Kázání 28. 4. 2023

Písně 560, 743 (2,3,5), 352, 707, 769, 779
Intr Zj 5.12b,
1. čtení Gn 28, 1-5 a 10-22,
2. čtení: 2Sam 12,1-22,
3. čtení Kol 3,12-14

Bratři a sestry,

jsou místa v Písmu, kde člověk musí přemýšlet, o čem to je, jak to nebo ono místo vyložit. Příběh o Támar, kterému se dnes budeme věnovat, je ale brutální a přímý. Syrovost vyprávění dokonce některé dnes vede k potřebě předem varovat, že osud ženy je líčen způsobem, jenž může být chápán jako nedostatečně citlivý.

Proč se takovému příběhu věnovat, proč na něj kázat? Spolu s vámi věřím, že texty v bibli nejsou náhodné, že i ty ze Starého Zákona mají pro nás smysl. I když David v tom přečteném textu není tím, kdo jedná, je to pořád součást vyprávění o tom, kam jeho selhání vedla. Jak v důsledku sledu několika neuvážených kroků se situace zamotává, vtahuje do středu dění stále více jedinců, a jak je ta zamotaná situace lidsky neřešitelná. ‒ I my se můžeme dostat do takové zamotané situace. Léta může vše běžet jako na drátkách, a najednou stojíte uprostřed něčeho docela děsivého, s čím si nevíte rady. Co s tím? K tomu budete toto kázání směřovat. Nejprve ale jednotlivé postavy.

O Támar se z bible nic moc nedozvíme. I o Amnónovi je toho v bibli malinko. Jeho maminka Achinoam, což znamená příjemná, byla jednou z dvou Davidových žen, které pojal v době, kdy byl pronásledován Saulem. Druhá byla Abigail. Achinoam prožila s Davidem těžká léta v Gátu a prošla bez úhony amalechitským zajetím. V Hebronu, když se David stal králem jižní části Izraele, porodila Amnóna.

Nemáme žádný důvod vady Amnónova charakteru přisuzovat jeho výchově. Achinoam nebyla žádná pohanská princezna, která by ho sváděla na scestí.

Nicméně Amnóna někdo sváděl. Jeho bratranec Jónadab, syn Davidova bratra. Pro Jónadaba není žádné omluvy. Ten jeho plán je přitom neuvěřitelně pitomý. Jak by jim to mohlo projít? Tady nešlo o obyčejné smilstvo, o intimitu, která by snad mohla vést ke sňatku. Sex s bratrem či sestrou, třeba i nevlastní, byl v Izraeli přísně zakázán. I v době, kdy se za běžnou soulož už dávno v Izraeli nekamenovalo, byl za takový čin trest smrti.

Sex v rodině stál totiž pod zvláštní sankcí. O tom vypráví 27. kapitola páté knihy Mojžíšovy. V ní se píše, jak Mojžíš postavil lid na dvě hory a lévijci stojící uprostřed vynášeli zvýšeným hlasem dvanáct přísných zákazů provázených prokletím. Jeden z nich zní: Buď proklet, kdo obcuje se svou sestrou, dcerou svého otce nebo dcerou své matky. A všechen lid řekl Amen.

Amnónovo chování racionální vysvětlení nemá. Amnón byl ve stavu, kdy racionálně neuvažoval. Pro jeho zamilovanost lze mít určité pochopení. On s Támar nemohl běžně mluvit; královské dcery žily podle určitého řádu. Vídal ji nejspíše jen při slavnostech a něco to s ním dělalo. ‒‒ Zažil jsem něco podobného. Když mi bylo 17, tak jsem se do jedné dívky na dálku zakoukal a opravdu jsem se pak nechoval racionálně. Vzal jsem si tehdy svévolně týden volno ve škole a svou budoucí manželku jsem se snažil potkat při jejích cestách ze školy domů. Příbuzní jsme ovšem nebyli.

V době jistého pominutí smyslů působením milostné touhy člověk prostě bývá oslaben. To je ta chvíle, kdy do hry vstupuje Jónadab. Amnónovi radí, jak na to, jak tu dívku dostat. Je to ohavné. Proč to Jónadab dělá?

Vedle vysvětlení, že Jónadab byl člověk, který si cestu vzhůru klestil intrikami, je tady i možný vliv jeho otce, Davidova bratra. David byl nejmladší z osmi bratří. Jónadabův otec, Davidův bratr, byl druhý nejstarší. Podle Písma Davidovi bratři Davidem pohrdali, vysmívali se mu. A on je trumfl, stal se králem. Je dost dobře možné, že někteří Davidovi bratři se i později užírali jeho úspěchem.

Závist ovšem nezasáhne každého. Ze sourozenců jí trpí třeba jen jeden a ostatních se nedotkne. I Jónadab měl bratra, který, zdá se, věrně sloužil v družině těch nejstatečnějších Davidových bojovníků.

Závist je sestra pýchy. Pýcha chce, aby Ti druzí mě uznávali takového, jak si myslím, že mám vypadat. Aby uznávali můj obraz. Závist chce, aby obraz toho druhého byl očerněn a pošpiněn.

Jónadab stojí u počátku rozvratu Davidova domu. Možná ho bude sledovat s uspokojením.

Jak jsme četli, Amnónovi připadalo nemožné si s Támarou něco začít, neboť byla panna. Jónadab mu ukáže jak na to. Podnítí ho k chlapáckému postoji, kterému se dnes říká toxická maskulinita. V tomto případě je takové označení na místě.

To, jak to navlékli, vypadá dnes divně. Nevíme, zda v tom hledat nějaký magický podtext nebo ne. Náš překlad mluví o tom, že Támar připravovala srdíčka. Překlady do angličtiny to mají jinak. Byly to prostě nějaké koblížky. Vypadá to, jako kdyby osobní příprava od princezny měla dodat nemocnému sílu. Ze starověku skutečně máme zprávy o tom, jak královny osobně připravovaly pokrm bojovníkům.

Ať tak, či onak, Támar se snaží Amnónovi jeho úmysl rozmluvit. Odvolává se na dobré mravy. A když to nepomůže, tak ‒ asi už v zoufalství ‒ nabízí možnost, že král David by ji mohl Amnónovi dát.

Král David je pro ni autorita. A tady se dostáváme k něčemu podstatnému. Protože král David se jako autorita nezachová. Jeho vlastní selhání mu to nedovolí. Navzdory tomu, že, jak jsme četli, velice vzplanul, si nedovolí svou autoritu uplatnit. Někdo by řekl, že ze strachu, aby mu někdo nepřipomněl Betsabé. Řekl by, že o ni mu teď jde, ji chrání. A tak přestane v určitých věcech hledat a prosazovat spravedlnost.

Pokračuje řetěz, kdy z jednoho selhání, totiž svedení vdané paní, roste další a další zlo. Nejprve vražda Uriáše. A teď, nepřímo, krvesmilstvo. Kdoví, zda by si Amnón troufl, kdyby nebylo zápletky s Betsabé.

Amnón nakonec prožije to, co mnozí. Žena, které se zmocnil násilím, je mu najednou odporná. Možná je odporný i on sám sobě.

Příběh ovšem nekončí. Támaře Amnón zničil život. Je tady ale ještě Abšalóm. Který čeká, trpělivě čeká po dva roky, zda král David zasáhne. Bible nám neříká, že David miloval Amnóna. Ale říká nám, že miloval Abšalóma. Jistě, Abšalóm byl krásný na pohled. V tom to ale nejspíše nebylo. Abšalóm měl zjevně i jiné kvality. Domnívám se, že mu opravdu šlo o spravedlnost.

Davidova nečinnost nalomila Abšalómovu důvěru. Dva roky čeká a pak vezme spravedlnost do svých rukou. Pozve Amnóna na hostinu a tam ho nechá zavraždit.

Kdo nese hlavní vinu? Zdá se přirozené to všechno přičíst Davidovi k tíži. Jenomže, mohl David opravdu zasáhnout? David byl velmi vnímavý politik. Musel si být vědom chatrnosti svého postavení. Mohl se právem domnívat, že kdyby potrestal Amnóna, tak se zvedne vlna nevole nesená otázkou: Tenhle nám bude něco povídat?

To je dost realistický předpoklad ‒ lidé často spíše snesou nespravedlnost než prosazování spravedlnosti od toho, kdo je nějak potřísněn. Když si to takový člověk neuvědomí, tak se se zlou potáže, i když má dobré úmysly. My ovšem nemáme informace, jak moc se celá záležitost s Uriášem věděla. Víme ale, že Abšalóm byl v dobrých vztazích s Jóabem, a ten věděl vše. Možná proto David nechtěl Abšalómovi pohlédnout do očí.

Ať tak či tak, Abšalóm po vraždě Amnóna odešel do exilu. Z exilu pak uzavře s Davidem smír a vrátí se. Spirála pýchy a samospravedlnosti už ale má svou dynamiku. Ten smír ji nezastaví. O tom vyprávějí další kapitoly.

Zůstaňme však uvnitř tohoto dějství. Čím více o tom příběhu přemýšlím, tím více se mi jeví jako pravděpodobné, že David žádné dobré řešení neviděl. Že se zde vyjevuje to, co je na hříchu tak záludné. Totiž, že vytváří situace, kde se toho moc vymyslet nedá. Čím více se snažíte z nich vybřednout, tím se propadáte hlouběji. Je docela dobře možné, že každá aktivita krále Davida by vedla ještě k většímu zmatku a utrpení.

Jistě, teoreticky to tak být nemuselo. Prakticky by to bylo snadné, kdyby tady nebyla všelijaká kdyby. Mezi taková kdyby patří ‒ kdyby se David mohl spolehnout, že mu lid odpustí, když svůj hřích vyzná veřejně. Kdyby Abšalóm nechoval v nitru přesvědčení, že bude lepší král než David. Kdyby se David nemusel obávat Jóaba, který jistě nebude chtít připustit zveřejnění svého podílu na Urijášově smrti. Kdyby Davidova případná abdikace neuvedla zemi do chaosu. A takových kdyby najdete vícero.

Doplácí na to Támar. Je nevinná a nedochází spravedlnosti. Kvůli všem těm kdyby se David neodváží jednat. Situace je to přitom hrozná. Vždyť jde o jeho dceru. Až takový hrůzný dopad má selhání, ke kterému došlo dříve. To bychom měli mít stále na paměti. Jak z jednoho selhání mohou vyrůst další a další, která předem nikdo neodhadne.

Jako kdyby to někdo zrežíroval. Paprsky zla se protnou v jednom bodě a ten, kdo se octne v ohnisku, na to šeredně doplatí. A není to nic, co bychom neznali ze svého života. Možná se vám třeba v práci stalo, že jste byli nespravedlivě obviněni, nikdo se vás nezastal, a pak za vámi přicházeli kolegové a říkali o těch svých kdyby, kvůli kterým oni, jak to viděli, se vás zastat nemohli. A vy třeba těm jejich důvodům i nějak rozumíte. Tu nespravedlnost to ale neodstraní.

Tak to v životě chodí. Dobře vyladěný orchestr toho zlého. Vlastně je to podobné jako v případě Ježíšova odsouzení. Jistě, na rozdíl od Támar, která byla do soukolí zla vtažena jako by byla nějaký předmět, Ježíšovo odsouzení je reakcí na jeho činnost. Ale i zde jde o průsečík různých zájmů a emocí, ze kterých nebylo úniku. Strašné na tom je, že ty jednotlivé zájmy a emoce jsou lidsky pochopitelné. Třeba to, že si Pilát nechtěl rozhněvat své mocenské partnery, totiž veleradu. Nebo to, že farizejové se cítili uraženi ve své důstojnosti. Nebo to, že velerada měla strach z možného konfliktu s Římany. A i to, že veřejnost očekávající Mesiáše se naopak na takový konflikt těšila, a tak vložila do Ježíše svá očekávání, a pak Ježíše odmítla, když takové očekávání nenaplnil.

To, co Ježíš přináší, je vítězství nad onou bezmocí, kterou prožíváme, když se střetneme s tou obludnou mašinérií zla. Abychom opravdu pochopili, že jedině v Kristu je skutečné vítězství, tak se nesmíme nechat opít rohlíkem. Opravdu to není tak, že by stačilo, aby ti farizeové byli trochu hodnější. Ten zlý to umí zrežírovat. Když mu nevyjde jedna věc, vyjde druhá.

A teď se dostáváme k něčemu obtížnému. Ježíš svým učedníkům v Getsemanské zahradě rozmlouval jakoukoliv aktivitu. Nabádal je, aby zlému neodporovali. Jim se to jevilo jako naprostá prohra. My víme, že to nakonec bylo vítězství.

Do budoucna ale nevidíme. A tak často nevíme, kdy máme schovat meč a kdy se máme bránit. Vždyť i Ježíš se v mnoha situacích aktivně postavil proti zlému.

Myslím, že zvláště čtenářům Narnie přijde srozumitelné, že Ježíš je současně Lev i Beránek. My to často pleteme, tak jako to pletli jeho učedníci. Chceme bojovat tam, kde on by byl jako beránek, který se nechá vést na porážku, a bojíme se tam, kde on čelil statečně zlému.

Jak to rozpoznat? Kdy platí, uhodí-li tě na jednu tvář, nastav druhou? Kdy platí, že se máme spolehnout na to, že Kristova moc nakonec převrátí zdánlivou úplnou prohru ve vítězství?

Na to není a nemůže být nějaká odpověď vypočítávající podmínky. Království Boží není z tohoto světa. Ježíš často mluvil o tom, že se naplnil čas. I nás Písmo vyzývá, abychom nepropásli ten správný čas, čas milosti. Petrovi, tomu muži, který sršel činorodostí a vůdcovstvím, Ježíš říká, že přijde čas, kdy mu přepásají ruce a povedou ho tam, kam nechce. Jak praví Šalamoun, všeliká věc pod sluncem má svůj čas.

A na nás je, abychom se snažili rozpoznat, pro co nastal ten správný čas. Abychom ten správný čas rozpoznali, hleďme ke Kristu. Soustřeďme se více na něj než na svoje plány, jak z toho či onoho vybřednout.

Nespravedlnost je v tomto světě běžná. Stojí psáno, že spravedlivý z víry bude živ. Na víře v Kristovo vítězství můžeme stavět. Když do svého srdce přijmeme Ježíše, tak nespravedlnost ztratí svou palčivost. Je překryta nadějí.

A dodal bych větu, která míří k dalšímu kázání. Už se nemusíme z těch zamotaných situací režírovaných tím zlým vymotávat obviňováním těch druhých nebo horečnou aktivitou, která spíše věci pokazí.

Hleďme ke Kristu.

Amen