Kázání 17. 9. 2023

Písně: 246, 165, 230, 1, (VP: 369 + 303, 380, 707) 384, 698, 716
Introit: Ž 118,24
1. čtení: Gn 4,1-16
2. čtení: Řím 7,18-20
Poslání: Mt 5,21-24

Milí bratři a sestry,

jak já tomu Pavlovi rozumím… Na straně jedné je nějaké rozpoznání dobrého a zlého a na straně druhé reálný život. Moc hezky část dnešního hlavního čtení překládá Bible kralická povzdech apoštola Pavla: Chtění hotové mám, ale vykonati dobrého, tohoť nenalézám. (Řím 7,18) Dobré úmysly a plány by tu byly, jen s tou realizací to pak nějak kulhá. Vím, co by bylo dobré, ba i jsem rozhodnut dělat to dobré – ale něco ve mně je nakonec silnější. Slovy apoštola Pavla – hřích, který ve mně přebývá, rozhodne, že udělám něco, co vlastně vůbec dělat nechci, protože dobře vím, že je to špatně.

Jak už si tak dlouhodobě na kazatelně řeším sám sebe v naději, že se v tom poznají i jiní, bude to dneska zase tak. Odvažuji se předpokládat, že na tom nebudete jinak, než byl apoštol Pavel a než jsem já. Že nejen Pavlovy či moje, ale i vaše dobré plány a zbožná předsevzetí berou (někdy! Tu a tam!) za své. Že i vy máte tu zkušenost své dobré vůle, protože dobrá vůle je fajn, ale někdy jaksi očividně nestačí. A vy se – stejně jako apoštol Pavel a já – nestačíte divit, co že jsme to zase řekli či rovnou udělali, když jsme přece od začátku věděli, že „tudy ne, přátelé!“

Pro jistotu podtrhnu a zopakuji: naše vůle byla v nejlepším slova smyslu dobrá. Je tu správné rozpoznání dobra a zla. Přes všechny úvahy o tom, že co je pro někoho dobré, to může být pro druhé špatné, přes realistické rozpoznání, že svět je složitý, černá s bílou smíchaly se spolu a my namnoze už jen na okraji propasti tápeme v hledání menšího a většího zla – v nemalé části našich rozhodování máme dost jasno. Pán už řekl svoje slovo, vnesl světlo do temnoty – ale zázrak se nekoná. Rozhodli bychom se rádi. S konáním už je to slabší. Poznali jsme dobré, jsme rozhodnuti konat dobré – a neuděláme ho. Proč?

Odpovědí apoštola Pavla je, že to dělá hřích, který je v nás. Je silnější než poznané dobro. Není lepší – a my to víme, že není lepší! Pavel to pak dál ještě trochu rozříkává a my jsme na tom jak on – ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasíme se zákonem Božím! Ale stejně se zachováme úplně opačně. Hřích v nás je silnější. Ovládá nás. Co to tedy je? Kde se to bere? A hlavně – co s tím vším máme dělat?

V odpovědi na tyto otázky nám pomůže první čtení, tedy příběh Kaina a Ábela. Tedy pochopitelně především Kaina. Poklidně pokračujeme v příběhu prvních kapitol knihy Genesis. Potud nezapomínejme, že stejně jako v případě příběhu Adama a Evy, tak i v tomto příběhu my jsme Kain. Příběh této bratrovraždy je modelový příklad, jak už to tak v životě věřících funguje.

Věřících – tím začněme.

Kain a Abel jsou děti Adama a Evy (tedy z věřící rodiny) a vidíme je při oběti (tedy v neděli v kostele). Oba plní svoji náboženskou povinnost. Do hlav jim sice nevidíme, ale Bible nedává žádnou stopu, podle které bychom mohli soudit, že Kain v rámci samotné oběti něco dělal špatně. Přinesl špatné obilí, nevěnoval oběti patřičnou pozornost či co. Nepodceňujme nikoho, koho vidíme v kostele, že snad bere svoji účast na bohoslužbách na lehkou váhu! Nepodceňujme jeho „hotové chtění“, tedy skutečně dobrou vůli.

V něčem ale Kain problém má. Kvůli něčemu Bůh jeho oběť nepřijal. Tady ale nemusíme dlouho tápat, protože Kainův problém je srozumitelně popsán slovy (v.7): Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? První informace je jasná – Kain má nějaký problém v praktickém životě. To je první věc, kterou ještě promyslíme. A verš pak pokračuje dál něčím, co nás bude zajímat obzvlášť: Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout. Hřích, který má Kain ovládnout a on místo toho ovládá hřích Kaina.

Vezmeme to postupně.

Kain se tváří jako hasačert („opadla tvář jeho“), že s ním Pán Bůh nechce mít nic společného, tedy nebere jeho oběť. Problém ale není v oběti ale v tom, že nekoná dobro. Rozumějme – ne teď v tuto chvíli. Sledujme, jak situaci komentuje autor listu Židům: Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary. (Žd 11,4) Rozdíl je ve vnitřním nastavení těch dvou toto vnitřní nastavení se záhy projeví vnějšně. Abel věřil… „Víra“ a „spravedlnost“ (v jazyce Bible vposledu synonyma popisující osobní vztah s Bohem) jsou něco, co ovlivňuje naše jednání pořád. Ábel spravedlivý věřící a Kain nespravedlivý nevěřící – to je něco, co se pozná ne v neděli dopoledne, ale v neděli odpoledne a pak v pondělí, úterý, ve středu, čtvrtek, pátek a v sobotu!

Pro dnešní téma vlády hříchu v našich životech je ale mnohem zajmavější, jak rozdíl mezi Kainem a Abelem komentuje apoštol Jan. Píše ve svém dopise: To je zvěst, kterou jste slyšeli od počátku: abychom se navzájem milovali. Ne jako Kain, který byl z ďábla a zabil svého bratra. A proč ho zabil? Protože jeho vlastní skutky byly zlé, kdežto bratrovy spravedlivé. (1J 3,11-12);

No a tady už se nám otevírá i odpověď na otázky nad tím, co píše do Říma apoštol Pavel. Kainův problém byl dlouhodobého charakteru. V běžném životě se choval hnusně, toto hnusné chování měnilo jeho charakter a z Kaina se stával hnusák. Friedrich Engels napsal knihu „Podíl práce na polidštění opice“. Nu – bylo by možno napsat knihu „Podíl hříchu na zezvířečtění člověka“. Člověka mění to, čím se zaobírá. Je-li to špatné, mění ho to k horšímu.

Třeba nad čím přemýšlí – to byl minule případ Evy, která si zaměstnávala mysl tím, co nemůže. Hlídat si svoje myšlenky je první krok. Dobře ho ilustruje Martin Luther výrokem, že nemůžeš zabránit ptákům, aby Ti létali kolem hlavy, ale můžeš jim zabránit v tom, aby si na Tvé hlavě udělali hnízdo.

Kain už je o krok dál. Boží kritika mluví o jeho skutcích. Nekoná dobro. Zatím ho Pán Bůh stále ještě varuje. Pořád ještě má prostor dobro konat, protože hřích se mu stále ještě neuvelebil ve dveřích. Pořád je to ještě v jeho moci se ovládnout.

Ano – Kain je naštvaný. Ale hněv není hřích! To řeší apoštol Pavel, tentokrát v listu do Efezu (Ef 4,26-27): Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu. Hněv je přirozená emoce, se kterou se máme naučit pracovat. Když něco vnímám jako nespravedlnost, tak mi to hejbne žlučí! „Opadne tvář moje“, „zesinám ve tváři“. Tedy spíš zrudnu vzteky. A co teď?! Zhřeším, nebo ne? Dopřeju místa Bohu, nebo ďáblu? Tohle je pořád ještě otevřené. Pořád ještě mohu volit dejme tomu mezi klidným řešením – a třeba odpuštěním – či pomstou.

Jedno i druhé rozhodnuté mne to trošku změní. Mluvíme o Kainovi: Když se rozhodnu pro to špatné, změní mne to k horšímu. Ne ještě nutně tak, že začnu zlo prohlašovat za dobro. Jen si na to zlé zvyknu a přijde mi to sice špatné, ale samozřejmé. Časem se pak snadno dostanu do situace, kdy chtění hotové mám, ale vykonati dobrého, tohoť nenalézám. Do situace, kdy už mi nepomůže nejen znalost dobra a zla, ale dokonce ani chuť konat dobro a vyvarovat se zla. Budu jako závislák, který ví, že mu každá další dávka škodí. S každým absťákem odhodlaný přestat s drogami a stejně znovu a znovu v kolotoči závislosti.

Je dobrý postřeh, když se říká, že člověk závislý na drogách už je někdo jiný. Opilec ví, že mu alkohol škodí, ale nedá to. A přesně takto vidí Bible hřích zcela obecně. Páchané zlo je něco, co nás mění. Je to něco, co v nás potom vládne, co za nás rozhoduje. Kain by měl vládnout nad hříchem, ale už to nedává. Hřích se mu uvelebil ve dveřích. Ať Kain půjde kamkoliv, nemůže se mu vyhnout.

Biblický pisatel měl asi před očima obraz nějakého strážce či průvodce. Nabídnu jiný obraz, který by to mohl ilustrovat a řekl bych, že si ho zapamatujete: Hřích je jak hromada psích exkrementů přede vašimi dveřmi. Jsou na ně takové zelené pytlíčky, ale vy na to kašlete. Dokud tam byl jeden dva, dalo se to překročit. Ale teď už se tomu nedá vyhnout. Kain do něj musí nutně šlápnout a pak už ho nést do světa, ale časem i domů. Přichytí se hned, ale zbavujete se ho dlouho a roznášíte ho všude a jen těžko se ho zbavíte dokonale.

Trochu ano. Při vší lidské poškozenosti hříchem to není tak, že ať děláme, co děláme, tak už jen hřešíme a hřešíme a hřešíme a není z toho cesty ven. Jako hřích člověka deformuje a stahuje do stále většího hříchu, tak v opačném směru působí dobro. Bůh pořád dává Kainovi šanci konat dobro! Jak píše apoštol Petr (1Pt 4,8): láska přikryje množství hříchů. Tohle je zkušenost Božího lidu po staletích života s Mojžíšovým Zákonem. Zákon je dobrý! Apoštol Pavel to znovu a znovu opakuje, že Mojžíš nedostal od Pána Boha nějaký šunt. Pán Ježíš shrne Starý zákon do něčeho, co bereme i my – miluj Boha a miluj bližního jako sám sebe! Potud – žít podle toho, co je dobré a vyvarovat se toho, je špatné („obdělávat a střežit“ z rodinné neděle), to nikdy nepřestala být dobrá cesta. Mládenec se ptal na cestu ke spasení – a tady ji má! Naplň přikázání! Každý, kdo tyto přikázání nebeského Krále umí a je naplní, bude v věčné slávě! No – umíme je. Plnění nám nejde a bez snahy je to horší a horší.

Dnešní biblická čtení nám ukazují, jak zásadní problém je v té postupné proměně. Necháme do svého života vstoupit nějaký konkrétní hřích. Může to být kainovská závist. Když ne já, tak nikdo! Bác – a Ábel je mrtvej. Ale může to být naprosto cokoliv, o čem víme, že to je hřích, ale včas s tím nepřestaneme. Ono se to pak usídlí v našem nitru, ve „dveřích našeho srdce“. My bychom dnes spíš řekli „v naší hlavě“. Hřích se zabydlí v našem centru pro rozhodování, a pak už nám sám aktivně brání chovat se dobře. I tam, kde budeme vědět, že nám to škodí, stejně to uděláme. Hřích oslabí naši vůli.

Tak nás dnes Pán Bůh na Kainovi učí, že problémům se má předcházet. Problém hříchu, který v nás vládne, začíná tím, že mu v životě dáváme prostor. Nad hříchem máme vládnout! Nelze se ho v tomto světě zbavit, ale lze omezit jeho vliv na náš život. Jestliže se se svými hříchy nebudeme poctivě každý den prát pěkně s jedním po druhém, zaděláváme si na problém, který časem nedáme vůbec. Je to Pavlova zkušenost, je to zkušenost moje – no a třeba jste se tak trochu taky poznali.

Amen