a někoho, kdo ji bude mít s námi, když už to dávat nebudeme. Marie měla obojí a už jsme slyšeli, že to nakonec i s ní dopadlo dobře.

Takže ještě jednou: dnešní text nás učí, že je potřeba do starostí druhých vstupovat, ale trpělivě. Chceme-li, aby to nakonec bylo dobré, je potřeba něco dělat, ale ledacos se dá pokazit nejen nečinností. Víme, jak netrpělivým „rychlořešením“ Abrahama a Sára zkomplikovali život sobě i druhým.

Neukázněné je třeba napomenout, malomyslné potěšit a slabých se ujmout. Když to v mariánské trpělivosti dáme, pak se i před námi a spolu s námi těmi, komu takto pomůžeme, otevírá dobrá budoucnost ve společenství s lidmi i s Bohem.

Amen