Kázání 15. 9. 2024

1. čtení: Ex 3, 1 – 4, 20
2. čtení: Sk 11, 19 – 26

Bratří a sestry,

Apoštola Pavla a Mojžíše dělí od sebe cca půl druhého tisíciletí. Přesto nacházíme v životních cestách těchto velkých Božích služebníků zajímavé podobnosti, o nichž stojí zato přemýšlet.

Začněme u toho staršího, Mojžíše. Už z okolností jeho narození lze usoudit, že s ním Hospodin má nějaký mimořádný záměr. Hebrejské dítě, určené k zabití hned po narození, se dostává do péče faraonovy dcery – dostane tedy zřejmě nejlepší myslitelné egyptské vzdělání. Mezitím jeho rodina a jeho národ vzdychají v otroctví pod těžkým útlakem, který nařídil farao, princeznin otec. To nebude náhoda, tím Hospodin určitě něco zamýšlí, napadne nás. A můžeme si představovat, že možná, podle původního Božího plánu, měl Mojžíš vyrůst v nějakého „Josefa II.“, tedy poradce příštího faraona, který by svým vlivem mohl prosadit nejprve lepší zacházení se svým národem a později třeba i „legální“ odchod Izraelců z Egypta.

Jenomže, vloudila se chybička. Mojžíš, který zřejmě v průběhu své egyptské výchovy zdaleka neztratil povědomí o tom, kdo je a odkud pochází, je horlivec a nesnese pohled na nespravedlnost a nesmyslnou krutost vůči bezbrannému. Když vidí, jak se egyptský dozorce snaží umlátit izraelského otroka k smrti, ztratí nervy, vrhne se na agresora a zabije ho. Samozřejmě by to z titulu svého postavení mohl řešit úplně jinak. Ale to ho v tu chvíli nejspíš vůbec nenapadlo. Celá věc se provalí a Mojžíš udělá to nejrozumnější co může – uteče. S takovým škraloupem už se nikdy nemůže stát vlivným egyptským úředníkem. A tím hypotetický Boží plán A (pokud existoval) bere za své.
Potom vše nasvědčuje tomu, že Mojžíš tu dramatickou proměnu z egyptského vzdělance, který to měl v jedné z nejvýznamnějších starověkých říší dotáhnout daleko, v zetě pravděpodobně negramotného náčelníka bezvýznamného pouštního nárůdku zvládl velmi dobře – že se mu po hieroglyfech ani moc nestýskalo a v klidu pásl ovce svého tchána po dlouhá léta. A nejspíš vůbec netušil, že Hospodin má pro něj plán B. A k tomu, aby Mojžíš po tolika letech jednoduchého pasteveckého života pochopil, že má jedinečné místo v Božím plánu, a byl ochoten spolupracovat, musel Hospodin použít opravdu neobvyklé metody. Musel se mu zjevit osobně (nějaký posel by zřejmě nestačil) a pak ho musel ještě hodně dlouho a dost tvrdě přemlouvat. A nakonec jde Mojžíš zpátky do země, o níž byl přesvědčen, že už tam nikdy nevkročí, a postaví se jako Hospodinův vyslanec a mluvčí svého národa faraonovi, tomu poslednímu člověku, kterého by chtěl v životě potkat.

Apoštol Pavel je také horlivec, ale trochu jiného druhu. Je to horlivec pro pravou duchovní cestu. Dokud věří, že následovníci Ježíše Krista jsou nebezpeční heretici, tak je s velkým nasazením pronásleduje. Ale pak sám Pán Ježíš způsobí, že Pavel v něho uvěří, že ho přijme za svého Pána, že se doopravdy obrátí. Načež začne okamžitě hlásat Kristovo evangelium se stejnou horlivostí, s níž do té doby pronásledoval Jeho učedníky. Výsledkem je, že napřed rozzuří všechny Židy v Damašku tak moc, že ho chtějí zabít, a damašští křesťané Pavla jen tak tak zachrání, načež se něco podobného zopakuje ještě jednou v Jeruzalémě s tím rozdílem, že tentokrát chtějí Pavla zabít nějací helenizovaní Židé nebo dokonce pohané žijící v Jeruzalémě. Pak je mu (podle knihy Skutků) jeho bratry v Kristu důrazně doporučeno, aby se vrátil do Tarsu, svého rodného města. Jak dlouho tam Pavel pobýval, nevíme – určitě ne tak dlouho, jako Mojžíš u svého tchána Jitra. Ale nemáme zprávy o tom, že by Pavel v Tarsu zvěstoval evangelium, hádal se s tamějšími Židy nebo pohany, případně se pokoušel založit křesťanský sbor. Pravděpodobně si dal po těch pokusech, jejichž motivací bylo nadšení čerstvého konvertity a které nedopadly moc dobře, pauzu. A možná byl (na rozdíl od Mojžíše) zvědav, jestli má pro něj Hospodin nějaký úkol. A jednoho dne si Barnabáš v Antiochii vzpomene, že by mu s duchovním vedením té spousty nově uvěřivších pohanů mohl pomoci ten Šavel, který udělal před časem takový poprask nejdřív v Damašku a potom v Jeruzalémě. A tak si pro něj do Tarsu zajede. Šavel – Pavel nepotřebuje, aby se mu Pán Ježíš znovu osobně zjevoval. Vždyť nejspíš celou dobu odpočinku v Tarsu touží po tom, aby mohl zvěstovat evangelium, ale už ne z mladické horlivosti, ale z Božího pověření. A tak je pro něj Barnabáš poslem (andělem) od Pána a žádné přemlouvání není třeba. Pavel se stěhuje do Antiochie a nemáme zprávy, že by tam někoho rozzuřil do té míry, že by ho dotyčný chtěl zabít. Ten odpočinek mu zřejmě prospěl a vydržel rok pracovat s Barnabášem bez nehody k užitku a požehnání tamějších nově obrácených křesťanů.

Dva velcí Boží mužové, skrze něž Pán udělal něco opravdu přelomového, kteří udělali z mladického nadšení nebo mladické prudkosti chybu. Oba si vysloužili něco jako nucený odpočinek. Pavel možná několik let, Mojžíš nejspíš několik desítek let. Možná, že kdyby Mojžíš z titulu svého postavení dozorci zakázal bít izraelského otroka, mohl si ho Pán Bůh použít trochu jinak. Možná, že kdyby se Šavel po svém obrácení chvíli v tichosti učit od starších křesťanů a nepouštěl se hned do horlivé evangelizace, mohl se stát apoštolem Pavlem o něco dřív. Ale jisto je, že nucený odpočinek pro ně nebyl ztracený čas. Že během něho nějak dozráli k tomu, aby byli pro Pána Boha použitelní. A Pán Bůh ve svůj čas jejich odpočinkový čas ukončil a povolal je k velkému a obtížnému úkolu, v němž oba obstáli.
A co si můžeme vzít z toho, co jsme o nich slyšeli my – tady a teď?

Pokud patříte k lidem, kteří mají sklon brát velmi vážně, až tragicky své chyby – tak vážně, že si buď po každé z nich myslíte, že už je to konečná, nebo se je snažíte všelijak zatlouct, aby z nich ta konečná nebyla – tak vězte, že pro Pána Boha naše chyby až tak velkou tragedii neznamenají – on totiž s naší nedokonalostí počítá. A když za ním se svou chybou přijdeme, vždycky má pro nás nějaký ten plán B.
Pokud patříte k lidem, kteří byli zvyklí hodně pracovat a najednou to už z nějakého důvodu tolik nejde (třeba kvůli nemoci, nebo proto, že vás poslali do důchodu a vaše místo dali někomu mladšímu, nebo že vaši oblíbenou službu vám „vyfoukl“ někdo průbojnější), pak vězte, že ten čas klidu a odpočinku od horečné činnosti nemusí být čas ztracený – naopak – může se stát vzácným darovaným časem, během něhož nás Pán může přivést k něčemu novému, pro co bychom se při běžné pracovní honičce vůbec nedokázali otevřít.
A pokud patříte k lidem, které život přivedl do takového příjemného stavu, že se nemusíte ani honit, ani nemáte žádné velké starosti, ani od vás nikdo nic velikého nežádá a vám je v takovém stavu docela dobře, tak počítejte s tím, že se to může celkem kdykoliv změnit – Pán Bůh si vás může povolat k něčemu, co tu klidnou existenci naruší nebo úplně zruší, ale přesto, že to nebude pohodlné, bude to stát zato.
Kéž nás Pán obdaří vnímavostí pro své vedení.
Amen.