Kázání 10. srpna 2025

Introit Jan 14,6
1. čtení Lev 25, 25-28
2. čtení Rut 1, 7-18
3. čtení Tt 2, 11-14
Písně 560, 4, 399, 352, 418

Milí bratři a sestry, vážení hosté:
Támar, Rachab, Rút – tři ženy v rodokmenu Ježíše Krista. Když jsem naposledy stál na této
kazatelně, tak jsem se, poslušen programu nedělní školy, věnoval postavě Rachaby. Karmínová
šňůrka visící z Rachabina okénka v hradbách v křesťanské tradici poukazuje k Ježíši. Ta šňůrka má
barvu krve prolité na kříži a současně symbolizuje naději, kterou v Kristu máme. Naděje se rodí ze
setkání s Ježíšem Kristem, z jeho pozvání ke společnému stolu. Utvrzuje se v čase, tak jak
rozpoznáváme, že Slova Písma jsou pravdivá. Pokud ale naděje nemá zplanět, vyžaduje naši
odpověď. Odpovídáme tím, jak jednáme, tím, co se z nás stane.
Co z toho se dá vystopovat v příběhu Rút?

Rút byla Moábka. Moábané nepatřili mezi národy Palestiny, které byly určeny k vyhlazení a
vypuzení. Moábci a Amónci jsou totiž podle Písma potomci Lotových dcer. V Písmu také čteme, že
Hospodin Moábce a Amónce uvedl do země, kterou obývali – šlo o území dnešního Jordánska – a že
na tato území si Izrael nesměl činit nárok. Současně ale platilo, že Amónec či Moábec nesměl
vstoupit až do desátého pokolení do shromáždění Božího lidu. Takže na jedné straně reflektovaný
příbuzenský vztah a respekt, a na druhé straně velká odtažitost. Jaký to mělo důvod?

Inu, jak to bylo s početím Lotových dcer, to si každý může v Písmu přečíst. Smysl onoho vyprávění
je sdělit, že z hlediska Izraele jsou Moábci a Amónci národy oddané nečístým praktikám. Což ještě
podtrhuje příběh s Bileámem, prorokem, kterého Moáb najal, aby Izraeli zlořečil.

Jenomže ideje jsou jedna věc a hlad a neúroda věc druhá. A tak navzdory předpojatosti vůči
Moábcům, Elímelek, jeho žena Noemi a jejich synové Machlón a Kiljón hledají v Moábu útočiště v
době, kdy Judsko postihla neúroda a hlad. Podnik je to zprvu možná celkem úspěšný. Oba synové
se v Moábu i ožení. Ale pak to vezme smutný obrat. Celá mužská část výpravy zemře a Noemi
zůstane sama se snachami Orpou a Rút.

Vztahy mezi tchyní a snachou bývají často napjaté. Ne vždy. Pro náš příběh je docela užitečné si
říci, co bývá zdrojem vzájemného napětí. Když necháme stranou smutný, nikoliv však řídký případ,
kdy matka chce být i po svatbě tou nejdůležitější ženou v životě svého syna, tak nám zůstane celá
škála důvodů, které se dají označit jako hodnotové v tom nejširším slova smyslu. Tedy, pokud
připustíme, že v našem každodenním životě má nebo může mít hodnotu i to, jaké se dělá zelí, jak se
uklízí, jak se tráví dovolená. A to pokračuje přes to, jak se vychovávají děti, jak se v rodině
navzájem respektujeme, jakou hodnotu přisuzujeme penězům, koho volíme až k tomu, čemu
věříme.

Když se mladá žena vdá do rodiny hodnotově silné, ať tím či oním směrem, tak může hodnoty své
nové rodiny přijmout za své. Nebo jim může vzdorovat. Někdy z dobrých důvodů, někdy ale třeba
jen pro to, že je vnitřně tak navázaná na svou původní rodinu, že se nedokáže osvobodit od jejích
temnějších stránek. Buď je nevidí, nebo je vysvětluje jako něco oprávněného.
Mluvím tady o mladé ženě – ovšem pro mladého muže, zvláště v dnešní době, platí něco
obdobného. Gender zde má jen omezený vliv. Podstatné je, že manželství je možnost nového
začátku. Postavit svůj život jinak, než do čeho jsme se narodili. Třeba ne ve všem, ale v mnohém
ano.

Vztah Orpy a Rút k Noemi se zdá být bez napětí, je plný lásky. Můžeme se jen dohadovat, čím si
Noemi své snachy získala. Snad svojí spravedlností, snad svojí statečností v tváři tvář rodinnému
neštěstí, snad svou schopností potěšit a poradit. Nechtějí se s ní rozloučit. Zvyklostí oné doby
ovšem je, že vdova hledá oporu v domě svého otce. A tak Noemi míří do Judska, zatímco pro její
snachy je přirozené vyhledat oporu ve své moábské domovině. Však je k tomu Noemi nabádá.
Přitom ale ví, že jde o víc. Je si však vědoma toho, že po materiální stránce nemá co nabídnout.
Že jde o víc, to Noemi řekne teprve, když Orpa odejde. Jak jsme to četli? Noemi se obrátí k Rút a
říká: „Hle, tvá švagrová se vrací ke svému lidu a ke svým bohům.“ A Rút ji odvětila: „Nenaléhej na
mne, abych tě opustila a vrátila se. Kamkoliv půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“ Je to nesmírně silné vyznání, i v tom, jak to pokračuje.
Pro Orpu to, v čem vyrostla a do čeho vrostla, bylo příliš silné. Nebyla schopná to opustit, navzdory
tomu, že poznala Noemi jako dobrou tchýni. Pro Rút tatáž zkušenost znamenala naději. I dnes se
stává, že když někdo uvěří, když přijme Ježíše Krista jako svou naději, tak se tak stane skrze
člověka, který ho svým životem dokázal přesvědčit.

Skrze Noemi Rút přijala Hospodina jako svou naději. Odchází do Judska s očekáváním, které s
sebou naděje nese. Očekávání, že budoucnost je otevřená, že Hospodin se může k nám sklonit. A že
i když nevíme kdy a jak, tak stojí za to ho vyhlížet a hledat jeho blízkost.
To, že se Rút připojila k Božímu lidu, se osvědčilo i po materiální stránce. Moudrost sociálního
zákonodárství Tóry mě pořád uvádí v úžas. Právo paběrkovat na poli znamenalo pro ty nejchudší
možnost, jak přežít. Současně to ale nebyl nějaký dar, který by dostali bez svého přičinění. Když jde
Rút paběrkovat na pole, tak ji ženci nevyženou. A když na pole přijde majitel, Bóaz, takto Efratajec
bydlící v Betlémě, tak čteme, že s Rút přátelsky rozmlouval. Mimo jiné jí řekl: „Poručil jsem
služebníkům, aby tě neobtěžovali.“

Vidíme, že právo paběrkovat nebylo něčím zase až tak samozřejmým. Ustanovení zákona je jedna
věc a dodržování takových ustanovení, zvláště když jsou ve prospěch chudých, je věc druhá. Rút ale
měla výhodu. Dalo by se říci, že se stala mediálně známou. Je kolem ní příběh. Vždyť to, co
udělala, je neslýchané. Bóaz to říká zcela otevřeně: „Jsem dobře zpraven o všem, co jsi po smrti
svého muže učinila pro svou tchýni, že jsi opustila otce a matku i rodnou zemi a odešla jsi k lidu,
který jsi dříve neznala.“

Důvěra, se kterou Rút přišla do Izraele, byla pro ty, kteří si její příběh pustili k srdci, možná až
zahanbující. Rút jim připomíná, kým by měli být, kým mají být. Je to něco podobného jako když
nás, kteří třeba léta chodíme do kostela, zahanbí svou vírou někdo, kdo čerstvě uvěřil.
A Bóazovo angažmá nakonec nezůstane jen u oněch paběrků. Když Noemi posílá Rút, aby si lehla
pod jeho plášť, až bude unaven po celodenní těžké práci, a zřejmě i lehce opojen, tak nám naskočí
otazník. Musely jít na to zrovna takhle? Když se v noci Bóaz probudí a zjistí, jak se věci mají, tak je
zaskočen. A rozhodně se mu nelíbí představa, že by někdo spatřil, jak společně leží na humně.
Jenomže on už o Rút ledacos ví. Ví, že se svou existenční nouzi nesnaží řešit tak, že by se nabízela.
Tak aspoň rozumím jeho slovům: „Projevila jsi větší oddanost než dříve, že nechodíš za mládenci,
ani nuznými ani bohatými.“

Při zběžném čtení se Rútino počínání jeví jako troufalé. Vlastně to vymyslela Noemi. A vymyslela
to proto, aby takto vyhroceně připomněla Bóazovi, že ani on, muž nepochybně spravedlivý a
úctyhodný, není úplně tím, kým by měl být. Když se v noci probudil a polekal se, že mu u nohou
leží nějaká žena, tak se ptá: „Kdo jsi?“ A Rút, když mu oznámí, kdo je, pak dodá: „Rozprostři nad
svou služebnicí křídlo svého pláště, vždyť jsi zastánce.“

Zastánce, který má podle ustanovení zákona povinnost vykoupit pole svého příbuzného, jenž zchudl
a byl nucen pole prodat. Četli jsme o tom. Ustanovení, které jistě bylo jen málokdy použito.
Ustanovení, které navozuje představu Božího království, ve kterém bude panovat milosrdenství, jež
nebude zneužito.

Bóaz je zastánce, jenž by měl vykoupit pole, které patřilo manželovi Noemi. V příběhu pak
následuje jakási zápletka, kdy se řeší existence ještě bližšího zastánce, kterého Bóaz odsune
poněkud zvláštním prohlášením, že k poli patří i Rút. A pak přijde Happy End, vezmou se a budou
mít syna. A ten syn bude mít syna Išaje, a jeho nejmladší bude král David.
—
Co říci na závěr? Naším zastáncem je Ježíš Kristus. Svou krví vykupuje všechna naše ztracená pole,
všechny podniky, ve kterých jsme neuspěli a selhali. U jeho nohou můžeme s důvěrou žádat, aby
nad námi rozprostřel svůj plášť.
Amen