Kázání 15. 6. 2025

Introit: Ž 119, 9 – 14
1. čtení: Joz 8, 30 – 35
2. čtení: Sk 20, 28 – 32
Poslání: 2. Kor 13, 11 – 13

Bratří a sestry,
Pavel se loučí se staršími sboru v Efezu a určitě mu přitom není lehko. Věnoval tamějším lidem tři roky
života a to není zrovna málo v životě apoštola, poslaného zvěstovat evangelium těm, kdo ho ještě
neslyšeli, a zakládat sbory. Většinou se nikde moc dlouho nezdržoval – když získal nějaké učedníky,
založil sbor, ustanovil starší, aby se o sbor starali, a šel dál. V Efezu se mu to nějak protáhlo. Zažil tam
nejspíš mnoho radosti z těch, kteří uvěřili v Pána, ale také hodně protivenství a zkoušek. A teď odchází,
protože ho Duch Boží vede jinam. Odcházet z duchovní služby v nějakém konkrétním společenství s
sebou vždycky nese pocit nedodělanosti a nejistoty, jak se budou věci vyvíjet dál. Není to jako postavit
dům a předat jej budoucím obyvatelům s radostným pocitem, že je poctivě postavený a bude dobře
sloužit. V Pavlově době byl ten pocit nejistoty i obav z dalšího vývoje hodně silný – evangelium Ježíše
Krista bylo pro lidi nové, jeho šíření provázela moc Ducha, ale také mnohá člověčina (spory, hádky, touha
po sebeprosazení, snaha evangelium nějak vylepšit, tendence ovládat druhé atd). Když čteme Skutky a
apoštolské listy a čteme je pozorně a poctivě, jistě kromě úžasu nad mocí Ducha, která se v rané církvi
projevovala, pocítíme i určité znechucení nad tou člověčinou, která od začátku zpomalovala a dodnes
zpomaluje a mnohdy maří Boží dílo a činí evangelium v očích světa tak nevěrohodným…
Pavel si evidentně nedělá iluze, že by křesťané v Efezu po jeho odchodu věrně a neochvějně stáli v tom,
co jim po tři roky vštěpoval, a rostli pod vedením ducha Svatého v lásce a svornosti. Naopak – když
čteme jeho slova ke starším, skoro bychom ho nařkli z negativismu: Mezi efezské přijdou vlci hltaví (ti
představují misionáře, kteří nesou do světa nějaké podle sebe upravené evangelium a touží získat co
nejvíc lidí na svou stranu) a dokonce i někteří starší se místo spolupráce s ostatními presbytery zapojí do
boje o moc nespecifikovanými scestnými řečmi…
Ale Pavel je zřejmě realista. Nezdá se, že by v Efezu měl nějakého zvlášť obdarovaného učedníka,
kterému by předal svou autoritu, tak jako předal Mojžíš svou autoritu Jozuovi. Takže nechává sbor v péči
skupiny ne moc zralých starších (3 roky života s Pánem – co to je?) ve velmi turbulentních podmínkách.
A svěřuje je všechny Bohu a slovu jeho milosti, které má moc je zbudovat. Je jasné, že za tři roky se
nestanou z těch, kteří si dřív vesele chodili po svých cestách a neměli ani ponětí o Bohu, lidé proměnění
do podoby Ježíše Krista. Pavel se tři roky snažil na ně působit v tomto směru, ale teď jeho čas končí.
Efezsští křesťané potřebují být dále budování, upevňováni v Kristu. Kdo, nebo co je bude budovat? Boží
slovo. Slovo Jeho milosti. Jak asi Boží slovo přicházelo k efezským křesťanům? Jak se s ním setkávali?
Nejspíš měli k disposici řecký překlad starého zákona, nebo aspoň jeho části. Svědectví o tom, jak Bůh
mluvil k otcům. Možná měli opis nějakého apoštolského listu. Možná nějakou sbírku Ježíšových výroků.
Tím asi písemné zdroje končily. Možná k nim daleko častěji než k nám přicházelo prorocké slovo skrze
Ducha Svatého, což jim snad můžeme trochu závidět. Ale zase měli plno práce s rozlišováním, jestli to
slovo opravdu pochází z Ducha Svatého, nebo z jiného zdroje. Takže jim tak moc závidět nemusíme.
Pavel je přesvědčen, že možnosti efezských slyšet Boží slovo jsou dostatečné k tomu, aby jím mohli být
dál budováni, aby mohl růst jejich křesťanský charakter, aby mohli být proměňováni do podoby Ježíše
Krista.
Jak je to s námi? Jsou naše možnosti slyšet Boží slovo dostatečné k tomu, abychom jím mohli být
budováni a proměňováni do podoby Ježíše Krista? Věřím tomu, že jsme na tom ještě o něco lépe než
efezští. Máme Bibli a už nemusíme přemýšlet, co do ní patří a co ne – to učinili dávní církevní otcové za
nás. Věříme, že ve slovech Bible je Boží slovo nějak obsaženo. Jak přesně, to je po mnoho stovek let
předmětem teologických debat. Pro naši potřebu stačí říct, že tam je a když Bibli čteme (nebo
posloucháme, jak ji čte, případně vykládá někdo jiný), můžeme Boží slovo zaslechnout a můžeme ho
zaslechnout docela osobně. Jak se to budování křesťanského charakteru prakticky děje?
Představme si chlapce, říkejme mu třeba Honza, kterému nerozumní rodiče od dětství vtloukali do hlavy:
Z tebe nic pořádného nebude, jsi úplná nula, úplný budužkničemu atd. A ten Honza se stal křesťanem, ale
pořád věří svým rodičům, považuje se za úplně bezcenného nebo aspoň méněcenného a s tím se velmi
špatně žije. Ale Honza čte pravidelně Bibli a jednoho dne si přečte např. : Vy jste lid vyvolený, královské
kněžstvo, národ svatý…(1.Pe 2, 9), nebo Ježíšovo slovo: Já jsem si vás vybral a ustanovil jsem nás, abyste
vyšli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstávalo (Jan 15, 16), nebo nějaký jiný verš mluvící o tom, jak

vysoko nás Bůh cení. A Duch Svatý, který v Honzovi přebývá tak jako v jiných křesťanech, mu řekne:
„Tak podívej se, tohle o tobě říká Bůh.“
Honza si uvědomí, že je to v naprostém rozporu s tím, co mu říkali rodiče a čemu pevně věří. A teď má
dvě možnosti: Buď bude dál považovat to, co o něm říkali rodiče, za pravdu o sobě, nebo si řekne, že
Bůh je neskonale větší než jeho rodiče a že nejspíš bude mít pravdu on. Pokud to udělá, pokud opravdu
uvěří tomu, co o něm Bůh říká, pokud to bude nosit v mysli a připomínat si to pokaždé, když se jeho v
dětství vštípený pocit méněcennosti ozve, nastoupil cestu ke svobodě Božího dítěte. A Boží slovo, které
bude s ním a které mu bude Duch Svatý oživovat, ho bude budovat a proměňovat. A to je jen takový
příklad. Můžeme jich vymyslet daleko víc. Notoricky upovídaná sestra si může jednoho dne přečíst, že
mnohé mluvení nebývá bez hříchu, a pod vlivem tohoto slova se může změnit v ženu mluvící střídmě
vzácná slova. Bratří a sestry, kteří jsou pohádaní a naštvaní a zcela bez chuti s tím něco dělat, si mohou
přečíst něco o odpuštění nebo o tom, jak je bratrská láska v Božích očích důležitá, a pokud to slovo
nechají působit ve svých srdcích, určitě časem najdou cestu k odpuštění a smíření.
Boží slovo má opravdu moc nás zbudovat a proměnit. Aby se to mohlo dít, je z naší strany třeba mít
touhu být proměňován do podoby Božího Syna, mít ochotu nechat se proměnit či alespoň ochotu změnit
své postoje. A kromě toho naslouchat Božímu slovu. Číst Bibli s pokorou a s prosbou, aby nám Duch
svatý ukázal, co potřebujeme slyšet. Naslouchat těm, kteří mají dar Boží slovo vykládat a předávat.
Vyprávějí se různé vtipy o tom, jak někdo vzal nějaký náhodně vytržený verš z Písma vážně a jaké
absurdní důsledky to mělo. Věřím, že nic podobného se nestává těm, kdo přistupují k Písmu s pokorou a s
prosbou, aby jim Duch svatý ukázal to, co zrovna potřebují.
Branickému sboru nejspíš nehrozí příchod nějakých hltavých vlků (a pokud by přišli, věřím, že by je
pastýř, který tady bude sloužit, dokázal odehnat), stejně tak neočekávám, že by někteří ze starších začali
vést scestné řeči, aby získali lidi na svou stranu. Ale přesto je u každého z nás obrovský prostor k dalšímu
budování charakteru Božího dítěte.
A tak odevzdávám vás i sebe Bohu a slovu jeho milosti, které má moc nás zbudovat a dát nám dědictví
mezi všemi posvěcenými.
Amen.