Kázání 16. 6. 2024

Písně: 252, 144, 303, 684, (VP: 368, 369; 634, 358, 598), 384, 687, 314,
Introit Gn 2,18
čtení Gn 45, 1-8
kázání: 1Pt 4,8
poslání: 1J 4,10-12

Milí bratři a sestry,

tenhle text si vybrali snoubenci na svatbu, která proběhla tady v kostele v pátek večer a mně tak přišlo, že to, co jsem dost ve stručnosti říkal jim, stojí zato víc promyslet a říct víc doširoka. Především mějte mezi sebou vytrvalou lásku, neboť láska přikrývá množství hříchů. Nejen pro manželství, ale zcela obecně pro lidské soužití to vypadá jako dost jednoduchý a pochopitelný návod: prostě se mějte rádi. Někde na začátku se mi honila hlavou představa stařičkého apoštola Jana, jak ji popisuje Luděk Rejchrt v takové dlouhé cestě. Jediný z apoštolů, který nezemřel mučednickou smrti, jen už byl dost chabrus na nohy. Tak ho přináší do kostela a on se usmívá na všechny strany a říká: „Miláčkové, milujte se navzájem!“ A svatý Polykarpos a další a další Janovi učedníci se rozpačitě kření a jeden z nich to už nevydrží a ptá se: „Ty Jane – tohle jsi nám říkal bambilónkrát – proč nám to furt opakuješ?“ „No protože nic jiného nepotřebujete!“

No – a tady bych mohl skončit.

Vzpomínka na bratra Čujana – zeptal se mne po jednom kázání, o čem že to vlastně dneska bylo. Tak jsem mu svoje kázání ve dvou třech větách shrnul – no a on se zeptal, proč jsem z kazatelny neřekl prostě jen tyhle dvě tři věty a mohli jsme jít domů dřív! Složitá otázka, ale navykl jsem si říkat to shrnutí hned na začátku. Aby případně někdo, koho dlouhé povídání zas tak moc nebaví a už chce jít domů, tak nepřišel o pointu. Potud: dneska to bude o tom, že když se lidé milují, tak kolem nich mizí zlo. Především mějte mezi sebou vytrvalou lásku, neboť láska přikrývá množství hříchů. Tam, kde je láska, tam zlo ztrácí prostor k působení. Buď vůbec nevznikne, a je-li už jaké zlo, pak se ztrácí. Jestli vás to zaujalo, neodcházejte domů, dodám podrobnosti.

Začneme tak říkajíc „od Adama“, tedy od příběhu Adama a Evy. Mýtus neboli modelový příklad jak to tak mezi námi lidmi chodí. Adam s Evou reprezentují celé lidstvo. Pro potřeby dnešního kázání: první kapitoly Bible nám jazykem mýtu říkají to, co nám říká Aristoteles jazykem filosofie: člověk je „zoon politikon“, nebyli tvor společenský. Už v dobrém ráji při pohledu na velmi dobrého Adama Hospodin konstatuje, že „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“

Ta rovnost je pro tuto chvíli zapamatování hodná vlastnost. Bible tu hlásá to, co znovuobjevilo osvícenství a nám to 1. článek Listiny základních práv a svobod vyjadřuje slovy, že „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“ Lidé. Nad člověkem je Pán Bůh a pod člověkem zvířata. Proto, aby bylo v tomto světě dobře, nestačí člověku zvířata (to asi odkývneme snadno), ale pozor – nestačí ani vztah s Bohem a to dokonce vztah s Bohem hříchem neporušený! Tím spíš nemá smysl si namlouvat, že by nám mohl stačit sebelepší vztah s Bohem, jakého jsme schopni v reálném světě. Hospodinovo konstatování „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ je vzkazem lidstvu v samé podstatě lidského určení je, že na něco z toho, aby tento svět byl dobrý, se potřebujeme my lidé navzájem. Jestli to nedáme my lidi spolu, tak nám ani Pán Bůh nepomůže.

Platí to ovšem i naopak – tam, kde toto lidské společenství sobě rovných přijmeme a budeme budovat, tam se otevírá cesta k rajské kvalitě života. K životu, který odpovídá původnímu lidskému určení nebýt sám – a proto je v Božích očích „dobrý“.

To, co nás dnes zajímá, je okamžik, když se v našich mezilidských vztazích objeví něco, co dobré není. Co nám to naše společenství rozbíjí. Jak s tím naložíme? Především mějte mezi sebou vytrvalou lásku, neboť láska přikrývá množství hříchů. Když se objeví nějaký hřích – jak ho přikryjeme?

Ono nám to „přikrývání hříchů“ zní asi na první dobrou dost blbě, protože jsme začali „od Adama“. Víme, jak to přikrývali Adam s Evou. Dělají si zástěry z fíkových listů a lezou do křoví. Potřebují zakrýt svoji nahotu, potřebují zakrýt sebe úplně celé, protože všechno, co je vidět, je usvědčuje z jejich selhání. Jasně, že je to celé blbě! Není ale těžké pochopit, v čem je rozdíl oproti dnešnímu hlavnímu čtení: Především mějte mezi sebou vytrvalou lásku, neboť láska přikrývá množství hříchů. Lásku! Vidíme v této fázi příběhu Adama a Evy někde lásku? Ani náhodou. Když člověk volá z křoví: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“, usvědčuje sám sebe ze skutečného motivu, kterým je strach a stud. Příběh pak pokračuje dál a my na něm vidíme, jak slepá je cesta, kde se hřích snažíme maskovat ze strachu či studu. Kde není láska na začátku, kde se o ni nikdo nesnaží – tam se sama od sebe neobjeví. V okamžiku, kdy je potřeba jít s pravdou ven, je pak už naprosto jasné, že po nějaké lásce není ve vztahu těch dvou ani stopy. Tam, kde není láska, tam mizí respekt, úcta, spolupráce… Jeden jako druhý se vymlouvají, a když už není na co se vymluvit, tak hledají, na koho jiného by mohli vlastní selhání shodit.

Nechme si celý ten příběh někde na pozadí jako ukázku slepé cesty, když se tak snažíme nějak naložit s hříchem. Se zlem okolo nás a v nás. Hledejme, jaké jiné lepší řešení je potřeba zvolit, aby byl hřích přikryt a bylo to k dobrému. Nu – a tady nám apoštol říká: Především mějte mezi sebou vytrvalou lásku, neboť láska přikrývá množství hříchů. Søren Kierkagaard nad tímto veršem poznamenává: „Láska zabraňuje, aby hřích vznikl, a ve zrodu jej udáví!“ Hřích obklopený jiným hříchem jen poroste. Hřích obklopený láskou zmizí. Vůbec nedostane prostor se objevit.

Jak to ta láska dělá? Má na to dva postupy a oba nějak souvisí s tím „přikrýváním“. Jedna cesta je pro malé hříchy a druhá pro větší.

První: když je něco přikryté, není to vidět. Jasně, napořád to na první pohled vypadá jako ta špatná metoda Adama a Evy z ráje, která jen vrší hřích na hřích. Tento pocit ale máme, protože vidíme zlo a teď ho chceme nějak zamaskovat. Proti tomu ještě jednou ten Kierkagaard: „Láska zabraňuje, aby hřích vznikl, a ve zrodu jej udáví!“ To zlo se prostě vůbec neobjeví. Nebude zlem. Bude na rovině nahoty Adama a Evy v ráji, na které nebyl pranic špatného a Adam s Evou ji sami jako špatnou nevnímali. To až hřích na sebe začal nabalovat další hříchy. S potřebou skrývat něco se objevila potřeba skrývat něco dalšího. Hřích obklopený jiným hříchem jen poroste. Ale vraťme se o krok nazpátek a představme si Adama, jak při pohledu na Evu říká: „To je kost!“ (z mých kostí…). Prostě dva zamilované. Hádám, že už každého někdy napadlo při pohledu na nějakou dvojici: „Do háje – co na ní vidí?!“ „Co ona vidí na něm?!“ „Copak nevidí, že…?!“ Láska možná hory přenáší, ale kdo ví, kam je dá, když je slepá. Byla na to nějaká neurologická studie, které jak u lásky mateřské, tak u milenecké dokazovala, že zamilovanost stimuluje části mozku odpovědné za „odměňování“ libými pocity a potlačuje aktivitu mozkových nervů, které mají co do činění s kritickým myšlením a pozor – utlumí činnost v systémech nezbytných pro vytváření negativních soudů. Milující nekriticky obdivuje a to, co by jiného štvalo, s lehkostí přijímá. Není schopen to vnímat negativně.

Vychází mi z toho, že láska pomáhá nevnímat věci tak vyhroceně. Špatné věci – o tom žádná! – ale ne zas tak špatné, aby to bylo potřeba hrotit. Tohle mi připadá neskutečně důležité – láska přikrývá množství hříchů tím, že je velkoryse přehlíží. Když mám druhého rád, odpustím mu ledacos, co bych jinému neodpustil. Co odpustím – prostě mne to ani nenapadne řešit! Knížky v knihovničce nevrácené na správné místo, nezavřenou zubní pastu, pozdní příchody, šílený účes, zapomenuté třídní schůzky, divné povahové rysy, protivnou náladu, zapomenuté datum narozenin či dítě ve školce… Kdo miluje, přehlíží chyby – láska, která je příslovečně „slepá“, ty chyby fakt v tu chvíli nevidí.

Mně z toho vychází, že někdy fakt řešíme blbosti a důvodem toho, že řešíme blbosti, je nedostatek lásky. Nemilujeme toho druhého a tak si všímáme každičkého detailu, který nás vytočí. Střádáme si je a pak to tomu druhému spočítáme i s úroky! Kdybychom se dokázali milovat, tak nám to nejen nebude stát za hádku, ale spíš si toho ani nevšimneme. To je pořád ten Kierkagaard a myšlenka, že láska udáví hřích už ve fázi zrodu a tak se vůbec neobjeví. Láska je jako černý igelit v jahodišti. Jak je tam, tak plevel nebude – a přesně tak naše láska přikryje množství hříchů. Jasně, že jsou to nedobré věci. Ještě jednou – představme si ty zamilované. Představme si zbytek světa nechápající, co na sobě vidí, ale zamilovaní to autenticky prožívají, že na tom druhém nevidí jedinou chybičku. Vlastnosti toho druhého, nad kterými ostatní lomí rukama, namnoze dokonce považují za roztomilé. Láska velkoryse přehlíží a nevnímá selhávání toho druhého, protože být spolu a mít se rádi je tak neskutečně skvělá věc, že všechno ostatní nestojí za řeč.

Teda – všechno… Teď si představme nějakou mnohem tvrdší situaci. Třeba kdyby nás sourozenci chtěli zabít. Pak nás místo toho „jenom“ prodali do otroctví a rodičům namluvili, že nás roztrhalo nějaké dravé zvíře. Člověk může mít sourozence sebevíc rád, ale tak nějak nepřehlédne, že ho bráchové hodili do studny a pak prodali za 20 stříbrných. Sebehezčí vzpomínka na rodinu zaměstnavatele nesmázne, když člověk pak několik let sedí v kriminále. V Josefovi ale bylo něco hodně hluboko – on tu svoji rodinu a nejspíš lidi kolem sebe fakt měl rád. Neuměl jim to dát najevo. O tom žádná, že se čas od času choval dost nepoužitelně. Budiž mu lehkou omluvou, že se to moc neměl kde naučit – rozmazlující otec mu výchovou fakt nepomohl.

Musel to zvládnout sám. Tak, jak jsme si Josefa několik týdnů vykládali, ukazovalo se, jak Josef sám rostl. Jak se vyvíjel. Jak se učil nemyslet na sebe, ale na druhé – a v tom je láska! V tom, že neřešíme sebe, ale uděláme první krok ke druhým v jejich trápení. Touhle Boží školou si Josef prošel. Několika zkouškami si ověřil, že si podobnou školou prošli i jeho bráchové.

V tu chvíli se otevřela cesta ke smíření, protože se mohli na celou tu historii podívat jinak – jako na Boží školu, Boží vedení. Důležitý postřeh: takhle to interpretuje Josef! Pozor – tohle je výhradní právo toho, komu bylo ubližováno, nahlédnout na svoji situaci jinak a k tomuto novému pohledu pozvat druhé. K okamžiku, kdy hřích se změní v zázrak.

To je druhý způsob, jak láska přikrývá hříchy. Ten první byl tak říkajíc „pasivní“. Nechat to být, přehlédnout… Někdy se to přehlédnout nedá a nechat to být by mohlo vést k nedozírným škodám. Láska na tohle má řešení a je to pořád ten dobrý Boží plán s Adamem a Evou – pomoc jemu rovná. Být aktivní. Jako lidé jsem zoon politikon, tvor společenský a základním Božím určením jednoho člověka ve vztahu k druhému je být mu pomocí. „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ Kdo má toho druhého rád, snaží se mu pomoct. Když vidí, že ten druhý něco nezvládá, tak láska velí jít a něco s tím udělat.

To není nic samozřejmého. Fakt, že Adam s Evou to nedali, nás má varovat, že to mnohem spíš nás napadne starat se o sebe samotného. Dost možná na úkor toho druhého – hodit všechnu špínu na něj, abych z toho sám vyšel čistý. Zároveň biblický příběh ale ukazuje, že tudy ne. Sobectví, vidění na druhých to špatné a to špatné vidět jen na druhých a nic na sobě – tohle vede z ráje pryč.

Jákobův syn Josef a především apoštol Petr říkají, že tímhle světem vede i lepší cesta. Josefova cesta nabízející jiný pohled na svět. Pohled, ve kterém není obviňování, ale hledání Boží cesty, hledání pokoje a smíření. Hlavně ale Petrovo „především mějte mezi sebou vytrvalou lásku, neboť láska přikrývá množství hříchů“ – výzva k tomu být druhému pomocí v tom, co ten druhý sám nedává. Jako pomoc sobě rovná tu být jeden pro druhého. V tom je láska – v prvním kroku k druhému, i když si ho ten druhý nijak nezaslouží. Způsob života, ke kterému nám lépe než Adam s Evou ukazuje Pán Ježíš. Svoje oponenty mnohokrát popuzoval tím, jak vstřícně se dokázal chovat k hříšníkům. Jak některá lidská selhání odmítal řešit a vypadalo to, jako by si ani nevšiml, jak často sedí u stolu s celníky a hříšníky. To, co pak řešit bylo nutné, tam nastupuje kristovská láska, jak ji popisuje velikonoční příběh. Příběh o překonání hříchu skrze sebeobětování a právě za tím Petrem, z jehož listu jsme dnes četli, zase zajít a ukázat mu, že vytrvalá láska dokáže přikrýt i tak hnusné věci, jako je zapření. I Petr může přijmout pokoj a možnost nového začátku.

Vidíme, že takováto láska dokáže aspoň v něčem ráj zase vrátit. Nabídnout do našich aspoň kousíček z rajské nevinnosti před pádem. Tam, kde dokážeme velkoryse malá selhávání přehlížet a velká selhávání v lásce (tedy společně!) řešit, tam budou ty hříchy přikryty, smazány, zrušeny, namnoze udáveny už v okamžiku zrodu.

Poučení je tedy dnes nasnadě: milovat druhé znamená (1) blbosti neřešit a (2) vážné věci řešit společně – v rozhovoru, ve spolupráci. Pak spolu můžeme žít – jako v ráji.

Amen