Kázání 29. 6. 2025

Ž 8,2+5-6

In: Haleluja. Chválu vzdávám Hospodinu celým srdcem. Velebné a důstojné je jeho dílo. Činy jeho rukou jsou pravda a právo, všechna jeho ustanovení jsou věrná, spolehlivá navěky a navždy. Seslal svému lidu vykoupení, ustanovil navěky svou smlouvu; svaté, bázeň budící je jeho jméno. Amen (Ž 111,1.3.7-9)

Když jsme teď byli na Berounce na vodě, jedním z nejkrásnějších momentů byla noční obloha. Bez světelného smogu, navíc měsíc v novu — takže na temném nebi zářily hvězdy tak, že jsem je rozeznal i bez brýlí. Vždycky se mi vybaví Kantovo — hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně — což není výpověď inspirovaná nočními procházkami slovutného filosofa, ale bezpochyby právě i 8. žalmem. Je to žalm plný úžasu — nejen nad nedostižnou nebeskou klenbou — ale posléze i nad stvořením — a přesně uprostřed — nad člověkem: Co je člověk — že se rozpomínáš na něj / — syn ádáma (pozemšťanův) — že s ním počítáš? To zvolání provokuje — tím, jak vysoko člověka hodnotí — a zároveň naléhavostí, s níž i nás nutí se takhle ptát. Co je člověk?

Žalmistovo zvolání — Co je člověk? — je odpovědí toho, který byl osloven Jménem Hospodinovým: Hospodine, Pane náš — jak vznešené je TVOJE jméno po vší zemi! TVŮJ majestát jsi vyvýšil nad nebesa… To není jen romantický povzdech při pohledu na noční oblohu… Tady jde o víc:

Slyšíme tu koktavý úžas, který pracně hledá slova. Takhle nějak to je, když si člověk vezme do úst jméno Hospodinovo: vzpříčí se v ústech. Nedovolí, aby samozřejmě a očekávaně plynuly nábožné řeči.

Jak vznešené je tvé jméno, přerývaně uznává žalmista — po celé zemi! Pro tvůj majestát nestačí nebesa, k nimž ještě zalétne náš pohled. Tvoje vznešenost je větší než obzor kostelů a chrámů — je mohutnější než pohled, který nabízí příroda. Převyšuje dojem, který umějí udělat lidé leskem svého bohatství, moci a slávy. Nic ze světa výjimečných zkušeností — žádný adrenalinový zážitek za hranicemi všedních dnů — se nesrovná s tím, jak se umíš ukázat ty, Hospodine.

Takhle silná výpověď, takhle zarážející první i závěrečná sloka předpokládá ovšem nějaký vskutku pádný důvod. Jaks na to přišel, žalmisto? Kde je základ, na němž stojí takhle silná slova, co tě nutí k takovému vyznání? Co tě potkalo? Žalmistův úžas — vyvolala vznešenost Jména — a Jméno Hospodinovo není ničím jiným než mohutnou zkratkou Božího příběhu. Je to podobné, jako když prosíme pravidelně — posvěť se JMÉNO TVÉ. Dej nám rozpoznat, ODKUD A KAM míří příběh tvého díla, Bože. Připomeň se nám — jako Bůh — který pod hvězdnou oblohou vyvedl k naději starce Abrahama – jako Bůh vytrvalosti na nastoupené cestě pro Izáka – jako B, který podrazákovi Jákobovi slíbil — Nezřeknu se tě, ale obdařím tě požehnáním!

Připomeň se nám — jako ten, který nečekaně otevřel novou budoucnost Jákobovým potomkům — ubitým egyptským otroctvím – jako dárce Tóry — a milosrdný a slitovný otec vzpurných synů na cestě do země zaslíbené. Připomeň se nám — jako ten, který poslal svého Mesiáše Ježíše — nad jehož zrozením zůstala nebesa u vytržení — a jen volala sláva na výsostech Bohu… Připomeň se nám — jako ten, který se k Ježíši, ubitému a zašlapanému zlobou davu, úřednickou nadutostí a náboženskou pýchou — přiznal — a vyvedl o z úzkostí hrobu a sevření vítězících nepřátel.

Jednou za čas uprostřed našich všelijakých představ – o tom, kam to spěje s naším životem — a s celým tímhle světem – a taky, k čemu je pánbůh a jakou roli hraje — jednou za čas dojde — díky Bohu — k takovémuhle prozření: Boží příběh — příběh Jména — drží svůj směr pořád tak — jak to vyřizovaly ty zvláštní pradávné příběhy! Dává povstat naději, kde nebylo co čekat – svobodě, kde zbývalo jen otroctví – víře, kde chtěl pole opanovat strach a odevzdanost – odvaze, když jsme zůstali odsouzeni k strachu a rezignaci… Je nám — s těmihle zvláštními dary nablízku — a v příběhu svých svědků dává rozpoznat svou tvář.

– když k nám síla toho Božího příběhu dolehne — když nás potká blízkost Jména Hospodinova — to pak odpověď na otázku CO JE ČLOVĚK? dostává úplně jiné východisko — a my zjišťujeme: Člověk, to není jen nicka, otrok osudu — loutka, s níž cloumají emoce, zděděné geny či dané sociální poměry.Clověk, to není bezmocná pápěrka ve vichru poměrů — krizí — či dotírajících nemocí a stressů! Člověk — tváří v tvář příběhu Jména — nalézá svou důstojnost! Svou váhu, svou jedinečnost — a perspektivu!

Když se necháme probrat k úžasu nad velebností Božího programu vysvobození k naději, pravdě, lidskosti — to si pak můžeme i říkat, člověk to zní hrdě! – člověk, to není jen anonymní kus, masírovaný algoritmy sociálních sítí – člověk — to není jen občánek, jehož populisté nejdřív vystraší a pak se pasují do role záchranců — člověk, to není jen objekt reklamních mágů – člověk — to není ani výrobní kolečko, poslušně vykonávající příkazy hlavního šéfa v práci – člověk — to není uhoněná máma s hlavou plnou starostío děti — ani stařenka odložená v domově důchodců – člověk — to není uzlíček bolestí a bezmoci — jak nám někdy vyhrožuje stáří na obzoru… Člověk — to je bytost — s níž ve svém příběhu počítá B. — ten Bůh, který si dal jméno v příběhu vysvobození, naděje, odpuštění a směřování k zaslíbené budoucnosti – ten B, který — nenápadně i překvapivě umí vpadnout do lidského života a probrat nás — k radosti — k chuti žít svobodně — k lásce a dobrotě — ke službě — k nasazení pro jeho věc… Ten B — který svou sílu a životaschopnost neprokazuje silou zbraní — ale nelidskosti se staví do cesty jako křik nemluvňat.

Když ten Boží příběh nových počátků a nečekaných nadějí — pustíme do našeho času a uděláme mu tady místo — zjistíme — že náš život má nečekanou budoucnost: korunuješ ho — toho člověka, nad nímž se vznášela nejprve otázka — slávou a vznešeností — s úžasem odpovídá žalmista.

Život nám přitom dokáže nekompromisně připomenout, že jsme — jako smrtelní tvorové — chybám, pochybám, bezmoci, bolesti, smrti. A přece nic z toho naše vyhlídky nepředurčuje. Rozhodující završení svého lidského údělu smíme vidět jinde: Z příběhu Hospodina, Boha Izraele a Otce JKa — slyšíme — váš život KORUNUJE — Bohem darovaná důstojnost. Předivná moc, kterou umí dát životu jen on sám. Závažnost a sláva jeho království — o němž Jš tak jednoznačně vyhlásil — už je blízko — už prozařuje vaše dny — už přijíždí vlak Boží.

To ať naplňuje vaše dny i domovy — to ať proznívá z chvil a událostí šťastných a veselých –

ale to ať prozařuje i temnoty úzkostí a strázní. To ať dává sílu a vytrvalost lásce k bližním — v manželství a rodině — i kdekoli venku na ulici. To ať nám pozvedá hlavu a dává vyrůst naději:

– sláva Božího milosrdenství a slitování — jak ji nejpřesvědčivěji potkáváme v příběhu Ježíšově — nás čeká — aby nás korunovala v království — kde už nebude ani nářku ani bolesti ani smrti.

S touhle vírou nemusíme bezmocně podléhat tomu, co se na nás odněkud vyvalí. S touhle vírou nemusíme nejvážněji ze všeho brát to, co se nám zrovna tlačí před oči. S touhle víru smíme totiž nejdřív zaslechnout — odkud a kam to vede a chce vést náš Stvořitel a Vykupitel — přijímat dary jeho Krista — a naplnit jimi své srdce, ruce i oči — a společně děkovat tomu, — který nás korunuje milosrdenstvím a (mnohým) slitováním. Amen

1. Dát žití směr — i když budem bloudit — PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ

2. Když budem veselí — když budem na dně — jako zdroj naděje — PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ

3. Uchovat věrnost — dát sílu lásce — povzbudit k službě — PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ

4. Mezi nemocné — mezi vězněné — doprostřed pláče — PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ

5. Tam kde běsní válka — na cesty utečenců — k raněným a bitým — PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ

6. K církvi po všem světě — k bohatým i chudým — mezi váhající — PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ

7. I v tomto létě — a v tomto městě — dát sílu krokům — PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ