Kázání 29. 10. 2023

Písně 118, 421, 327, 581, 757, 431
Introit J 14,6
1. čtení 2. Sam 11,1-14.
Kázání: 2. Sam 12,1-7b,
Poslání: Kol 3,9-10

Moji milí, bratři a sestry,

je to divná věc s tím Davidem. Dokud je v úzkých, dokud je pronásledován, tak se chová obdivuhodně. To je ten David, kterého většinou máme na mysli. Vítěz nad Goliášem, na kterého Saul začal žárlit, pronásledoval ho, a David přesto na Saula nevztáhl ruku.

David jako král, to už je ale trochu jiný příběh. Úspěchy vojenské, ty zůstaly. Jsou však střídány neúspěchy rodinnými i politickými. Jako jiní králové, i David zjišťuje, že královská moc má své limity. Na Jóabovi je závislý daleko více, než by mu bylo milé, a Abítofel, muž nad jiné prozíravý, ho nakonec zradí.

Epizoda s Betsabé těm rodinným hrůzám předchází. Tady se David dostane na naprosté dno. ‒ A přesto, když Duch Svatý osloví Marii a zvěstuje jí narození syna, tak mluví o Davidovi. Říká Marii, že Ježíš bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. ‒ Jak je možné, že přes to odporné, co David provedl, je to právě on, kdo je jmenován jako ten nejdůležitější předek Ježíše Krista? ‒ Dostaneme se k tomu.

Nejprve ale Betsabé. Proč se David rozhodl mít tu krásnou dámu, manželku bohatýra Uriáše? ‒ Jsou mnozí, kteří v každé situaci hledají nějaké omluvné důvody. Tady by mohli mluvit o tom, jak byl David frustrovaný. Z toho, že vede boje, které nemají konce, a i když vyhrává, tak svoboda jeho rozhodováni je podvázána vůlí jeho vojevůdců. Nebo by mohl být frustrován tím, že mezi jeho ženami panuje řevnivost a žádná mu neposkytuje tu opravdovou lásku, kterou on tak potřebuje. Nedivil bych se, kdyby něco takového David šeptal Betsabé, když byli spolu.

A třeba něco z toho byla pravda. Jenomže okolnosti nejsou tou hlavní příčinou, proč pácháme zlo. Zlo logické nebývá. Málokdy se ukazuje ve svých důsledcích. Většinou se do našeho života tak nějak vloudí. Prostě přijde chvíle, kdy bychom měli říci ne, a my to ne neřekneme. ‒ Takhle jednoduché to je. Složité vysvětlování jednoduchého selhání je vždy na pováženou.

Moje odpověď, proč David udělal to, co udělal, je stejná, jako vysvětlení, které – vlastně poctivě – poskytl president Clinton, když se ho ptali, jak se mohl dopustit té nešťastné a odporné věci s Monikou Lewinskou. Pan president řekl zhruba toto: Protože se mi zachtělo a protože jsem mohl.

Davidovi se zachtělo a mohl. Jenomže tím to neskončilo. Zlo mívá pokračování. Přicházejí komplikace. Zápletky, do kterých se zaplétáme. Betsabé otěhotní a Uriáš ve své spravedlnosti a oddanosti nesehraje tu roli, kterou pro něj David nastrojil. Milostná aférka, kterou David možná už začal považovat za minulost, ohrožuje jeho postavení. Ta aférka, to by se možná ještě sneslo, ale ta následná manipulace, snaha to zakrýt, to už by obraz Davida před jeho bojovníky zcela jistě poškodilo. Tvrdší nátury by se mu pošklebovaly, byť ne do obličeje. Většina by se však cítila podvedena. Celý Izrael by se dozvěděl o jeho selhání a o jeho marné snaze to ututlat.

Jaká ironie! Hospodin odňal trůn Saulovi právě proto, že pro Saula byl jeho obraz, jeho královský majestát – to, jak vypadá před lidmi – důležitější než Slovo Boží. A teď David, ten který Saula vystřídal, se dopouští vraždy právě proto, aby před lidmi uchoval svůj obraz čestného a spravedlivého krále.

A nejde jen o vražedné úklady. Jde i o to, jak David své činy popisuje. David to, co udělal, bagatelizuje, relativizuje, omlouvá. Verš 25, ke kterému jsme se při prvním čtení už nedostali, zní takto: David řekl poslovi: „Vyřiď Joábovi: Nepokládej to za nic zlého, vždyť meč požírá tak i onak. Zesil svůj boj proti městu a zboř je.” Posilni ho!. ‒ Abyste rozuměli, to závěrečné Posilni ho! je Davidova instrukce poslovi, jak má s Joábem jednat.

Obsah tohoto verše stojí za podrobnější rozbor.

Za prvé David vzkazuje Joábovi, aby tu podlost, kterou spáchal, připsal na vrub běžných událostí války. A aby se tím dál nezabýval a udělal za tím tlustou čáru. ‒ To tak bývá, že ten, kdo dělá něco zlého, přesvědčuje sebe i druhé, že nejde o nic tak strašlivého, protože takové věci se prostě dějí. Často se při tom argumentuje, že to dělají i jiní.

Za druhé David Joába ponouká, aby se nad ten incident povznesl a soustředil se na to hlavní. Tím hlavním zde je dobýt ono město. ‒ To tak bývá, že někdo, kdo má ve svém životě nějakou hodně temnou událost, je současně rozhodným bojovníkem za nějaký světlý vyšší cíl, ušlechtilý princip ‒ teologický, politický, mravní nebo se týkající sociální spravedlnosti. Člověk se až někdy diví té zapálenosti a rozhodnosti. A ono to přitom může být svého druhu ochranné zbarvení.

Za třetí, David instruuje posla, že má jednat tak, aby si Joáb byl jist Davidovou podporou. ‒ To tak bývá, že když potřebujete spolupracovníka ke zlému, tak mu ukazujete vlídnou tvář, motivujete ho, odměňujete ho, ať už přízní nebo výhodami.

A ono, zdá se, všechno Davidovi klaplo. Uriáš je zabit v boji a vdova Betsabé se stane královnou. Včas.

Co by se stalo, kdyby do děje nevstoupil Nátan? A co by se stalo, kdyby David Nátana umlčel? ‒ Ať už brutálně nebo jen tím, že by ho izoloval.

Kdyby Nátan mlčel, tak by se asi David už trvale octnul na scestí. S jídlem roste chuť. Nátan rozpoznal, že ho Hospodin za Davidem posílá. Mohl říci ne. Tak jako řekl ne Jonáš. A jako mnozí jiní, kteří mají postavit zlu hráz, a místo toho se vymlouvají a dívají se jinam.

Ono to vypadá, jak to hezky Nátan Davidovi pověděl, jak ho dostal. Ale to nebyla žádná kratochvilná bajka. Nátanovi šlo o krk. Postavit se zlu chce odvahu i rozvahu.

A co kdyby David Nátana umlčel? Možná si řeknete, že by to Hospodin tak nenechal, že měl s Davidem svůj plán. Těžko říci, zda by další podobná šance přišla. Bible je plná příběhů králů, Hospodinových pomazaných, kteří činili zlé a činili zlé a činili zlé. Každý z nich přitom měl, domnívám se, svou šanci. Možná i více než jednu. Hlas, který zaslechli, však potlačili. A to se děje pořád.

Hlas Nátana David nepotlačil. Tady někde hledejme důvod, proč Davidovo jméno zůstalo v Ježíšově rodokmenu jako to nejvýznamnější. Davidovo pokání nebylo na oko. Nebylo to přiznání přistiženého žáčka Tak jsem to teda udělal, no. Omlouvám se. Davidovo pokání šlo hluboko. David si připustil hrůzu toho, co udělal. Obnovil vztah s Bohem. Vydal se do jeho rukou. A Hospodin s Davidem jednal.

Hospodin lidmi nemanipuluje. Rozhodnou-li se ke zlému a přejdou-li vzdorně jeho hlas, tak půjdou svou cestou hříchu. To zlo se projeví někdy na nich, někdy až na dalších generacích. Ale nezmizí. To je vlastnost zla, že nemizí.

Hospodin s lidmi nemanipuluje. Ale s těmi, kteří se k němu obrátí, jedná.

Davidův problém byla pýcha. Nebylo to tak od začátku. Na začátku a ještě dlouho potom měl David srdce dobré, otevřené a důvěřující Hospodinu. I proto si Hospodin Davida vyhlédl a oblíbil.

Lidé si často pletou pýchu a hrdost. Hrdost je pojem neutrální ‒ hrdost znamená, že k určitému typu chování se nesnížím. Pýcha je zbytnělá hrdost, která vede k tomu, že bráním svůj obraz a pronásleduji ty, kteří ho zpochybňují a narušují.

Bránit svůj obraz. Pracovat na tom, co si druzí o mně myslí. Zabránit tomu, aby něco věděli nebo viděli. Kolik času a energie tomu věnujeme. A jak nás děsí představa, že nás někdo uvidí v naší nahotě, v naší zranitelnosti. A kolik to chce statečnosti se v té zranitelnosti ukázat sám před sebou, natož před Hospodinem a před druhými.

David to dokázal. Bylo by ale chybou tvrdit, že se stal stejným člověkem, jako byl dříve. Kus jeho čistého srdce byl navždy ztracen. Hospodin ho však zachránil. Tak jako zachraňuje nás, činíme-li pokání. Je to jako když se něco drahocenného rozbije a někdo šikovný to zachrání a slepí. To je příměr. Úplně nesedí, protože zde jde o živý materiál. Ten materiál má sloužit, být k užitku. A jak se pozná, že lze k tomu materiálu mít zase důvěru? Tím, že obstojí ve zkoušce.

K té zkoušce se za chvíli dostanu. Zastavme se ještě ale u závěru rozhovoru Nátana s Davidem. V Písmu stojí: David Nátanovi řekl: „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“ Nátan Davidovi pravil: „Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš. Poněvadž jsi však touto věcí zavinil, aby nepřátelé Hospodina znevažovali, syn, který se ti narodí, zemře.“ Výklad, proč onen syn musel zemřít, to je na samostatné kázání. A tak jen stručně. Zdalipak to i dnes není tak, že když církev mlčí k hříchu ve svém středu, tak nahrává těm, kdo znevažují oběť našeho Pána Ježíše Krista?

A teď k té zkoušce. Zkouška, to není, že Hospodin na člověka nastrojí nějakou léčku. Spíše odtáhne svou ochrannou ruku. Tu ruku, kterou často a vytrvale drží nad člověkem, jenž si zachoval čisté srdce.

Zkouška, to vlastně znamená, že události dostanou volný průběh. V Davidově případě se to projeví tak, že Hospodin neochrání Davida před pyšným jednáním jeho synů. David chtěl, aby nebyl před veřejností, národem, lidmi, pokořen. Toho pokoření se mu dostane měrou vrchovatou. Toto jsou Hospodinova slova: A ačkoli tys to spáchal tajně, já tuto věc učiním před celým Izraelem, a to veřejně. ‒ Budete-li číst dále Druhou Samuelovu, zjistíte, co se stalo. David byl pokořen před celým Izraelem. V té zkoušce však obstál. Haleluja!

Jenomže bible, to není žádný slaďák se zaručeným Happy Endem. Kdo se jednou nechá zlákat na scestí, se musí mít trvale na pozoru. Když už se blíží stáří, když už mizí mužná síla, tak se může objevit touha si potvrdit svůj význam, úspěch a důležitost. To je také svého druhu projev pýchy. A tak David nařídí sčítání lidu. Aby viděl, jak je mocný. Tentokrát žádný Nátan nepřijde. Hospodin jedná s člověkem různými cestami. V Písmu čteme: Ale potom měl David výčitky svědomí, že dal lid sečíst. ‒ A jak to bylo dál, a že druhé sejití z cesty mívá horší následky než to první, to už je také na jiné kázání.

Sečteno a podtrženo, Davidovo čisté srdce utrpělo pořádné šrámy. Nicméně navzdory tomu zlému, které spáchal, se vždy vrátil a přimkl se k Hospodinu. V pravdě a pokoře. Ta pravda je zde hrozně důležitá. Sestoupit až na kořen věci. Nic si neomlouvat. Třeba i přijmout veřejné pohanění.

Co říci závěrem? Střezme čistotu svého srdce, jak nejlépe dovedeme. Ježíš říká: Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. A současně, buďme realisté. O čistotu v té či oné oblasti můžeme přijít. Zvláště v mládí člověk snadno může podlehnout pocitu, že když si to či ono nevyzkouší, tak o něco přijde. Hřích leckoho přemůže. Lež, krádež, nevěra, pornografie, pomlouvání, ponižování, citové vydírání nebo nedostupnost – to vše se může na nějakou dobu stát a zdát výhodným, ne-li sladkým. Člověk si to může počítat za plus, jako svoji schopnost, šikovnost. A nevidět, jakou obrovskou cenu za to platí. Cesta zpátky není lehká. První fáze je vyznání a přijetí odpuštění. O Ježíši stojí psáno: Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. To je to, co dělá Ježíš. Na nás je, abychom na cestě s ním vytrvali. Abychom si nezoufali sami nad sebou, abychom jeho odpuštění dokázali přijmout, a současně, abychom obstáli ve zkouškách, které přijdou. To znamená zachovávat jeho slovo. O Ježíši totiž také stojí psáno: Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.

Nebojme se toho. Nebojme se ho následovat.

Amen