Spasení z milosti / vděčná vzpomínka na br. Luďka Rejchrta

Písně: 637, 401, 297, 714, (VP: 369 + 558, 548, 599), 598, 253, 403
Vstup: Ž 119,146-149
1. čtení: Lk 5,1-11
Text: Ř 1,16-17
Poslání: 2Kor 4,7

Milí bratři a sestry,

dnes tedy ve vděčné vzpomínce na bratra faráře Luďka Rejchrta kázání lutherské. Reflektující jeho vyrovnávání se s kalvínskou tradicí Církve bratrské, kde se kalvínský důraz na „posvěcený život“ namnoze posunul k zákonické přísnosti a sudičství. O to cennější pak pro něj byla tradice lutherská, která náš pohled směřuje opět k Bohu. Nevychází z pohledu na člověka, který si uvědomuje svůj bídný stav před Bohem, ale z pohledu na Boha a jeho lásku k lidem. Navrací se k rozpoznání, že základní otázkou Písma není, jak přimět hříšníka, aby miloval Boha. Tou skutečnou otázkou, se kterou pisatelé Bible zápasí, je: „Jak může svatý Bůh milovat provinilého hříšníka, jako jsem já?“ Na tuto otázku je jediná možná odpověď.

Proto to bude kázání o nezasloužené a nezasloužitelné Boží milosti. Milosti, které Pán Bůh dává tolik, až se málem sítě trhají a loďky potápí, takže Petr a jeho přátelé jen zírají, jak štědrý je Bůh ve svém milosrdenství. Stačí jen brát z toho, co Bůh dává plnými hrstmi. My si nemáme spravedlnost zasluhovat, ale máme ji přijímat. Není to naše spravedlnost, protože na základě naší spravedlnosti bychom nebyli přijati nikdy. Ale je to Boží spravedlnost! Tu přijímáme my. Přijímáme ji vírou. Tedy Bůh nám ji zdarma nabízí a na nás je, abychom ji vírou přijali.

Náš dnešní text z listu Římanům je spojen se základním životním obratem Martina Luthera. Jak už tak některé texty v Biblích – zvláště ve starších vydáních – bývají vytištěny tučně, tak tenhle by mohl být třeba i zlatě zarámován. Kterýsi kazatel – nepřekvapí, že lutherán! – nad tímto textem řekl, že po klasice „J 3,16“ by tyto verše mohly být nazvány „evangelium v kostce“ a každý křesťan by se měl naučit nazpaměť. Evangelium je moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří… Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře… Spravedlivý z víry bude živ.

V evangeliu se zjevuje Boží spravedlnost… Tento náš dnešní verš učeného doktora Martina Luthera nebetyčně prudil. „Co má do háje zeleného co společného Boží spravedlnosti a evangelium?! Boží spravedlnost se zjevuje v trestání hříšníků! Bůh je spravedlivý a nemůže mlčet k dědičnému hříchu. Bůh je spravedlivý, tak nemůže mlčet k našemu porušování Desatera. Potud je jen v pořádku, že spravedlivý Bůh trestá. Nás toto trestání bolí, ale je to přijetí Boží spravedlnosti!“ Takhle přemýšlí Martin Luther a říká si: „Jsem hříšník a zasloužím si spravedlivý trest. Spravedlivé trestání bolí – ale to musí Pán Bůh vršit bolest na bolest, když tuto svoji trestající spravedlnost zjevuje i skrze evangelium?! Když i skrze evangelium nám zjevuje svůj hněv a rozhořčení nad naším hříchem?!“

A pak – jsme někdy v roce 1518 ve věži wittenberského augustiniánského kláštera – přichází „Turmerlebnis“, prožitek ve věži. Kdo ví, jak to bylo – Luther na to vzpomíná až v textu z roku 1545. Najednou mu to docvaklo: Boží spravedlnost je… odpouštějící. Ne odsuzující. Skrze evangelium se nezjevuje spravedlnost, která hřích trestá. Boží spravedlnost hřích přikrývá, maže. Bůh vyhlašuje amnestii! Spravedlnost evangelia je ospravedlňující. A Luther píše: „Ten večer jsem vstoupil do samého ráje!“

Evangelium je moc ke spasení úplně pro každého, protože nepočítá s jakýmikoliv lidskými zásluhami. Z naší strany není nic nutného k tomu, aby nad námi Bůh vyhlásil odpuštění hříchů. Odpuštění hříchů platí, protože Ježíš zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Udělal to proto, že to ke spáse potřebujeme, ne proto, že bychom si to zasloužili. Pán Bůh nás má rád. Proto je ochoten sám trpět, aby nám pomohl. V tom je láska (1J 4,10) – v prvním kroku k tomu, kdo si ho nezaslouží. Ne, že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Neudělali jsme vůbec nic proto, aby nás začal milovat a ze své lásky sám něco udělal. Bůh se nad námi smilovává zcela o své újmě.

Luther fascinovaně zírá na biblické texty, kterým celé roky rozuměl špatně. Novýma očima čte velikonoční příběh. Ježíšův kříž není znamením lidských vin a výzvou k pokání, jak si celé ty roky myslel. Ježíšův kříž je znamením Boží lásky a výzvou k víře v nekonečné Boží milosrdenství. Ten, kdo se původně jmenoval „Martin Luder“ – a překládejme to jako „Martin Mrcha“ – se stal Martinem Lutherem, eleutheriem, tedy svobodným, Bohem osvobozeným. Všechny jeho další teologické i morální postoje tady koření, o toto rozpoznání se opírají.

Do této doby to viděl dost srozumitelně: křesťanský život je založen na nácviku ctností. Co je dobré, dělej často a opakovaně. Tím se zlepšuj. Buď dneska lepší, než jsi byl včera a zítra buď lepší, než jsi byl dnes. Přibližuj se k Bohu víc a víc tím, jak se budeš zdokonalovat v každém aspektu svého života.

Ale teď Luther řekne: Fujtajbl! Pán Ježíš za Tebe umřel, očistil Tě svojí krví. Věříš tomu? Jestliže tomuhle věříš, jsi Pánu Bohu nejblíž, co je jen možné. Věř – a Pán Bůh tě objímá ve svém náručí. Máš s ním ten nejužší a nejlepší možný vztah. Chceš na tom něco zlepšit tím, že od něj odběhneš a začneš mu ukazovat, jak často čteš Bibli, jak často se modlíš, jak se chováš slušně, mravně a ctnostně a jako Mirek Dušín nikdy neřekneš sprosté slovo? Jako – OK, je to všechno fajn – ale fakt si myslíš, že Tě tím pádem má Pán Bůh radši, než Tě měl doposud?

Luther by si jen zaťukal na čelo a znovu a znovu by opakoval, že před Bohem není spravedlivý ten, kdo hodně koná, ale ten, kdo bez konání hodně věří. Spravedlivý člověk, tedy člověk, který má cestu kdo nebe otevřenou, na koho se Pán Bůh usmívá, těší se na něj v nebi – to je člověk, který spasení přijal jako nezasloužený dar. Ne že by spravedlivý nic nedělal! Jen ví, že jeho skutky ho nečiní spravedlivým. Milost a víru jsme dostali jako dar bez našich skutků. Teprve poté, co nám byly darovány, následují naše skutky. „Nestáváme se spravedlivými tím, že činíme spravedlivé, ale jakožto spravedlivými učiněni činíme spravedlivé věci.“

Dosavadní styl zbožnosti vedl k cvičení se ve ctnostech. Luther vidí, že to končilo to buď ve farizejské pýše, jak jsem na rozdíl od druhých skvělý, nebo v depkách, jak toho dělám málo. Biblická etika znovuobjevená Martinem Lutherem, říká, že na naší aktivitě nesmíme stavět nic.

Ono to má neskutečně důležitý důsledek: Když si nezakládáme na tom, co pro Pána Boha děláme, když nestřádáme dobré skutky, tak jsme pro Pána Boha použitelní – protože se spíš necháme vést v tom, co opravdu dělat máme, než že bychom Pánu Bohu cpali svoje nápady.

Apoštol Petr je skvělý příklad a já mám Petra moc rád. Možná trochu i proto, že bratr Rejchrt jako křestní verš pro mne vybral slova, která řekl Pán Ježíš právě Petrovi (Lk 22,32): „Já jsem za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“

Všimněme si té Petrovy reakce na lodi: padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“! Petr po zázračném rybolovu ví, že se v jeho životě zjevila Boží moc, kterou si nezasloužil a kterou nemá jak splatit. To ho naplňuje posvátnou bázní. Pán Ježíš vzápětí ukazuje, že přesně takovýto Petr, který ví, že on nic a všechno Pán Ježíš, tak takový Petr je pro Pána Ježíše dobře použitelný. Takto pokornému Petrovi Pán Ježíš řekne, aby se nebál, a pozve ho k spolupráci na svém díle. Petrovi, který ho (Mt 16,16) vyzná jako „Mesiáše, Syna Boha živého“, řekne dokonce, že je blahoslavený. Proč? Protože to nemá ze své hlavy, ale byl v té chvílí plně nástrojem v Boží ruce.

Naopak, když Pánu Ježíši Petr jen chviličku poté (Mt 16,22) začne zakazovat jít do Jeruzaléma a trpět, tak Pán Ježíš řekne, že je Petr satan a ať mu jde z cesty. On to Petr myslel moc dobře! Všechna Petrova selhání, kterých nebude málo, budou souviset s tím, že to Petr „bude myslet dobře“ a hned se hrrr pohrne do realizace svého nápadu. Já mu tak moc rozumím… Petr to tak bude mít celý život, až po ono legendární „Quo vadis“, „Kam kráčíš“ (s čímž se pojí jeden nelogický vtip o návštěvě biografu). V legendě se ocitáme v době Neronova pronásledování křesťanů. Petr opustí svoje přátele v Římě a sám utíká do bezpečí. Tehdy – legenda praví, že v místech, kde dodnes stojí kostel „Domine, quo vadis“ – potkává Pána Ježíše. Petr se ho překvapeně ptá: „Domine, quo vadis“, „kam kráčíš, Pane“? Ježíš mu odpovídá: „Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali místo Tebe.“ Petr se zahanbeně obrací nazpět a mučednicky umírá.

Je to legenda, ale dobře vystihuje Petrův celoživotní problém – že mu něco připadne jako dobrý nápad, který okamžitě realizuje. Až po napomenutí Kristem mu dochází, že to vůbec dobrý nápad nebyl. Za Petra se ale modlil sám Pán Ježíš, aby Petr ze všech těch pádů přijal sílu vstát. Aby nežil ze svého rozumu a svých nápadů, co je dobře a co ne, ale opravdu naslouchal Pánu Ježíši.

Takto kdysi začal – rozpoznáním, že je „člověk hříšný“, který si Boží přítomnost nijak nezaslouží. Nezaslouží ani co by se za nehet vešlo. Kdyby měl jít do nebe jen ten, kdo si to byť jen maličko, ale přece jen trošičku zaslouží, zůstal by Pán Bůh v nebi s anděly sám.

Jako takový je povolán k práci pro Boží království. Jako hliněná nádoba, která sama o sobě žádnou cenu nemá, ale je naplněna pokladem nekonečné ceny – Boží láskou, Božím milosrdenstvím. Čím méně bude tlačit svoje hliněné nápady a nechá skrze sebe jednat Boží milosrdenství a lásku, jak se zjevily v Ježíši Kristu, tím to bude lepší. Tím lépe bude zvěstovat skutečné evangelium, ve kterém se zjevuje Boží spravedlnost – totiž Ježíšův příběh o Boží cestě za člověkem, radostnou zvěst o nezasloužené a nezasloužitelné lásce, kterou Bůh nám lidem dává plnými hrstmi, až se sítě trhají a loďky převrací, kolik toho dobra v tomhle světě je.

Jako povolaní, tedy takoví, kteří jsme přijali dárek Božího odpuštění hříchů, ospravedlnění – jako takoví se můžeme třeba i vrátit k tomu nácviku ctností. Ale o tom někdy jindy. Dneska to bylo o něčem důležitějším – o ničím nepodmíněné Boží lásce. Že nás Pán Bůh ze své lásky provádí temnotou, které se bojíme. Že nám ze své lásky dává denní chléb, abychom nemuseli mít hlad. Že nám ze své lásky dává sílu, když jsme unavení. Že to je někdo, kdo nás vede za ruku – protože je dobrý, laskavý, protože nás má rád.

Amen