Kázání 18. 8. 2024

Písně 120, 620, 709, 106, 714;
Introitus: Kaz 3,11
Čtení: Mt 26,36-46
Text: Gn 32,22-23
poslání: Žd 12,1–3

Zvláštní, milí bratři, sestry a přátele,

opravdu zvláštní je to místo zvané „Peníel“. Pro mnohé z nás je a i nadále zůstává opředeno spoustou tajemství a otázek. Proč Peníel? Kdo byl ten, se kterým Jákob, jehož jméno se překládá křivý nebo úskočný, bojoval? Čeho tím chtěl docílit a o co s ním až do východu Jitřenky zápasil?

Život nás lidí je plný otázek. Otázek, na něž většinou dostaneme odpověď hned a rozumíme jim. To jsou takové ty běžně-všední. Třeba kolik je hodin, kdy bude večeře, co si mám sbalit na dovolenou, … . Jsou ale i takové, jimž nerozumíme. Které zůstávají zahalené tajemstvím. Třeba jako ty, proč se v našich životech dějí věci, které momentálně nechápeme? Takové, které na svých modlitbách předkládáme svému Bohu.

Zrovna jako ta Rebečina. Proč se ta dvojčata v jejím lůně strkají?

„Ve tvém lůnu jsou dva národy; dvojí lid se z tvých útrob rozdělí. Jeden lid bude silnější než druhý a starší mladšímu bude služebník.“ Taková byla Hospodinova odpověď k Rebece v 23; verši 25, kapitoly knihy Genesis. A ona jí rozumí. Rozumí tomu, že se ta její dvojčata už v jejím lůně perou o to, kdo se narodí jako prvorozený. Kdo bude (v uvozovkách) pánem toho druhorozeného. Kdo komu bude vládnout a kdo naopak sloužit.

Pravda, my se už dnes nemusíme rvát o prvorozenství, jak tomu bylo za dnů Jákoba.

Ano, prvorozenství mělo tehdy v Izraeli mnohem větší právní váhu, než je tomu u nás dnes. Proto byla Jákobova touha po prvorozenství tak silná! Proto se klidně vzdal své porce jídla! Své misky čočky, aby ji svému k smrti vyhladovělému bratru prodal za postavení prvorozeného.

A i přestože měl výhrady k podvodnému plánu své matky Rebeky, jak uzmout svému bratru i otcovo požehnání, přesto na tento plán své matky přistoupil. Inu což. Vždyť díky tomu, co jeho bratr Ezau nazval krvavým a co s ním Jákob směnil, bylo podle tehdejších zvyklostí prvorozenství jeho. Takže na požehnání svého otce Izáka měl vlastně plný nárok.

Potud bylo všechno v pořádku. Ale jen do doby než se jeho podvodné získání otcova požehnání, které mělo původně patřit Ezauovi, provalilo.

Na tomto místě ale nutno připomenout, že otec Izák o Ezauově směně prvorozenství s Jákobem neměl ani tušení, a Ezau mu o tom samozřejmě taky neřekl. Proto Izák Jákobovi požehnal jako prvorozenému. A Ezau poté, co dostal požehnání, jež mělo patřit druhorozenému, vzplanul proti svému bratru hněvem s úmyslem jej zabít.

To je tedy Jákob. Ten, který se na radu svého otce Izáka utíká do Padan-stanu, do domu Betuela, Rebečina otce, ke strýci Lábanovi, aby si tam našel manželku (Gn 28,2;). Ale aby se tam taky na dvacet let schoval před bratrovražednou pomstou.

Teď ale stojí na bojišti u břehu řeky Jabok. Co se to tam ale tedy vlastně odehrálo?

Až do této chvíle všemu úspěšně unikl. Před bratrovražednou pomstou, a dokonce i rozezlenému tchánu Lábanovi, který se za ním hnal až k pohoří Gileádu. A to jenom protože byl skálopevně přesvědčen, že mu Jákob při svém tajném útěku s manželkami a dětmi ukradl i jeho bůžky. Když však díky Božímu nařízení a Ráchelčinu prozřetelnému činu v zeťově táboře nic nenašel, musel ukončit svou stíhací výpravu proti svému zeťákovi požehnáním pokoje.

No Jo, ale ještě tu je Ezau, který k němu najednou míří z druhé strany. Tedy od Seír. Se čtyř set člennou gardou vojáků bude za podvod s otcovým požehnáním jistě chtít satisfakci. Kdo z nás by se v takové situaci necítil jako sandwich?

Není tedy vyhnutí a setkání se svým bratrem se už teď 100% nevyhne, přestože by tak rád učinil. Stejně, jako my bychom se před některými setkáními nebo přiznáními vyhnuli a schválně je odkládáme v naději, že s těmi lidmi se už nikdy nesetkáme a vše bude zapomenuto.

Nebylo, bratři a sestry! Nebylo a na Jákoba tak najednou, jako kostlivec ze skříně, vypadne jeho dvacet let stará minulost, před kterou se snažil utéct.

„Mému otci se blíží dny truchleni; zabiji svého bratra,“ zní nyní i po dvaceti letech najednou Jákobovi v uších Ezauova výhrůžka jako “memento mōri”. Abyste správně rozuměli “pamatuj na smrt”.

Narychlo tedy pro svého bratra oddělí ty nejlepší kusy ze svého skotu a bravu jako usmiřující dar. Vezme Ráchel, Leu i s jedenácti syny, aby mu byly jako morální opora blízko a sám pak přebrodí řeku Jabok. Tu noc, před osudovým setkáním s bratrem, musí být ale úplně sám. To proto, že se chce na všechno, co ho čeká, psychicky a duševně připravit.

Jako by těch bitev v jeho životě nebylo málo. Té noci, před oním osudovým setkáním, se do něj ale pustil neznámý bojovník, který s ním zápasila celou noc.

Kdo to byl? Co chtěl? O co s Jákobem zápasil? A šlo v tom zápase o život? Určitě ano, ale především o požehnání. Požehnání, které si na něm, než vzešla jitřenka, Jákob vynutil. Aby ale věděl, že to nebyl jen sen, poranil mu ten neznámý kyčelní kloub. A jistě ne v poslední řadě mu změnil jméno Jákob, což se vykládá jako úskočný – křivý, na “Izrael”, což se zase překládá „bojovníkem je Bůh“. A požehnal mu.

“… neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.” Proto Jákob to místo nazval “Peníel”, tedy “Tvář Boží”. Protože velmi správně rozpoznal, že na tom místě měl co dočinění se samotným svatým Bohem.

Jméno toho, s nímž celou noc zápasil, se sice nedozvěděl, nicméně z příběhu o Mojžíšovi na hoře Oréb, kde pásl ovce svého tchána Jetra víme, že to byl ten, sám, který se Mojžíšovi z hořícího keře představil: “Řekni Izraelcům toto; Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení.” (Ex 3,14;).

Z našeho čtení ale víme ještě o jednom bojovníkovi. I on si do zahrady v Getsemane vzal ty nejbližší sebou, ale před svého Boha Otce už předstoupil taky sám.

Každý člověk se boji smrti a ani u Syna člověka – Ježíše Krista tomu nebylo jinak. Přestože nám o něm „nicejské crédo“ vydává svědectví, že je „… pravý Bůh z pravého Boha …“. Věděl, co ho čeká a jako lidská bytost měl ze smrti přirozeně strach.

Až do této chvíle byl „pánem situace“. Všechno organizoval podle svého, jednal iniciativně a velmi úspěšně unikal všem nastraženým pastem. O několik málo hodin později ale bude vydán do rukou hříšníků a už nebude mít vůbec žádnou možnost ovlivnit děj.

Jeho modlitba v Getsemane je tedy poslední možnost, jak zvrátit následný běh událostí. Jeho modlitba na kolenou, „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt 26,39;), při níž mu hrůzou a děsem na čele kanou krvavé krůpěje potu, tak jasně ukazuje touhu podřídit se vůli svého Otce v nebesích.

Před námi tu, milí bratři, sestry a přátele, tedy teď stojí dva příběhy. Jákobův zápas o požehnání a Ježíšův modlitební zápas v Getsemane.

A právě onen Ježíšův modlitební zápas velmi nápadně připomíná onen Jákobův zápas u brodu Jabok. Rozdíl je ale jen v tom, že Jákob si ze svého zápasu vydobyl požehnání a změnu jména, kdežto Ježíš se dočká pouze samoty a mlčení. Mlčícího nebe a spících učedníků, kteří s ním po celou tu dobu jeho modlitebního zápasu měli bdít.

Jákob tedy svůj (modlitební) zápas, i když s pochroumanou kyčlí vyhrál a důsledkem jsou události následujícího dne, kdežto Ježíš svůj modlitební zápas … . Ale prohrál skutečně, i když důsledkem následujícího dne je odsouzení a smrt na kříži? Určitě ne, protože překonal sám sebe. Svůj lidský strach ze smrti a totálního osamocení, v němž místo nás na kříži volá „Elí! Elí! Lama sabachtani!“ Tedy „Bože můj! Bože můj! Proč jsi mě opustil!“ A svou prolitou krví nám tak před svým nebeským Otcem vydobyl milost, aby pak třetího dne, svým zmrtvýchvstáním, dovršil své Spasitelské dílo.

To je tedy to, co oba dva naše příběhy spojuje! Modlitební zápasy. Modlitební zápasy, ve kterých před svým Bohem – Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba musíme stát taky úplně sami.

V nich pak, stejně jako Jákob-Izrael, smíme poznávat, že Bůh je s námi. Tedy „Immanuel“.

A díky Ježíšovu: „… ne jak já chci, ale jak ty chceš“, tedy krví, kterou prolil za naše provinění a tím se podrobil vůli svého nebeského Otce, se smíme i my počítat do lidu „Izrael“. Mezi ty, za něž bojuje a žehná sám Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba.

Pane, děkujeme ti, že jsi nás díky krvi svého Syna také započítal do svého lidu Izrael. Dávej nám sílu se na tebe spoléhat tak, jako se spoléhali Abraham, Izák, Jákob, Mojžíš a mnozí další.

Amen