Kázání 25. 5. 2025

Introit J 14,6
1. čtení Joz 2,1-24
2. čtení Řím 5,1-5
3. čtení Tt 2, 11-14
Písně 560, 38, 393, 421, 420, 599

Moji milí, bratři a sestry, vážení hosté,
příběhy knihy Jozue jsou tradičně součástí biblické dějepravy i výuky v nedělní škole. Tak tomu je
v našem sboru i dnes. Vykládat knihu Jozue ale není jednoduché. Je totiž plná popisu násilných
činů. Jako dítě jsem s tím měl problém a ptal se v nedělní škole, zda to bylo spravedlivé. Zpětně
viděno je mi bratra Procházky, který nás tehdyučil, líto. Takovou otázku není snadné zodpovídat.
Ani tehdy, ani dnes. Úplnou odpověď nebudeme mít na tomto světě nikdy k dispozici. Na to je naše
porozumění příliš omezené. Viz kniha Jób. Ale něco se říci dá.
Za prvé. Hospodin provází Izrael dějinami. O Ježíši čteme, že do svého vlastního přišel a vlastní ho
nepřijali. To se vztahuje k tehdejšímu Izraeli jako celku. Učedníci a další ho však přijali. Byli to
oni, kdo začal šířit evangelium, dobrou zprávu. Ježíš pro ně představoval naději, které mohli
porozumět právě pro to, že žili v národě, jenž byl po staletí v kontaktu s Božím slovem. Bez této
historické zkušenosti by to nešlo.
Za druhé. V průběhu dějin se Izrael ke knize Jozue opakovaně vrací. Ale nikoliv jako ke zprávě o
někdejší vlastní velikosti, ale jako k poučení, co dělat, abychom se nedostali do průšvihu. Jak to
bývá, takovou otázku si většinou klademe, když už v průšvihu jsme. To poučení je jasné:
kompromis s hříchem vede do záhuby. Tak to Izrael četl a snad i stále čte, a tak to můžeme číst i
my. Je to vyprávění, které je hlubinně pravdivé.
Za třetí. Jak té pravdivosti rozumět, zvláště když se dozvídáme, že nejsou žádné archeologické
nálezy, které by jakkoliv naznačovaly, že by v počátcích pobytu Izraele v Palestině docházelo k
masakrům, či něčemu podobném?
Inu, bible není učebnicí dějepisu. Přesto je pravdivá. Často nelze rozlišit, co je popisem konkrétních
historických událostí a co je projekcí opakující se zkušenosti do konkrétního děje. Jedno přechází
do druhého. Počátky pobytu Izraele v Palestině jsou z historického hlediska příliš zahaleny
tajemstvím, abychom mohli takové rozlišení učinit. Beru to tak, že kniha Jozue je zprávou o
zkušenostech Izraele z dob jeho počátků, které vedly k poznání, jak je důležité hledět k Hospodinu,
vidět jeho slávu, spolehnout se na jeho slovo a nezajišťovat se jinde, u jiných bohů.
Podobně je obtížné rozlišit co je a co není historického na Ježíšově rodokokmenu, jak je zapsán u
Matouše. Začíná u Adama a postupně se dostává do našeho historického času přes Davida a
Šalamouna k Marii, matce Ježíše Krista. Jaký užitek z takového rodokmenu však může být?
Všeliký. Dnes pro nás především ten, že v onom rodokmenu jsou kromě Marie jménem uvedeny
pouze tři ženy. A všechny jsou neizraelského původu.
Támar, Rachab, Rút. Ženy, které se nepodaly osudu, které neztratily naději, které našly odvahu
jednat. Kdyby Támar nejednala, dožila by svůj život bez potomků a bez vážnosti jako trpěná a
neúspěšná žena v otcovském domě. Kdyby Rút nejednala, hrozilo ji doživotní živoření na okraji
izraelského společenství; trpěná, odmítaná a odsouvaná. Kdyby Rachab nejednala, zemřela by
násilnou smrtí.
Neztratily naději. – Co to je naděje? V některých biblických knihách Nového Zákona se místo o
naději mluví o víře, která jedná. V epištole Židům stojí: nevěstka Ráchab věřila, a proto přátelsky
přijala vyzvědače a nezahynula s nevěřícími. Naděje a jednající víra si jsou blízko. Apoštol Pavel o
naději ale mluví výslovně, jak jsme i četli. Porozumět, jak to myslí, když o naději mluví, dá práci.
Dnes si vezmeme na pomoc Rachab.

Naděje, to je pojem upletený z vícero vláken. Tak jako z více vláken byla upletena karmínová
šňůrka, která visela z okna Rachabina příbytku. Možná byla ze tří vláken, tak jak bylo zvykem.
Nit trojitá se nepřetrhne píše Šalamoun v knize Kazatel.
Pro šňůrku visící z Rachabina okna je v hebrejštině použito slovo tikva. Možná jste už to slovo
slyšeli. Izraelská hymna se nazývá Hatikva. Její melodie má stejné kořeny jako hlavní motiv
Smetanovy Vltavy v cyklu Má vlast. Ha Tikva. Naše naděje. Ano, to slovíčko tikva znamená naději.
V tomto významu se vyskytuje v knihách Rut, Job, žalmech, příslovích, u Jeremiáše, Ezechiáše,
Ozeáše a Zachariáše. Jenom v knize Jozue se tikva překládá jako šňůrka.
Jaká byla naděje Rachaby? Určitě to bylo očekávání, že vyzvědači dodrží svůj slib a vítězící Izrael
uchová Rachab a její rodinu při živote. Očekávání, to je ale jen jedno vlákno její naděje. Poznání,
potažmo víra – to je druhé vlákno. Ráchab poznala a uvěřila, že Hospodin, Bůh Izraele, je nade
vším a nade všemi. Podle svého poznání, podlé své víry, i jednala. Jak jednala, o tom jsme četli.
Jednání, to je třetí vlákno. Naše jednání vypovídá mnohé o tom, co je naše skutečná naděje.
Ta šňůrka byla podle našeho překladu karmínová, podle jiných šarlatová. Pro porozumění textu by
stačil překlad jasně červená. Vykladači ve volbě této barvy vidí odkaz jak na vyjití z Egypta, tak na
krev našeho Pána Ježíše Krista. Večer před cestou k Rudému moři byly krví potřeny veřeje domů,
kterým se vyhnul Anděl smrti, jenž zahubil v Egyptě každého prvorozeného. I v tomto příběhu
červená barva, barva prolité krve, označuje ten dům, který bude zachráněn.
Anděl smrti. Zase to násilí. Nelíbí se nám. Když se lidem vede dobře, tak podceňují zatvrzelost zla.
I my snadno zapomeneme, že farao byl informován o každé z deseti ran. Ani jednou farao Mojžíše
nevzal vážně a Izrael nepropustil.
Lidé nejsou figurky, kterými Hospodin pohybuje. Hospodin jedná a vstupuje do dějin, a současně
respektuje lidskou svobodu. O tom bible vypráví. A je to veliký příběh.
Hospodin provází Izrael jako národ vyvolený, až z jeho středu vzejde v čas příhodný Mesiáš.
On je naší nadějí. Tak jako Rachab očekávala, že se k ní přiznají Izraelští vyzvědači, tak i my
očekáváme, že se k nám Hospodin přizná. Vždyť jsem přijali znamení krve Beránka. Očekávání, že
se setkáme s naším Pánem, to je jedno vlákno naší naděje.
Jedno vlákno nestačí. Potřebujeme jistotu, že naše očekávání je pevně založené. Jak jde život, tak se
můžeme více a více přesvědčovat o pravdivosti Božího slova a o velikosti Boží lásky. Z vytrvalosti
roste osvědčenost říká apoštol Pavel. Boží slovo se osvědčuje. To, že to vidíme, zakoušíme a
zažíváme, je dalším vláknem naší naděje.
Aby šňůra naší naděje byla pevná, potřebujeme ještě třetí vlákno. Říká se mu také dobrý boj víry. Je
třeba přemáhat puzení k pohodlnosti a rezignaci, které tak snadno člověka zachvátí. Támar, Rachab
a Rút nerezignovaly. A jsou v rodokmenu Ježíše Krista. Mysleme na to.
Očekáváme, že nás Ježíš neopustí. Víme o jeho lásce, známe jeho Slovo. Abychom o toto poznání
nepřišli, aby naše naděje zůstala pevná, potřebujeme odhodlanost k jednání. Jednání z víry a
poznání vedené očekáváním našeho Pána utvrzuje zpětně naši víru a posiluje naše očekávání.
Šňůrka o třech vláknech.
K tomu, abychom nerezignovali a neztráceli odhodlání, nám může pomoci, když si osvojíme jednu
větu, kterou Hospodin řekl Jozuovi. Ta věta zní Buď rozhodný a velmi statečný.
Amen