Kázání 29. 3. (velkopáteční)
Kniha: Čtení: Iz 53,1-12 | Text: Lk 23,34a
Datum: 5. 4. 2024
Autor: Jaroslav F. Pechar
Písně: 531, 527, 420, (VP: 369; 732, 754, 212), 384, 559, 730
Vstup: Mt 11,29a
Čtení: Iz 53,1-12
Text: Lk 23,34a
Poslání: Řím 12,9
Milí bratři a sestry,
mnohokrát jsme si připomínali, jakým způsobem nás Bůh učí přistupovat k dobru, které od něj dostáváme. Jednoduchou zkratkou řečeno: „Pošli to dál!“ To dobré, co od Boha máš – lásku, pokoj, radost… Daruj to samé druhým. Když už jsi dostal lásku, pokoj, radost – pošli to dál. Staň se tím, kdo druhé miluje božskou láskou. Staň se nástrojem Božího pokoje. Žij tak, aby byli šťastní i lidé okolo tebe.
Dnes nás čeká obrácená strana stejné mince. Nepůjde o dobro od Boha, ale o zlo od lidí. Co máme dělat, když na nás dolehne? Ježíšova modlitba za odpuštění je Boží učebnicí, co dělat takovém případě. Velkopáteční události nás učí, jak nakládat se zlem od lidí. Jestliže k dobru od Boha slyšíme „Pošli to dál!“, tak ke zlu od lidí slyšíme: „Zastav to! Neposílej to nikam!“
Druhá strana jedné jediné mince Boží vůle pro nás a pro tento svět. Je to jen zrcadlové vyjádření téhož. Smysl a účel je pořád stejný. Jde o Boží království mezi námi. O lásku, pokoj, radost. O to, aby tohle bylo již na tomto světě. Naším úkolem je šíření Boží lásky, Kristova pokoje, radostného života Božích dětí. Dneska se budeme učit, že právě tak, jako to dělá u dobra od Boha heslo „Pošli to dál!“, tak úplně stejně poslouží u zla od lidí „Zastav to!“ Jen je to o poznání náročnější úkol.
Tam, kde přijaté dobro nepošleme dál, tam se projevíme jako nevděční sobci. Není to nic hezkého, ale zas tak moc to nikomu neublíží. Když máme my dospělí zdraví a hojnost a necháme bez povšimnutí potřebné tohoto světa, kterým bychom mohli prospět ze svých přebytků, chováme se jako sobecké malé děti. Není nás za co pochválit, ale aktivně škodíme akorát svojí duši.
Dneska se máme naučit něco náročnějšího – přijmout bolest a neposlat ji dál. Zpracovat ji jiným způsobem. Dnešním tématem je velkopáteční příběh, který nás učí následovat Krista nejen v okamžicích jeho úžasné a namnoze obdivované služby lidem, když pomáhal potřebným, uzdravoval nemocné, sytil hladové, radil zmateným… Když šířil lásku, pokoj, radost… Krista máme následovat i na Golgatu. I to je cesta, kterou si prošel a ve které také máme osvědčit svoji věrnost Ježíši jako svému Pánu a učiteli.
Jak následovat Krista v jeho utrpení? Jak obstát a zastavit kolotoč zla? Potřebuju mít věci co možná jednoduše popsané. Když hledám nějaký co možná racionální nástroj, který Pánu Ježíši pomohl obstát v té šílené situaci nevinně pronásledovaného, nacházím ho ve slovech dnešního hlavního čtení. Ježíšova modlitba za nepřátele „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“
Předně: Odpusť… Je tu co k odpouštění. Je řeč o skutečném zlu, které je potřeba aktivně odpustit. Ne nad ním mávnout rukou, jakože se vlastně nic nestalo. Fakt stalo a fakt to bylo bolavé a hnusné. Velký pátek není divadlo, ve kterém Bůh hraje trpícího člověka. Ještě v Getsemanské zahradě se Pán Ježíš modlil, aby – je-li to možné – tak ho minul tento kalich. Ani Božího Syna nelákalo utrpení. Křesťanství není masochistické náboženství. Je-li to možné, pak stojí zato udělat všechno proto, abychom trpět nemuseli. Hlad, nemoci i smrt Pán Ježíš prostě řešil – nikde nevidíme, že by předtím či potom nějak rozebíral, jestli ten který člověk, kterému bylo pomoženo, se svou novou situací naloží dobře či špatně. Tak ani na kříži Pán Ježíš neříká: „Jestli se dají na pokání, odpusť jim!“ Ani neslyšíme: „Odpusť jim, ale jestli se nezmění, tak to vezmi zpět!“ Vidí lidskou vinu a modlí se, aby ji jeho nebeský Otec odpustil.
S tou lidskou vinou je to ale hodně zvláštní. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ To je fakt zvláštní modlitba, protože ti pod křížem namnoze moc dobře vědí, co činí. Pán Ježíš se nedostal na kříž hloupou shodou okolností, ale systematickým tlakem svých nepřátel. Je tam nejen lid, který zvědavě přihlíží, ale také členové židovské velerady, pro které je Ježíš na kříži vítězstvím a splněným přáním. A přece Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“
Za těmito Ježíšovými slovy se skrývá více významů. Oni nevědí, že Pán Ježíš skutečně je Mesiáš. Je pro ně falešný mesiáš, rouhač, provokatér, kacíř… Velerada skutečně neví, co činí, protože se domnívají, že odstraněním Ježíše slouží Bohu, církvi i židovskému národu. Tohle může být první motiv, který stojí za promýšlení, když se máme my vypořádat s nějakým zlem, které nám kdo páchá. Zkusit se na celou situaci podívat jeho očima. To neznamená s tím pohledem souhlasit! Ten pohled pachatele zla může být naprosto zvrácený! Cílem ale je najít sílu k modlitbě za nepřátele. Následovat Krista v jeho „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ a to se mnohem snáz dělá, když toho druhého chápeme. Nesouhlasíme, jsme bytostně přesvědčeni, že se mýlí a že důvody, které ho k jeho jednání vedou, jsou naprosto nesmyslné – a přece nalezneme sílu prosit Boha, aby dotyčnému odpustil.
První krok, když na nás dolehne zlo, skutečné zlo, když nám někdo ubližuje – a my se jako křesťané snažíme uposlechnout Pána Ježíše, když říká (Mt 5,44) „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují!“ Zkusme si v tu chvíli představit, že ani oni v tu chvíli nevědí, co činí. K jejich jednání je vede pokřivená představa o tom, co je správné. Úplně stranou teď nechme situaci, kdy se mýlíme my, a dopadají na nás spravedlivé důsledky našich činů. Probíráme přece velkopáteční příběh a na Pánu Ježíši nebyla vina vůbec žádná. Jsme v situaci, kdy nám někdo ubližuje a my nemáme pochybnosti o tom, že nám ubližuje neprávem. Nevědomost hříchu činí – ale nevědomost může být polehčující okolností. Tak nás Pán Ježíš učí nabídnout Bohu tuto polehčující okolnost, totiž že to těm našim trapičům úplně nedochází. Pro nás bude v tu chvíli o kousek snazší se za ně modlit.
Ježíšova modlitba „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ v sobě ale skrývá ještě jeden rozměr. Ti, kteří dostali Pána Ježíše na kříž, nemají tušení, že tady se děje něco mnohem hlubšího a tajuplnějšího. Netuší, že tady se otevírá cesta ke spáse světa. Na tom kříži je i kvůli nám a o nás židovská velerada samozřejmě tušit nemohla.
Pán Ježíš, který nechává zlo dopadnout na sebe a nepošle ho dál, to je ten první, který neselhal. Druhý Adam, dokonalý člověk, který konečně obstál v plnění Božích plánů s námi lidmi. Vzor pro lidské jednání. Takhle by to mělo mezi námi fungovat, aby byla Boží vůle jako v nebi, tak i na zemi. Tady na kříži se objevuje Boží království mezi námi. Boží království, které silou odpuštění zastavuje zlo. Ukončuje ho. Zastavené zlo mizí ze světa a už se nevrací.
Pořád znovu a znovu a dokolečka – bolí to! Pán Ježíš na kříži skutečně trpí. Odpuštění není laciná záležitost. Miloš Rejchrt rýmuje v písničce, kterou budeme zpívat za chvilku (NEZ 420): „Bojujte, však pomstu nechte Pánu, / on je soudce a sám určí trest. / Prohraje, kdo ranou splácí ránu, / k nenávisti kdo se nechá svést.“. V čem že máme bojovat, bojovat dál? Mysleme na prvním místě na boj se sebou samými. Vyhrát nad svojí potřebou pomsty. Vyhrát nad svojí potřebou stanovit ten přiměřený trest. Vyhrát nad svojí potřebou mít poslední slovo. Tímto směrem už nám ukazovala na začátku zpívaná další rejchrtovka (NEZ 531), která se ptá „Proč jen mlčíš, Pane?!“
Proč se nehájil? Cožpak nebylo proč? Jistěže ano! Celou dobu byl v právu a věděl to, že je v právu! Neměl by stejně šanci s tím cokoliv udělat? Jistěže měl! Od okamžiku zatčení měl Pán Ježíš k dispozici nejen Petrův meč, ale a k tomu navrch více než 12 legií andělů (Mt 26,53). To je polovina vojenské moci celé Římské říše od Španělska až po Indii. A Pán Ježíš tváří v tvář zvůli mocných – mlčí. Nechá jejich zlovůli dopadnout na sebe. Mlčí při výslechu před Herodem a skoupý na slovo je i před Pilátem Pontským. Neozve se proti těm, kteří ho bičují, křižují. Ani fyzické útrapy ho nezlomí. Nechává tělesné zlo dopadnout na sebe, i když ví, že je nespravedlivé.
Vedle utrpení tělesného je tu i utrpení duševní. Jeden učedník ho zradil, druhý zapřel a ostatní se rozprchli. V řadě neposlední je tu povrchní a vrtkavá přízeň davu. Zástupy, které ho ještě před pár dny vítaly, jako krále na oslátku si docela snadné umím představit jako zklamané až rozhořčené Ježíšem, který nesplnil jejich očekávání. Pryč s Ježíšem, který nedokáže nadšený dav vyzbrojit a postavit proti římské okupační moci. Je třeba se zbavit toho nanicovatého rádobymesiáše, to už je lepší vrah Barabáš, ten aspoň něco dokázal. A i tady Pán Ježíš mlčí, nechá ty lži, pomluvy a nesmysly být. Proč jen mlčíš, Pane…?
Protože to otevírá cestu k lepší budoucnosti. Protože ten, který jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel, tak mluví způsobem mnohem mocnějším. Jak poznal jistý dvořan na cestě z Jeruzaléma do Gázy (Sk 8,32), když si tak toho proroka Izajáše četl a jistý Filip mu pak nad tímto textem zvěstoval Ježíše. Aktuální situace na dnešní cestě z Jeruzaléma do Gázy rozhodně není na projetí v klidu, jako tenkrát. A proč? Protože lidé nedokázali mlčet. Nehodlají být jako beránek vedený na porážku, ústa neotevřít. Staleté a možná už tisícileté křivdy se znovu a znovu hlásí o slovo a tak právě tady zuří nepřátelství, boje a touha po odplatě.
Jasně, že mlčet a neposlat zlo dál bolí. Odpověď na otázku po důvodu mlčení vyčteme z Kristovy zsinalé tváře. Chce zlo zrušit. Nechce poslat zlo dál. Ví, že Boží království je říše lásky, pokoje a radosti. K tomu, aby takové království bylo již na tomto světě, vede cesta nejen aktivním šířením toho dobrého, ale také zastavením toho zlého. To nás dnes Pán Ježíš učí. Modlit se za ty, kteří nám ubližují, protože dost možná fakt nechápou, co že se to děje.
Jasně – možná moc dobře chápou. Je úzká a ne vždy zřetelná hranice mezi následováním Krista, který jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel, a mezi tím prostě jen „nechat ze sebe dělat blbce“. Ale obecně myslím platí, že je více kristovské raději snést to druhé a být v očích druhých za blbce, než nezachovat se podle toho prvního a snažit se prosadit svůj postoj za každou cenu. Když to ustojíme, spíš to povede k pokoji. A pokoj mezi lidmi, ten za to stojí.
Amen