Najdete nás: Modřanská 1821/118, 147 00 Praha 4
ukázat na mapě

Kázání 10. 9. 2023

Kniha: 1. čtení: Gn 3 (1-24) | 2. čtení: Př 9,9-10

Datum: 10. 9. 2023

Autor: Jaroslav F. Pechar

Písně: Vzdáváme Ti chválu, 334, Nádherný, 135, Můj králi, 403
Introit: Ž 111,1-3.9-10
1. čtení: Gn 3 (1-24)
2. čtení: Př 9,9-10
Poslání: Ž 111,10

Milí bratři a sestry,
budeme dnes přemýšlet nad souvislosti moudrosti a zbožnosti. S pomocí příběhu Adama a Evy se budeme připomínat, že lidská moudrost nestačí. Pokud se člověk ve svém rozhodování oddělí od poznání Boží vůle, nebude to moudré. Aby to bylo moudré, tak je potřeba začít dotazováním se Boha.
Příběh Adama a Evy je v tomto ohledu nadmíru dobrý – no – kvůli tomu byl také napsán! Je to příběh o nás! My jsme Adam a Eva. Již mnohokrát jsme si opakovali, jak obzvlášť v těchto příbězích ze začátku Bible máme hledat sami sebe. Příběh Adama a Evy je náš příběh. Do kulis příběhu kdysi dávno v zahradě Eden je vepsán příběh našeho vlastního každodenního selhávání.
Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem – ale místo moudrého poslechnutí jasně a jednoznačně rozpoznané Boží vůle – nejezte to! – je tu naprosto nemoudré podlehnutí nějakému tomu hadímu pokušení. Chramst!
Tím se to ale nezastaví. Hřích je záhy spojený se svedením k hříchu někoho jiného. Eva nekonzultuje s Adamem své plány, ale prostě Adamovi podává ovoce. Je to tak lidské – tedy tak nemoudré, že do svých selhání zatahujeme i druhé. Místo abychom u nich hledali radu, aby nás uchránili pádu, či po pádu u nich hledali pomoc a posilu, aby nám pomohli vstát, tak my je naopak stáhneme s sebou dolů.
Důsledky hříchu dopadnou i na naše potomky. Naše děti, vnuci a kdo ví, do kolikáté generace ještě budou řešit důsledky našich hříchů. Teologie mluví o „dědičném hříchu“, ale nehledejme v tom nic složitého. Naše chyby ve výchově se budou projevovat ještě po desítkách let. Ekologická nezodpovědnost i po stovkách let. Takové jsou důsledky naší ne-moudrosti a ne-rozumnosti, ve které jsme se neptali po Boží vůli, protože nám ta naše v tu chvíli přišla jako skvělý nápad.
Také s tím souvisí adamovsko-evinské zjištění, že to vůbec jde – hřešit a okamžitě nezemřít. Úplně to nejde. Zemřelo zvíře, aby měli Adam s Evou kožené suknice. Taky jsou tu výmluvy a svalování viny na druhé i na Pána Boha. I tady cosi tak nějak „umřelo“ – čistota a přímost vztahu. Na dětech Adama a Evy vidíme, že to v rodině moc nefunguje. Nefunguje to ani s jejich vztahem s Hospodinem. Až když přijdou vnoučata, tak začínají pořádné bohoslužby (Gn 4,26).
Jo – Adam s Evou se to snaží nějak napravit a to je dobré. Vylepšovat a zmírňovat důsledky vlastního hříchu i hříchů zděděných – to můžeme a máme. Velice často se nám to daří. Ale cherubové střežícími strom života věčného nás upozorňují, že lidský hřích má i takové důsledky, se kterými z vlastních sil nenaděláme vůbec nic.
A pořád a dokolečka – tohle je náš příběh. To je to scénář, který se opakuje znovu a znovu. Spatříme něco jak ten rajský strom „lákavého pro oči“. Stačilo by si říct, že začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem! Známe přece desáté přikázání zakazující dychtit po tom, co nám nenáleží! Had ale nemusel Evu zas tak moc přemlouvat. Jen nasměroval její oči dostatečně dlouho na zakázané ovoce. Místo, aby Eva odvrátila zrak a radovala se z toho, co má, soustředí se na to, co nemá. Nemůžeme mít všechno. S tím se buď smíříme a budeme si užívat toho, co máme – anebo se budeme užírat touhou po tom, co nám před oči nastrčila tahle hadí touha.
V tomto případě je to ovoce poznání dobrého a zlého. To je potřeba promyslet a probrat, protože tady je řeč o samém jádru našeho lidského selhávání! Adam s Evou – rozumějme my! – něco udělali. My něco děláme. Něco, co je popsáno jako jedení ovoce poznání dobra a zla. Tomu je potřeba porozumět.
Opusťme zažitou představu nějakého intelektuálního růstu. Sloveso „poznávat“ je popisem něčeho navýsost praktického. Poznává se prožitkem. Tím, že něco nechám proměnit svůj život a sám to proměním. Tohle sloveso je v Bibli používáno pro pohlavní styk – však nás za týden čeká příběh o tom, jak Adam „poznal“ svoji ženu Evu a měli Kaina a Abela. V „poznání“ jde o navázání vztahu. Když Šalomoun v dnešním hlavním čtení mluví o „poznání Svatého“ (poznat Svatého je rozumnost; rozumějme „poznání Boha“), tak nejde o schopnost Boha popsat. Nějak ho pochopit. Jde o to mít s Bohem vztah. Vztah co možná důvěrný. Nechat Boha na sebe působit a sám působit na Boha. Poznat jeho moc a spravedlnost i vyprosit si jeho milosrdenství. Nechat Boha rozhodovat a jednat v našem životě.
Ovoce „poznání“ dobrého a zlého je zakázané… Tento typ vztahu k dobru a zlu Adam s Evou v ráji ještě nemají. Nijak ho neovlivňují. Nerozhodují o tom, co je dobré a co je zlé, protože žijí v čisté poslušnosti Božímu slovu. Chovají se přesně tak, jak řekl Bůh. Až do setkání s hadem žijí tak, že co řekl Bůh, to je dobré a podle toho žijí. Co řekl Bůh, že je špatné, toho se vyvarují. Ne špatně se mluví o tom, že jsou jako děti. Tedy velmi malé děti ještě před fází vzdoru. Nekriticky přijímají vůli rodičů. Psychologové to vysvětlují tak, že si ani nejsou vědomy svého vlastního „já“. Všechno své rozhodování naprosto podřizují vůli svých rodičů.
Je to dobrý způsob života? Není dobrý? Znovu a znovu se vrací otázka, jestli člověk může být šťastný a prožívat dobro, když předtím nepoznal zlo. Podle mne ty děti jsou v tomto věku šťastné. Jasně – ve srovnání se zlem je dobro srozumitelnější. Je o to snadněji popsatelné. Člověk si vlastně ani neuvědomí, jak krásně se má – dokud o něco nepřijde. Necháme dítě se spálit. Pedagogický rozměr zla…
Řečeno s klasikou české literatury: Doktor Vlach vždycky říká, že nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé. Probudí-li se člověk ráno zdráv a svěží v čisté posteli s vědomím, že za chvíli dostane teplou snídani, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a aby zazpíval píseň díků nebo napsal oslavnou báseň na krásu života. Prožíváme-li delší dobu idylu, tvrdí doktor Vlach, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo konec konců v naší moci, aby jenom hřála.
Nechme Saturnina řešit přítomnost tety Kateřiny a Milouše na lodi jeho pána a dejme za pravdu doktoru Vlachovi, že prožitek něčeho příjemného by nám měl být srozumitelný sám o sobě a rozhodně bychom ho neměli brát jako samozřejmost. Otázkou ovšem stále může být: Je skutečně tak nutné být vyhozen na mráz?
Je to ovšem otázka navýsost teoretická. Vyhození na mráz prostě přijde. Příběh Adama a Evy je naším příběhem. Je příběhem každého člověka a dříve nebo později každý člověk selže. Zcela adamovsko-evinsky si sám začne rozhodovat o tom, co je dobré a co je zlé. V tomto rozhodování mu nijak nezabrání ani poznání Boží vůle. Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem – ale tato bázeň je potlačena touhou prosadit si nějaké to svoje nemoudré rozhodnutí. Rozuměj – hřích.
S hříchem do tohoto světa přichází důsledky, jak už o nich byla řeč. Vyhození na mráz. Hřích rozbíjí vztah s Bohem – Adam s Evou se ukrývají ve křoví. Rozbíjí vztah lidí mezi sebou. To je vyjádřeno hrůzou z nahoty. Nahota byla Božím dílem, Božím prvotním záměrem. Ideálním stavem ve vztahu lidí s Bohem i ve vztahu lidí mezi sebou je naprostá odhalenost – vždyť co skrývat?! Adam s Evou dělali jen to, co jim řek Bůh, aby dělali a tím pádem jen to dobré, které netřeba skrývat!
Když ale člověk začne o dobru a zlu rozhodovat sám, bude to často velmi nemoudré. Adam s Evou se rozhodli, že nahota je špatná a začali se oblékat. Snaha zakrýt důsledky svého selhání. Ne řešit! Jen zakrýt! Není divu, že s jejich selháním jsou pak spojeny i výmluvy a svádění viny na druhého. Ani stopa pokání, ani stopa přiznání vlastního selhání. Opět psychologie – zná situaci, kdy první reakcí na nějakou negativní informaci je popření. Nějak to zakrýt, zamaskovat – a je to pryč. Nic se nestalo. V křoví a s věncem z fíkovníkových listů kolem boku je vlastně všechno v úplně nejlepším pořádku.
Když člověk zjistí, že to nefunguje a že je v problému až po uši, nastupuje druhá fáze. Hněv a agrese – to je to Adamovo a Evino shazování viny na kohokoliv, kdo je po ruce. Třetí fázi smlouvání si nechme na příště – Eva, zdá se, bude mít představu, že se to všechno vyřeší už Kainem. Každopádně – nevyřeší se to. Když zůstanu u příkladu doktora Vlacha a jeho představy neocenitelné služby osudu spojené s vyhozením na mráz, tak problém je v tom, že můžeme být vyhozeni definitivně. Jsou věci, které nevrátíme. Nesmrtelnost je lidem odepřena a nemáme žádný způsob, jak cheruby s plamennými meči přeprat. Že žijeme ve svých dětech je těšínské jablíčko. V okamžiku, když si začal člověk sám rozhodovat o tom, co je dobré a co je zlé, je mu věčný život zatržen. Trhat i toto ovoce, tedy prodlužovat život dál a dál, mohou jen ti, kdo se v rozhodování o dobru a zlu podřídí Boží vůli.
I to je naše dnešní hlavní čtení! Skrze moudrost danou od Boha a podmíněnou poslušností Bohu se prodlužuje lidský život! Rozhojní se Tvé dny, přibude ti let života. Aspoň trochu umenšit důsledky našeho hříchu, to se dá. V našem lidském rozhodování a dobru a zlu je prostor pro hledání možnosti, jak aspoň trochu snížit porodní bolesti, jak srovnávat vztah mužů a žen, jak ulehčit práci na získávání obživy. Potud i odstranit války, stres a další faktory snižující délku života lze.
Mimo naše kompetence ovšem zůstává ovoce života věčného, které hlídají za zavřenou bránou ráje cherubové s plamennými meči. Teď už musíme opustit starozákonní moudrost a přesunout se do Nového zákona. Tím nejdůležitějším, čím můžeme a máme plnit Boží vůli, je věřit v Ježíše Krista. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den (J 6,40) říká Pán Ježíš. Z Božího milosrdenství můžeme prodloužit své dny až do rajské věčnosti. Tuhle cestu nám otevírá Pán Ježíš. V něm můžeme nejlépe poznat Boha a platí Šalomounovo: začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost.
Jestliže svoji rozumnost osvědčíme tím, že poznáme v Ježíši Božího Syna, přemohli jsme i tu poslední kletbu Adama a Evy a otevřeli si cestu do věčné radosti božího království. Amen