Kázání 23. 2. 2025

Introit: Ž 73,1-3 + 21-24
1. čtení Mt 7,13n
Text kázání Mt 6,1-6
Poslání Mt 5,14-16
Písně:
246 – Pane, dnešek je den chvály
318 – Kdo na kolenou klečí – kytara
698 – Dobře staví, kdo zná a ví
751 – Jen Bohu patří zem
679 – Pomoz mi můj Pane
408 – Král věčný nás požehnej

Kázání
A bude to na známky? ptají se občas žáci ve škole. Protože jestli ne, tak… Tak
co? Tak nemá cenu se snažit.
A co my? Máme rádi odměnu? Děláme něco pro to, abychom byli odměněni?
Rozhodně. A dokonce si troufnu říct, že výsledek, odměna – to je něco, co
motivuje většinu našeho jednání. Někdy viditelně – třeba ta známka. Nebo plat
– chodili byste do práce, kdyby vás za to neplatili? Odměnou nám může být
úspěch, výhra, pochvala, ocenění, zpětná vazba.
Někdy může být odměna mnohem méně viditelná – odměnou může být třeba
dobrý pocit, to, že člověk sám sobě něco dokázal – třeba něco vydržel,
zvládnul, překonal sám sebe. Odměnou za cvičení nebo správnou životosprávu
může být lepší zdravotní stav.
Odměnou může být dokonce i něco nesobeckého například když vidím, že
druhý má radost. Že se něco dobrého daří. To je třeba princip dobrovolnické
práce, vědomí, že mohu prospět někomu dalšímu. Vytvořit nebo spoluvytvářet
něco většího, než jsem sám – třeba sbor, kam mohu chodit, který je domovem i
pro ostatní.
Odměna je tedy něco, co očekáváme na konci nějaké naší činnosti, našeho
snažení, našeho rozhodování. Je to vlastně něco, co tomu všemu dává smysl. A
naopak vědomí, že něco pro mě má smysl může být pro mě odměnou samo o
sobě. Když člověk něčemu věří, dokáže se přenést i přes neúspěchy, posměch,
překážky. Motivuje ho právě vědomí toho, že to má smysl. To je jeho odměnou.
Odměna je tedy pro nás důležitá. Pohání, motivuje naše jednání. To je důležité
si přiznat.

Proč o tom mluvím? Dnešní text se týká odměny. A asi nejvíc se z něj cituje
okřídlené úsloví: ať levice neví, co činí pravice.
Zároveň je to výrok dost paradoxní. Kdybychom ho vzali doslova… bude naše
jednání nekoordinovaný chaos. Levice vždycky přesně ví, co činí pravice.
Respektive to víme my. A také víme, že pravice musí spolupracovat na každém
dobrém díle.
Takže musíme uvažovat více do hloubky. Asi nejčastěji je to chápáno tak, že
člověk má věci dělat bez ohledu na odměnu. Zní vám to dobře? Zní vám to
dobře křesťansky?
Koneckonců Ježíš jinde říká: zapři sám sebe. Vezmi svůj kříž a následuj mne.
Nebo jak to říká apoštol Pavel: Láska nehledá svůj prospěch. Celé generace
křesťanů tak byly vedeny k víře, která je především povinností k Bohu i
k lidem, často na úkor vlastního života.
Já mám za to, že je v tom něco neřešitelného. Víra jako povinnost mi přijde
stejně paradoxní jako příkaz: buď spontánní.
Ale položme si v tuto chvíli dvě otázky:
1. Když Ježíš říká zapři sám sebe – proč bychom to měli dělat?
2. Myslel tím Ježíš právě toto? Dělat věci bez nároku na odměnu?
Odpověď na tu první otázku zní: Ano – někdy je potřeba zapřít sám sebe.
Jednat bez ohledu na svůj prospěch. Ale pokud není člověk blázen – má k tomu
důvod. Máme například důvod vybrat si úzkou cestu nebo úzkou bránu, jak
říká Ježíš a ten důvod je že vede do Božího království, kdežto ta široká do
záhuby. To je přece forma odměny. Smysluplného výsledku.
A odpověď na tu druhou otázku máme přímo v dnešním textu. Nejde o falešnou
skromnost. O jednání bez odměny. Jde o to, vybrat si dobře svou odměnu.
Vybrat si správně to, co mě motivuje.
V obou případech Ježíš zmiňuje odměnu. Ale rozdíl je, od koho jí dostáváme.
Od Boha nebo od lidí?
Jaký je v tom rozdíl? Zkusím uvést několik příkladů.
Třeba v politice. Ano, každý volený politik je závislý na tom, kolik mu lidé dají
hlasů ve volbách. To je velký tlak. A tak jsou politici, kteří se chtějí svým
voličům zalíbit za každou cenu. Jejich mantrou jsou průzkumy veřejného
mínění. Slibují to, co lidé chtějí bez ohledu na to, jestli to lze splnit nebo ne. A
někdy i splní to, co lidé chtějí, bez ohledu na to, jestli je to dobré nebo ne a bez
ohledu na následky, které to přinese do budoucnosti. Mají svou odměnu u lidí.
Ale zemi to nic dobrého nepřinese. Bída je v tom, že odpovědní politici to pak
mívají těžší, protože se jim příčí lhát a musí dělat i nepopulární rozhodnutí. A
tím pádem pak nejsou s takovou ochotou voleni. Ale to je ten kříž, který holt na
sebe máme vzít.

Stejně tak bychom mohli mluvit o učitelích, kteří jsou oblíbení tím, že dávají
vždy dobré známky a nic po svých žácích nechtějí. Mají svou odměnu, ale ti
žáci pak mají problém u maturity anebo v životě.
Nebo naopak ti žáci, o kterých jsem mluvil na začátku: dělám všechno jenom
pro známky, nebo poznávám něco, co mě zajímá, obohacuje mě, dává mi něco
do života. Já vím, to už jsem asi moc naivní.
Každopádně je to rozdíl, co nás motivuje. Jakou a od koho hledáme odměnu
konáním svých spravedlivých skutků.
Hledám okamžitou, lidskou odměnu – ve formě lidského uznání a obdivu? Pak
je konám jen na odiv lidem, jako divadlo před diváky, od kterých čekám aplaus.
Koneckonců to slovo obdiv, být povšimnut, řecky thathénai – odtud máme slovo
teátr, teatrální = divadelní, předstíraný, strojený, vypočítaný na efekt.
Nebo mi jde o jinou odměnu a uznání – to od Boha? Pak je potřeba řídit se tím,
co je smysluplné a nikoliv momentálně výhodné. Ale i takové jednání má svou
odměnu. Bůh zahrnuje slávou a odměnou, která bude trvalá a vynahradí
všechny oběti, všeho, čeho jsme se vzdali pro spravedlnost – i bez uznalého
pokyvování lidí.
Zbývá však ještě říct, co je, případně co není, tou odměnou od Boha.
Za prvé to není materiální bohatství a pozemský blahobyt. Ani úspěch, sláva,
obdiv nebo uznání. Neznamená to, že ničeho z toho nemůžeme dosáhnout. Ale
není to cíl. A co si budeme povídat, s tím Ježíšovým přístupem člověk dost
často narazí.
A za druhé: tou Boží odměnou není ani naše věčná spása a náš nový život. To
jsme dostali v Kristu pouze z milosti. Jako dar. Je to spíš naopak – nový život a
jistotu spásy potřebujeme mít nejprve, abychom se vůbec mohli vydat po té
Kristově cestě.
Tou odměnou je vlastně jen to, kým se staneme. Jací budeme lidé.
Je to dost? Stačí nám to? Na to si každý z nás musí odpovědět sám.
Neznamená to, že se s tím musíme nebo máme skrývat. Na začátku svého
kázání na hoře Ježíš říká: Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli
vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.
V tom je vlastně odpověď: dělat věci kvůli Bohu.
Pane dej nám Ducha svatého, abychom poznali, kdy děláme věci jenom proto,
že nám dělají dobře a uč nás dělat ty, které jsou dobré samy o sobě. amen