Kázání 3. 12. 2023

Písně: 463, 460, 786, 451, 718
introit: Ž 53,7

1. čtení Da 9,23-26
2. čtení 2Pt 1,20-21
3. čtení Mk 1,15

Milí bratři a sestry,

začátek Adventu nám přináší tradiční motivy očekávání, příprav. Spolu s nimi celkem logicky motivy starozákonních proroctví. Věnovali jsme se jim s dospělými na biblické hodině i s dětmi při rodinných bohoslužbách dopoledne v Braníku. V rámci všech těch výkladů mi ale přicházelo znovu a znovu na mysl, jak je to všechno takové vachrlaté.

Je fajn, že proroci mluvili z popudu Ducha svatého. Jasně, že mají pravdu – ale co to vlastně říkají? Až bych tak řekl, že bychom do biblického kánonu mezi inspirované výroky měli někam zařadit větu zneuznaného českého génia Járu Cimrmana: „Já bych se neukvapoval, pane Ptáček. Ty výjevy můžou znamenat všelicos.“ Autor zařadil tuto větu do kontextu s výkladem výjevů budoucnosti, ale řečeno s panem Hlavsou: „Vidím je výjevy. Vždycky jsem viděl jen výjevy“ – tak proroci jsou na tom stejně. Vidí jen výjevy. Ne proto, že by sami nějak pochopili skutečnost – až bych řekl, že na tom je to založené, že ani oni plně nechápali, co to vlastně povídají. Ty výjevy mohou znamenat všelicos – a mnohdy až zpětně viděno člověku dojde, v čem se vlastně to které proroctví naplnilo.

Jako věřící v Ježíši Nazaretského jako Krista, tak vidíme desítky, ne-li že stovky naplněných starozákonních proroctví. Ale těm proroctvím takto rozumíme, protože jsme uvěřili. Obávám se, že opačná cesta moc nefunguje. Že by si člověk tak četl Starý Zákon, dával si dohromady jednotlivé indicie a na konci by mu z toho vypadl Ježíš Nazaretský v celé své kráse – to očividně nezafungovalo ani v době Pána Ježíše. Vzpomeňme si na apoštola Pavla, který Bibli znal – ale souvislosti mu docvakly až po setkání s Kristem

Jiný příklad. Roku 6 po Kristu byl Římany z trůnu sesazen neschopný Herodův syn Archelaos. Končí a už nikdy nebude obnovena židovská královská vláda nad Jeruzalém. Římané převedli provincii Judea pod přímou správu římských prokurátorů. Tím ale také židovský Sanhedrin ztrácí hrdelní pravomoc. Takovéto omezení moci, svobody a suverenity židovský národ nepotkalo ani v babylónském zajetí!

Tuhle událost pak komentuje babylónský Talmud, konkrétně rabi Rachmon. Cituje Jákobovo požehnání Judovi (Gn 49,10): Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení. Jasné mesiášské proroctví. A rabi Rachmon říká, jak členové Sanhedrinu po tom zmíněném rozhodnutí římské vlády oblékli žíněná roucha, sypali si na hlavu popel a volali: „Běda nám, berla byla Judovi odňata a Mesiáš stále ještě nepřišel!“

Rok 6 po Kristu – jsme v roce, kdy o Velikonocích pár set metrů od paláce velekněze zrovna dvanáctiletý Ježíš diskutuje s učiteli Zákona.

Kdyby Ježíšovo „mesiášství“ bylo tak říkajíc „starozákonně ložené“, byl by tohle dokonale zapadající dílek do skládanky. Ale „já bych se neukvapoval, pane Ptáček. Ty výjevy můžou znamenat všelicos.“ Jako křesťan nevidím problém. „Já jsem s těmi výjevy spokojen!“ Je tomu ale proto, že jsem v Ježíše jako Mesiáše uvěřil. Židé ve své drtivé většině Ježíše ale jako Mesiáše nepřijali. Já jsem uvěřil, že Pán Ježíš nelže, když říká (J 5,39): Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ano věřím, že Starý Zákon ve svých proroctvích skutečně dochází naplnění v tom jednom konkrétním nazaretském rabínovi, který vstoupí do dějin jako Ježíš Kristus. V době Pána Ježíše ale byl takových jak šafránu.

Pojďme si ještě některá ta proroctví projít. Ty okamžiky, kdy ne z lidské vůle, ale puzeni Duchem svatým cosi někdo řekl a je to zapsáno. Přemýšlejme, kde tam v prorokovaném Mesiáši Pána Ježíše vidíme jasně a kde už nastává problém.

Aspoň kousek cesty máme i s židy společný. Má to být člověk. Ten, který rozdrtí hadovi hlavu za cenu své rozdrcené paty, bude z lidského pokolení. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. (Gn 3, 14-15). Právě tak nebude pochybnost nad tím, že půjde o potomka Abrahamova – v jeho semeni dojdou požehnání všechny čeledi země (Gn 22,18). Jen se tady rozloučíme s muslimy, kteří půjdou po linii Abrahamova prvorozeného Izmaela. Křesťané spolu s židy slyší, jak se Abraham modlí: „Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!“ a Bůh mu na to říká: „Tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Smíšek). Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou.“ (Gn 17,18-19)

Pak přichází pohanský věštec Bileám – a to už je fakt „vidím jen výjevy“, ale křesťané i židé stále mohou citovat klasika: „Já jsem s těmi výjevy spokojen!“ (Nu 24, 15-19) Výrok Bileáma, syna Beórova, výrok muže jasnozřivého, výrok toho, jenž slyší řeč Boží, jenž má poznání od Nejvyššího, jenž mívá vidění od Všemocného; když upadá do vytržení, má odkryté oči. Vidím jej, ne však přítomného, hledím na něj, ne však zblízka. Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele… panovat bude ten, jenž vzejde z Jákoba… Spolu s židy čteme tento text nejen jako vyjádření tehdejšího vítězství Izraelců nad Moábci, ale především jako proroctví o Mesiáši, který bude ze dvou Izákových synů jákobovec a ne ezauovec.

Už jsme slyšeli, že vyvolen pokračovat v ostře sledované linii bude Jákobův syn Juda. Nemá to žádnou logiku, proč 4. syn nemilované Ley má být tím, kdo nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení. Gn 49,10 Snad jen taková drobnost – Judovi starší bratři jsou docela grázlíci. Juda také není dokonalý, ale je to první člověk v Bibli, kterého vidíme dát se na pokání. Uznal svoji vinu a vyvodil z ní důsledky (Gn 38). To by nám mohlo jako křesťanům imponovat.

S volbou Judy se ovšem loučíme se Samařany – ti (Dt 18,15n) očekávají „proroka jako Mojžíš“, tedy z pokolení Levi. Hospodin Mojžíšovi řekl: „…povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži.“ Ty výjevy můžou znamenat všelicos… Znamená „prorok jako Mojžíš“ nezbytně nutně, že to bude Lévijec? Z pohledu židů a křesťanů ne. Pro nás je jediné důležité, aby pravdivě a přesně předal Boží vůli. Z pohledu samařanů ano. Vidíme na tom složitost a nejednoznačnost proroctví, kdy pro křesťany se toto proroctví na Ježíši naplňuje, ale samařané to vzali až poté, co se s Ježíšem setkali (J 4). Potřebovali nejprve svědectví jakési ženy a pak ještě dva dny strávené rozhovory s Ježíšem, aby přijali, že on opravdu je Spasitel světa (J 4,42). Že se mýlili a spása není ze samařanů, ale ze židů. Židé lépe pochopili obsah toho, co z popudu Ducha svatého mluvili lidé poslaní od Boha.

Z pokolení Juda povstala nejslavnější židovská královská dynastie. Slovy proroka Izajáše (Iz 11,1) vzešel proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydal ovoce. Tento Jíšajovec má být naplněn dary Ducha svatého. Být dokonalým panovníkem, který se nenechá zmanipulovat prvním dojmem, ale bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Doba jeho vlády je popsána barvitými obrazy vlka hrajícího si s beránkem, krávy popásající se pod vedením malého dítěte s medvědicí, zatímco jejich mláďata společně dovádějí, k tomu kojenec hrající si s jedovatými hady – prostě něco nádherného, co promění lidi (Iz 11,9): Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. Dokonce i pohané přijdou, protože (v. 10) v onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztyčený jako korouhev národům.

Jasně, že tohle nelze vztáhnout na Davida jako takového, ale na „syna Davidova“, tedy někoho z davidovského pokolení. Tady už se nám rozběhnou i cesty mezi křesťany a židy. Křesťané spokojeně řeknou, že tenhle proutek z pařezu Jíšajova, který přinese pokoj celému světu, je Pán Ježíš. O něm platí, co řekl z popudu Ducha svatého prorok Jeremijáš (23,5-6): Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí.

Jenže v tu chvíli se židé zeptají – kde je ta spása Judska a bezpečí Izraele? Kde je ten vlk s beránkem, dítě hrající si s baziliškem a především to všeobecné poznání Hospodina, kdy se k onomu davidovci – kořenu Jíšajovu – sejdou všechny pronárody? Jak by mohl být Ježíš Nazaretský Mesiáš, když tohle nepřinesl?!

Křesťané odpovídají čímsi, co se učeně nazývá „rozdvojená eschatologie“. Jednoduše řečeno – Ježíš jako Mesiáš něco dává teď hned a něco dá při druhém příchodu. Již za svého pozemského působení Pán Ježíš přinesl odpuštění hříchů a tak otevřel úplně nový rozměr vztahu lidí a Boha. Vztahu, který vyrůstá z lásky a důvěry, ne již z plnění povinností, dodržování sebelepších přikázání. Odvolají se na proroka Jeremijáše (31,31n): Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země… Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat. Nová smlouva… Přesně jak to řekl Pán Ježíš při poslední večeři (Lk 22,20): …vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“ Autor Listu židům (Žd 9,26n) to popíše: Kristus se zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích. A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.

Rozdvojená eschatologie. Odpuštění hříchů a nový způsob vztahu s Bohem máme pro Kristovu oběť už teď, pokoj a radost Božího království, kde si konečně bude hrát vlk s beránkem, kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě a hlavně nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře – to nastane při druhém příchodu.

Takže ano – pro nás to je ten, o němž Izajáš řekl: Narodí se nám dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje“ (Iz 9,5), kterého počne dívka, porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je `S námi Bůh´).“ (Iz 7,13-15). Uvěřil jsem, že V Pánu Ježíši přišel na tento svět Bůh sám. Boží Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (J 1,14). Bůh přišel v podobě člověka přesně podle Micheášova proroctví (Mi 5,2): A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.

Ale vidím jen výjevy, vždycky jsem viděl jen výjevy a nechci se ukvapovat. Tyhle výjevy mohou znamenat pro někoho jiného něco jiného, než znamenají pro mne. Nejsou objektivním soudním důkazem toho, že já mám pravdu. Když Pán Ježíš vystoupil se svojí zvěstí na veřejnost, neapeloval na rozum: Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu. (Mk 1,15) Advent je čas, kdy se učíme věřit, že království Boží už je opravdu za dveřmi a tak stojí zato věřit evangeliu – radostné zprávě o Boží lásce, která má moc proměnit naše životy, takže něco z toho očekávaného pokoje mezi lidmi se mezi námi objeví už nyní. A až přijde podruhé – a čekám to každou chvíli – věřím, že to bude v takové podobě, že se cesty křesťanů i židů, ale také samařanů a muslimů opět sejdou. Amen