Kázáni 24. 3. 2023

Písně: 146, 421, 523, (VP: 368, 369; 510, 326, 358); 367, 392, 221
Introit: Ž 118, 19-21-27-28
Čtení: Mk 11,1-11
Text: Iz 50,4-9a + J 12,12-16
Poslání: Fp 2,5-11

Dnešní neděle je plná napětí. Jsme natahováni mezi extrémy všech emocí. Ježíš vjíždí do Jeruzaléma. Lidé ho vítají jako krále. Prožívají radost a nadějná očekávání. Ježíš však zároveň ví, že jde vstříc smrti. Jde či jede svobodně i poslušně, radostně i se zármutkem, se strachem i v naději, s láskou vstříc nenávisti, utrpení a nepochopení.

Myslím, že tato změť emocí je charakteristická pro naši lidskou zkušenost. Snad i z tohoto důvodu církevní tradice do dnešní neděle vměstnává texty nabité rozporuplnými emocemi: slavnostní vjezd do Jeruzaléma, příběh Ježíšova utrpení a charakteristiku sebemařícího služebníka. V nadcházejících dnech svatého týdne se budeme k těmto příběhům a tématům vracet, často ve větším detailu. Budeme proto mít možnost některé emoce postupně rozplétat. A můžeme s tím začít již dnes.

Svým způsobem není příhodnější čas k rozplétání a nahlížení vlastních emocí než nyní. Myslím, že v nedávné době jsme byli a stále všichni jsme zasaženi směsí protichůdných pocitů v souvislosti se selháními našeho faráře a reakcemi na něj. Pokud jsme členy tohoto společenství a záleží nám na něm, nemůžeme nebýt dotčeni. Nemůžeme také očekávat, že všichni budeme zasaženi stejným způsobem a ve stejnou dobu nebo že se nám celou věc podaří rychle a bezbolestně uzavřít. Můžeme se nicméně pokusit některé emoce a reakce nahlédnout a pojmenovat. A v tom nám může být nápomocný příběh služebníka Ježíše.

Když zástupy vítají Ježíše jako krále, pomazaného, přicházejícího ve jménu Páně, vypadá to na čistou radost, euforii, nadějné očekávání. Nevypadá to, že by se někdo trápil Ježíšovou další cestou. Samozřejmě, mohli bychom říct, že za to mohla nedostatečná informovanost zástupů. Ale to by byla pravda jen částečně: Ježíš svým učedníkům opakovaně říká, co ho v Jeruzalémě čeká, ale učedníci to nechtějí slyšet, nechtějí se vzdát svých představ o něm. Až posléze je vidět, že si ve světle Ježíšovy smrti a vzkříšení přeskládávají jednotlivá Ježíšova slova a činy, které najednou dávají úplně jiný smysl. My si s odstupem dvou tisíc let můžeme myslet, že to přece bylo jasné, ale tak nám to může připadat jenom díky výsledkům vnitřního boje, který učedníci museli podstoupit.

Povědomí o tomto interpretačním procesu může být užitečné i pro naši současnou situaci. Každý jsme Jardu vnímali určitým způsobem, měli jsme s ním mnohé zkušenosti, měli o jeho životě rozdílnou míru informací a vkládali jsme do něj všelijaká očekávání. Pak došlo k událostem, které s naším dosavadním vnímáním nejsou v souladu. Dozvěděli jsme se informace, se kterými si nevíme rady. Můžeme je ignorovat nebo zpochybňovat a vytvořit si svůj malý dobrý svět, ve kterém je stále vše v pořádku. Ale to by znamenalo, že by se naše představy výrazně rozešly s realitou, a v důsledku toho by se také na dlouhou dobu rozešly naše cesty s mnoha sestrami a bratry. Nebo se můžeme snažit přeskládat naše představy, příběhy a role jednotlivých aktérů v nich. To je samozřejmě náročná a bolestivá práce, při které musíme pustit věci, na které jsme byli fixovaní. V tomto hledání, jak vše přeskládat co nejvěrněji skutečnosti, si můžeme být vzájemně nápomocni: každý události sledoval z jiné perspektivy a prožíval při nich trošku jiné emoce. Ostatně i z novozákonních textů je zřejmé, že se učedníci po tragické velikonoční události scházeli, sdíleli své perspektivy a do tohoto společenství pak vstupoval Kristus.

Izajášův služebník od Hospodina dostal uši a jazyk učedníků, aby jim rozuměl a aby je uměl podpírat slovem. Na Ježíšově působení můžeme vidět, že vnímal odloučenost hříšníků od pravdy i utrpení těch, kterým někdo ublížil. Neodsuzoval ty, kteří se upřímně snažili o nápravu chyb a zhojení ran. Zároveň však pravdivě pojmenovával situace, když se někdo pouze snažil vyvolat dobré zdání, když se snažil manipulovat veřejné mínění, když se snažil vyhnout poctivé sebereflexi nebo když dobře míněná snaha vedla k problematickým následkům.

Izajášův služebník nastavuje svá záda i tváře těm, kteří na něj útočí. Vydává sám sebe všanc. Nechává rány dopadnout na své tělo. Pohlcuje násilí, které na něj dopadá. Snáší urážky. Ví, že je mu Hospodin na blízku a že mu pomáhá. Ježíš tento přístup dotáhl k dokonalosti. Tím, že přijal násilí, ale nepředal ho dál, rozbil dlouhodobý násilný cyklus, kdy způsobené zranění vede k dalšímu zraňování.

Tím dal naději i nám. Ukázal nám, že je možné vyslechnout zraněné, vnímat jejich bolesti a přijímat od nich všelijaké útoky, aniž bychom reagovali protiútokem. Ukázal nám, že je možné nenásledovat hlas našeho ega, které chce mít vždycky pravdu, chce si připadat důležité a chce vidět chyby všude jinde než u sebe. Ukázal nám, že někdy je dobré mlčet a naslouchat druhým i Bohu. A někdy je na místě navnímanou situaci nahlas pravdivě pojmenovat, i když se to mnohým nebude líbit a i když tím na sebe přivoláme mnoho negativních reakcí.

Ježíš nám také ukázal, jak rozlišovat mezi situacemi, které si žádají mlčení a které si žádají akci. Vždy po náročném dni ve veřejném prostoru odešel na klidné místo, např. do Getsemanské zahrady nebo na pustý kopec, aby byl se svým otcem. Aby v tichu naslouchal sám sobě i Bohu. Aby získával posilu pro to, co má přijít.

V tichu a na klidném místě se dobře nahlíží to, co se v nás děje a to co se děje okolo nás. Když si dopřejeme čas v tichu, umožní nám to s jistou mírou odstupu sledovat proudy našich myšlenek a emocí. Umožní nám je to pojmenovat a nechat je být. Odložit je na místo, kde nás již nebudou ovládat, kde nebudou určovat naše jednání.

V tichu nás Bůh, stejně jako Izajášova služebníka, probouzí. Probouzí nás k tomu, abychom byli vnímaví. Abychom byli bdělí a rozhodní v tom, co nás čeká, a abychom vykonali to, co na kolenou rozpoznáme jako svůj úkol.