Kázání 22. 9. 2024

Ex 7,14 až 11,10. Braník 22.9.2024

Abyste věděli, že já jsem Hospodin.
Bůh, který přichází – jako vysvoboditel – jako dárce spásy.
Kdo to má poznat – Egypt – nebo Boží lid, Izrael?
Vyprávění Exodu patří do Tóry – a to je především svědectví pro lid víry, pro „církev“. Tohle společenství ovšem prochází všelijakými „egypty“, místy sevření a beznaděje, místy k nežití. A z toho vyprávění má vždycky znova poznat – že Bohem nejsou ty svíravé poměry – ale náš vysvoboditel a spasitel.

Ale v čem to máme poznat? V ranách, které dopadají na Egypt? V neštěstích – katastrofách – která nám dnes mohou připomenout záplavy – nebo pandemii?
Když v tom vyprávění zazní Abyste věděli, že já jsem Hospodin – míří jinam.
B – náš B – není prostě v těch ranách. Ale v tom, že se jeho vysvobození vposledu nic nepostaví do cesty. Ani nevíra jeho lidu – ani zatvrzelost faraona.

(Žánr)
Když se do příběhu o 10 ranách proti moci a pýše Egypta pozorně začteme – může nám právem připomenout třebas divadelní scénu.
Jak kdyby Mojžíš s Áronem stáli proti faraonovi a jeho poradcům nad velikým modelem Egypta – ukazovali ukazovátkem na jeho opěrné či strategické body – a vyřizovali:
– žádná z opor tvého domu, žádný z dosavadních úspěchů tvé firmy, díky nimž vystupuješ tak sebejistě, tě neopravňuje stavět se proti Hu.
– ani jistoty vašeho náboženství (božský Nil a Slunce);
– ani politická moc;
– ani hospodářská síla (představovaná obilím a dobytkem);
– ani vojenská převaha (kterou ztělesňují koně a velbloudi)
– nic z toho ti nepomůže udržet Izrael ve své moci.

Taky tomu příběhu můžeme rozumět trochu jako pohádce. Koneckonců, některé pohádky jsou pěkné horory – třebas o tom, jak praskají obruče zlému černokněžníkovi v Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém…
– tenhle faraonský černokněžník ovšem v zajetí nedrží princeznu – ale Boží nevěstu, milovaný Izrael.
– faraonovi neprasknou ty obruče pouze 3 – ale hned 10. Protože Božích slov, která ukazují ke svobodě, která dosvědčují, že CESTA JE VOLNá – těch je právě vždycky DESET.

(Prst Boží)
A se stejným, ne-li větším napětím, jako děti poslouchají pohádku o praskajících obručích, máme my – spolu s dětmi Izraele – poslouchat příběh o ranách proti Egyptu.
Příběh o tom, jak Bůh klestí své svobodě a záchraně cestu právě v tomhle našem světě.
– proto ono „abyste věděl, že já jsem Hospodin“ mají poznat děti Izraele – i Egypťané:
– a ti, kteří to poznali, to hlásí už po první třetině:
– po vodách, proměněných v krev – žabách a komárech – řekli faraónovi jeho vlastní náboženští poradci, jeho věštci: „JE TO PRST BOŽÍ.“

Třikrát se ve SZ mluví o prstu Božím – a vždycky je to v souvislosti s Božími 10 slovy:
10x stojí v písni o stvoření „A řekl Bůh“ – a žalmista pak dílo stvoření oslavuje slovy: „vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů.“
10 slov proti panovnické zvůli faraona pronesl Hospodin – a už po první třetině říkají egyptští věštci „je to prst Boží“
A 10 slov na cestu ke svobodě dostane vysvobozený Izrael – a přitom slyšíme, že je do kamenných desek ryl „prst Boží“.

Prst Boží – to je Boží ukazovátko: tudy vede cesta záchrany.
Těchhle slov se držte – a najdete cestu, která má smysl, cestu pro Boží stvoření.
– těchhle slov se držte – abyste se neztratili z cesty zachráněných
– těmhle slovům věřte – a nahmatáte cestu záchrany, i když ji ve své vyčerpanosti, ubitosti a rezignovanosti ještě vůbec nevidíte.
I když nám to připadá tak nereálné, že jsme o něčem takovém přestali i snít…

(Z jakého pohledu sledujeme?)
– tenhle Boží ukazováček na nás teď kývá a ptá se: Z jaké pohledu příběh sledujete?
– posloucháte ho jako diváci, kteří z bezpečného odstupu, pohodlně usazeni sledují, co se děje na scéně? (a s pohoršeností snobských znalců náboženství se ptají, zda to Hospodin s tím Egyptem trochu nepřehání)?
Nebo ten děj sledujete s rostoucím napětím (jak děti výše zmíněnou pohádku), protože tušíte, že se tu hraje taky o vás?…
Abychom tuhle variantu nepřehlédli – právě proto vystoupí o přestávce po druhé třetině Hospodin s důležitou režisérskou poznámkou:
– proč že se to všechno děje?
– abys Izraeli, Boží lide, mohl vypravovat svým synům i vnukům o tom, co jsem v Egyptě dokázal, i o znameních, která jsem mezi nimi udělal, ať víte, že já jsem Hospodin.“

Ten lid totiž vůbec, ani trošičku – nevěřil.
Když Mojžíš volal: Otevřete brány hradeb srdcí svých – nejen, že neposlouchal farao – ale především – neposlouchal Izrael.
Egyptská otročina v nich umlátila jakýkoli zbyteček víry, že by Mojžíšovým slovům a Hospodinovým slibům mělo cenu věřit.
– a tento lid plný malomyslnosti (a jak jim dnes rozumíme!) – lid který nic nečeká –
– má být pozván a přesvědčen:
Hospodin může rozbít mříže a otevřít cestu i z takového žaláře, jako je egyptské údolí stínu smrti!

– proto se tomu, čemu dějepravy říkají egyptské rány – neříká v bibli rány – ale ZNAMENÍ: znamení vysvobozující Bí moci.
Znamení, že obruče smrti, lidské pýchy, otroctví, vykořisťování, nelidskosti – praskají.
Že hory faraonské nabubřelosti a sebejistoty nezůstanou nehybně stát.
Že už se připravuje cesta pro putování ke svobodě.
V tom je síla – velikonoční síla příběhu spásy:
když jsme ještě nevěřili – když jsme se neodvažovali doufat, že by Bůh něco zmohl, – Bůh sám začal klestit cestu.

Proto má v těch příbězích tak důležitou roli Mojžíšova a Áronova HŮL: tedy KLESTIČKA.
Hůl, kterou Mojžíš nebo Aron napřáhne – a ona proklestí cestu zas o kus dál – navzdor závorám faraonovy zatvrzelosti a bohorovné pýchy.
Hůl, jejíž znamení desetkrát dosvědčí: ač jste tomu nedokázali věřit, CESTA JE VOLNÁ.
Čas otroctví skončil. Nebojte se vstoupit do času naděje, obnovy, na cestu vysvobozených a zachráněných.
Tomuto poselství otevřete brány svého srdce.

(Zatvrzelost – je credo)
Evangelium o přípravách cesty spásy nezamlčuje, že jsou tu tací, kteří se tomu stavějí do cesty.
Srdce faraónovo se však zatvrdilo a neposlechl je, zní opakovaně jak refrén svědectví o sebejistotě, vychytralosti a zatvrzelosti – Majitelů zeměkoule – nebo aspoň naší země.
Dosud se cítili pevní v kramflecích. Na otrocké práci zbudovali bohatství svého domu či firmy – nebo na tom aspoň udělali kariéru.
On farao tu doteď byl pánem, on rozhodoval, jemu žádný Bůh nějakého hebrejského póvlu nebude rozkazovat.
Vyprávění totiž nestaví do role zatvrzelce faraona jako chudáka fackovacího panáka, na němž bude H předvádět svou moc.
A vypravěč ani nesedĕl v nebeské režisérské kabině, aby viděl jak Nejvyšší mačká tlačítko Zatvrzelost.
Spíš je za tou zatvrzelostí potřeba vidět vyznání víry. Credo – že ani faraonská bohorovnost, okázale pohrdající lidstvím a důstojností slabších – nemá a nebude mít nakonec poslední slovo.
Proto Mojžíšovi zní Bí ujištění: „I poznají Egypťané, že já jsem Hospodin“
Jazykem, kterému tehdy rozuměli, se tu prostě varuje před tím, že lidská pýcha, zbožštění moci, zarputilé trvání na své funkci, na svém trůnu – anebo na navyklých manýrách (třebas těch, kté se podepisují naklimatickém rozvratu) – má vposledu ničivé důsledky.
– a může napáchat nedohledné škody.

Za covidu tuto odpovědnost zdejších faraonů připomnělo 10.000 křížů na Staroměstském náměstí
– dnes nám ji připomínají vyplavená města a zničené domovy – díky živlům, na jejichž nespoutanou sílu jsme zadělali i svou nespoutaností.
Přičemž nepřestalo platit – po faraony jsou to možná jen čísla. Pro Hospodina má každý život svou nezaměnitelnou cenu.

– i takhle se víra se učí – Neskládejte v mocných naději
Naději skládejte v toho, který uvězněným snímá pouta z rukou.
V toho, který svým prstem ukazuje, kudy otevřel cestu pro lidskost.
A když už o tu naději dočista přijdete – a zjišťujete, že jste komplet vyhořeli,
že nemáte sílu věřit, že jsou vám pozvání k novému očekávání protivná –
sledujte přece, kudy vede cesta spásy.
Cesta, jíž jsme nepřipravili ani píď cesty – a jejíž blízkost přece smíme vítat.
Amen.