Kázání 15. 12.

Introit: Ž 24, 7 – 10
1. čtení: Lk 1, 57 – 66
2. čtení: Lk 1, 67 – 79
Poslání: Flp 4, 4 – 7

Bratří a sestry,

Zachariášův chvalozpěv patří k textům, které si církev připomíná nejen v době adventu. Řeholní komunity po celém světě jím každý den zakončují ranní chórovou modlitbu – laudy.

Vytryskl z úst starého kněze, z nímž jsme se na začátku Lukášova evangelia setkali jako s mužem, který se dávno vzdal naděje, že jeho modlitba za narození potomka bude vyslyšena, a nebyl schopen rychle změnit své vnitřní nastavení a uvěřit, že Bůh mu hodlá dát daleko víc.

Nedověra mu přinesla 9 měsíců němoty (můžeme říci povinného mlčení) a teď už je zaslíbený syn na světě a Zachariáš je po tom dlouhém půstu od mluvení úplně nový člověk. Nejenže uvěřil poselství anděla Gabriela – navíc se nově otevřel pro svého Boha, kterému tolik let sloužil. A Duch Svatý může přijít a zjevit Zachariášovi daleko víc, než slyšel na začátku v andělské zprávě. Nedověra vedla k dlouhému mlčení – víra vede ke chválení Boha, ke svědectví, ke zvěstování. Zachariáš, naplněný Duchem, jako by viděl dál a hlouběji do Božích plánů než sám Gabriel. Vidí svého sotva narozeného syna nejen jako proroka, který půjde v moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům (Mal 3, 23 – 24), ale jako toho, kým se Jan později opravdu stal – muže, který kráčí před Pánem, aby připravil jeho cesty, a který má naprosto zásadní úlohu v Božím plánu záchrany člověka, i když není tou centrální postavou.

Zachariáš nevidí, jak se přesně Boží spása uskuteční, neví, že se bude týkat veškerého lidstva, nejen Izraele. (Tak to bývá – prorocká vidění nepopisují do detailu to, co má přijít – spíš dávají určitý, omezený vhled do toho, co Bůh chystá.)

Zato je mu zjeveno, oč v díle Boží záchrany půjde – nebude to vysvobození z moci římských okupantů, jak mnozí očekávali – Boží spasení má co dělat s odpuštěním hříchů. Vlastně – když čteme první část Zachariášova chvalozpěvu či proroctví, můžeme mít dojem, že je tady řeč o záchraně ve smyslu politického vysvobození. Zlom nastává v v závěru, v 76. verši, kdy se Zachariáš obrací ke svému právě narozenému synu. A ten závěr stojí za hlubší rozbor. Jan má „předejít před tváří Pána a připravit mu cesty, aby bylo lidu dáno poznání záchrany v odpuštění hříchů skrze vnitřnosti milosrdenství našeho Boha (kraličtí překládají skrze střeva milosrdenství). Evangelista Lukáš stejně jako kraličtí bratři věřili, že lidské city, emoce, sídlí ve vnitřnostech, speciálně ve střevech. (Moderní biologie v posledních letech objevuje, jak moc je na tom pravdy.) Výraz „střeva milosrdenství našeho Boha“ prostě znamená, že náš Bůh je ve své nejhlubší podstatě plný milosrdenství. A tato plnost milosrdenství ho vede k tomu, že vychází z výsosti – z místa svého přebývání, které je mimo náš obzor, mimo naši představivost, aby se ukázal… Komu?… No těm, kteří sedí v temnotě a stínu smrti. K lidem, kteří vlastní vinou ztratili spojení s ním a ocitli se v moci tmy a smrti. To Boží přiblížení, ukázání sebe sama, má s těmi sedícími lidmi cosi udělat. Bůh se jim neukazuje proto, aby je ohromil, nebo dojal, nebo obohatil v duchovním poznání, nýbrž aby se trochu pohnuli! Boží přiblížení, Boží zjevení sebe sama má lidi nasměrovat (navést) na cestu pokoje.

Zachariášovo proroctví se naplnilo velmi záhy – jeho syn Jan připravoval svým kázáním cestu Pánu Ježíši a v Pánu Ježíši Bůh lidem ukázal sebe sama – přiblížil se lidskému rodu na dotek a mnohé sedící v temnosti a stínu smrti navedl na cestu pokoje – rozumí se, na cestu k Bohu.

A přesto je tento prastarý prorocký chvalozpěv stálou výzvou pro nás, přestože jsme povětšině lidmi vykoupenými a nasměrovanými k Bohu. Žijeme totiž pořád ještě v nevykoupeném světě, světě, který ve zlém leží, a spolu s ostatním tvorstvem lkáme a očekáváme vysvobození z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí (Řím8, 21). A jak tak žijeme ve stínu smrti, která nám občas bere ty, které milujeme, a brousí si zuby i na nás, a jak ta temnota útočí ze všech stran, tak máme sklony se v tom usadit, dát hlavu do dlaní a smutnit nad tím, jak je svět zlý, jak jsou lidé zlí, jak jsme případně my sami špatní a jak z toho není cesta ven. A Zachariášův chvalozpěv na nás volá, že Bůh je pořád v pohybu, v pohybu směrem k nám. Že je blízko. Že přichází, aby nás zvedl z našich duchovních židliček a křesílek a zase nás nově postrčil na tu cestu, která je cestou pokoje, která je cestou k němu. Necháme se? Přeju vám i sobě, abychom se nechali. Amen.