Kázání 3. 3. 2023 (barrandovské)

Písně: 761, 63, 277, 286, 38
introit: Ž 133
1. čtení Lk 17,11-19
2. čtení Kol 3,15
3. čtení Kol 3,16-17

Milí bratři a sestry,

dnešním tématem je „vděčnost“. Křesťanská vděčnost. Vděčnost za Boží dílo pro nás. Za dílo spásy, které můžeme prožívat už tady v tomto světě. Nejde o to nějak přetrpět tenhle svět v těšení se na nebe. V našem srdci už teď má vládnout mír Kristův. Už v tomto světě jsme součástí mystického těla Kristova. Neviditelné církve, která naplňuje jednotlivé údy Kristovým pokojem.

Ta vděčnost s tím nějak velmi úzce souvisí. Můj oblíbený jezuitský spisovatel Antony de Mello říkával, že nemůžeme být současně vděční a nešťastní. Člověk, který dokáže prožívat vděčnost, tak se v tu chvíli vděčnosti také proměňuje v člověka spokojeného. Profesor Křivohlavý o vděčnosti napsal celou knížku. Zmiňuje v ní kteréhosi amerického profesora, který dal skupině lidí za úkol každý večer napsat na papír, co ten den prožili dobrého a berou to jako „dar“. Nějaké nesamozřejmé dobro, za které tím pádem jsou vděční, protože je nesamozřejmé. Za tři týdny se ti lidé začali měnit k lepšímu. Byli laskavější, uctivější. Začali sami vyhledávat situace, ve kterých mohli takto „obdarovávat“ druhé. Tak i těm druhým s nimi začalo být lépe. Člověk si připadá jak v ilustraci dnešní první písně, co byla o tom, jak je člověku dobře, když přijde mezi křesťany. Věřící už by přece tohle měli mít v malíčku – tuhle vděčnost, která vede k šíření radosti. Je nám dobře, tak jsme vděční. Jsme vděční, tak jsme radostní, jsme vděční a radostní, tak je dobře i ostatním s námi! Jaká radost v Páně domě, jaká hojnost utěšení, nedostatků žádných není!

Autora písně jsem nedohledal, ale už Bible nás učí, že takoví v drtivé většině nejsme. Jasně, že někde v základech mého přemýšlení je příběh z prvního čtení. Samařan, který přišel Pánu Ježíši poděkovat za uzdravení. Co těch devět? Možná to tak těch devět bralo, že od toho přece zázrační rabíni jsou, aby uzdravovali. Sám jim řekl, ať jdou za kněžími a nic nechtěl! Oni splnili svoji povinnost ukázat se knězi – tak v čem by měl být jaký problém? Co by po nich kdo ještě mohl chtít? Jako lékaři… Poděkovat sestřičce, že mi vzala krev nebo naměřila EKG? No – někteří to třeba dělají, ale když na to nezapomenu, zkusím se té svojí zeptat, jestli jí lidé děkují. A hlavně nesmím zapomenout sám poděkovat. Huba mi neupadne a jim to přinejmenším udělá radost. Jde ale ještě o něco víc.

Uzdraveného Samařana vděčnost za uzdravení dovedla ke Kristu a otevřela mu tak cestu zase někam dál. Nevíme, jak to s ním pokračovalo. Příběh je otevřený, jako jsou otevřeny všechny příběhy lidí, kterým nějak po vzoru Ježíšově pomůžeme. Ale je otevřený dobrým směrem. Tak se od toho jednoho Samařana dnes učíme „být vděční“. Otevírat si tak cestu k lepší budoucnosti.

Deset lidí se setkalo s Kristovou pomáhající mocí. Pozitivní zážitek mělo rozhodně všech deset. Jistě byli úplně všichni naplněni radostí. Jen u toho jednoho Samařana se ale z této radosti stala vděčná radost. Radost je fajn, ale vděčnost mu otevřela cestu k něčemu lepšímu – dovedla ho ke Kristu. Když nás tedy apoštol vyzývá, abychom my byli vděčni, chápejme to jako nezbytnou podmínku pro to, abychom měli my nějaký vztah s Bohem. Bez vděčnosti budeme brát všechno to dobré, co prožíváme, jako by to byla nějaká samozřejmost, či snad dokonce něco, na co máme nárok.

Musíme se zařadit mezi deset malomocných a učit se od toho jednoho, co to je vděčnost. Rozpoznávat, co dobrého udělal Kristus pro nás a přestat to brát jako samozřejmost. Přestat si myslet, že my přece máme nějaký nárok žít v bezpečné zemi, v míru a pokoji, v blahobytu, o kterém se drtivé většině světa ani nezdá. Že to je nějaké naše právo žít v zemi s fungujícím zdravotnickým a sociálním systémem. Teď by šlo pokračovat dál a dál, ale tady už se musí každý zamýšlet sám nad tím, co doposud bral jako víceméně samozřejmost, jakože třeba máme neomezený přístup k pitné vodě v takovém množství, že s ní splachujeme na záchodech. Že elektřina a mobilní data nám běží 24 hodin denně a v televizi je na výběr z desítek či stovek kanálů a tak nejsme informačně odkázáni na jeden státní kanál. Můžeme si kupovat knihy, jaké chceme a kulturně se vyžívat stylem, jaký nám vyhovuje.

A teď pozor, abychom neulpěli v myšlenkách na něčem, co je vlastně jen první krok. Na vděčnosti za jakési „materiální dobro“. Když apoštol vyzývá k vděčnosti, tak v tuto chvíli mluví o něčem jiném. Ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo… Tady je řeč o spáse. O tom, že nás Pán Bůh přijal za svoje děti. V Pavlově oblíbeném obraze církve jakožto jednoho těla: jsme součástí „těla Kristova“.

To, že můžeme patřit Pánu Ježíši, to je něco úžasného. Jasně – tohle už je tak říkajíc „vyšší dívčí“. Jede příklad za všechny: Jan Amos Komenský. Teprve dva roky před smrtí, když hodnotil svůj život, tak napsal knížku „Unum necessarium“, „jediné potřebné“. Tam vyznává, že během svého života považoval za důležitou spoustu různých blbostí. Jeho život známe: hledal pokoj pro tento svět v politice, ve školství, ve filosofii, v náboženských sporech, v proroctvích mystiků, snažil se vymyslet perpetuum mobile… Teď jako stařec vidí, že to jediné potřebné je patřit Pánu Bohu. Odevzdat se do Božích rukou. Řečeno slovy dnešního hlavního čtení: být v tom jednom těle neviditelné církve Kristovy. Přijímat pokoj Kristův. Být svobodný od spoléhání na všechny ty rádoby pokoje toho kterého lidského společenství.

Je spousta věcí, které mohou lidi spojovat. Třebas i lidská bída! Ještě jednou ti malomocní – v leprosáriu byli židé a přinejmenším jeden Samařan. O malomocné nestál nikdo, společná bolest a život těch, kteří jsou odevšad vyháněni – i to může spojovat. Navíc společenství dozajista Bohem trestaných. „Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá“ moha by poznamenat nějaký ta židovská či samařská teta Kateřina s pohrdavým úsměškem, jak se ten jejich vyděděnec bratříčkuje s vyděděnci odvěkých nepřátel. A brát to jako další důkaz jeho naprosté odpornosti.

Rozumíme všem těmto společenstvím ve zlém i v dobrém. Společenství fanoušků toho kterého sportovního klubu. Voličů té které politické stran. Příznivců té které strany nějakého válečného konfliktu. V řadě neposlední – členové jedné církve či sboru. Všechna ta společenství dávají nějakou míru „pokoje“. Dávají pocit jistoty souvěrců, utvrzení té vlastní pravdy, ujištění, že stojím na správné straně barikády.

Apoštol namísto nějakého takového typu spojenectví vyjadřuje vděčnost za mystické společné tělo Kristovo, k němuž jsme byli povoláni a které dává něco specifického – mír Kristův. To je právě ta situace, kdy si člověk užívá dober tohoto světa a zároveň není naplněn strachem, že jeho klub prohraje, politik nebude zvolen, jeho vojáci budou poraženi, učení jeho církve se ukáže jako falešné a sbor bude všechno možné, jen ne to, o čem jsme zpívali v té první písničce.

Mír Kristův, Kristův „šalom“, pokoj, ve kterém je jistota, že dějiny zůstávají v Božích rukách děj se, co děj. Že všechno dobře skončí a jestli to teď není dobré, tak to jen ještě není konec. Když Pán Ježíš říká …pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! (J 14,27), ukazuje učedníkům, že ve spojení s ním dostávají něco unikátního, čeho si mohou užívat už tady a teď a za co – znovu a dokolečka – je jen přirozené být vděční.

Můžeme večer usínat bez hrůzy a děsu, co že nás čeká další den, i kdybychom věděli, že ten zítřek bude celkem naprd. Tohle mi nejvíc ukazuje k tomu, o čem mluví apoštol – tož o míru Kristově. O pokoji. Od Boží lásky nás nemůže odloučit, kdyby cokoliv z těch světských jistot padlo. Co, že Sparta ve středu prohrála se Slávií 2:3 (čtvrtfinále MOL Cupu). Dneska je od šesti 23. kolo Fortuna ligy, tak jim to určitě vrátí! No – anebo ne. Na příchod Božího království to vliv mít nebude.

A teď – ono se to snadno řekne, když je řeč o fotbale, který mne zas tak nebere. Před chvilkou ale byla řeč o tom, že žijeme v bezpečné zemi, v míru a pokoji, v blahobytu, o kterém se drtivé většině světa ani nezdá. Zmiňoval jsem fungující zdravotnický a sociální systém, neomezený přístup k pitné vodě či elektřině, svobodný přístup k informacím i svobodu v kultuře. Tady už bych byl rozhodně velmi nepokojný. Obávám se, že kdyby v mém případě „přišly na zmatek čest, hrdlo, statek“, tak by mne jistota nebeské blaženosti úplně nespokojila. Nejspíš bych hledal nějaký ten lidský nástroj, jakkoliv je v tom špatný, protože snadní jsme mi zmožení.

Vychází mi z toho, že se sám musím učit být vděčný Pánu Bohu především za to, co je opravdu důležité. Vidět jeho dílo ve svém životě abych tak přijal i ten pokoj, který Kristus dává a který zbavuje strachu z toho, co bude.

Prvním krokem k tomu, abych se to naučil, je to, o čem píše profesor Křivohlavý. Přestat brát dobré věci tohoto světa jako samozřejmost, protože vděčnost za ně mne bude měnit k lepšímu. O to víc než pomíjivou nabídku tohoto světa je ale potřeba vyzdvihnout to, co připomíná apoštol: mír Kristův roste z vědomí, že jsem byl povolán do Kristova těla. Vědomí, že patřím Bohu. Komenského „Unum necessarium“, „jediné potřebné“, tedy (jak jsme si před pár týdny připomínali na konfirmačním cvičení) že …nejsem sám svůj, ale svého věrného Spasitele Ježíše Krista, který svou drahou krví za všechny mé hříchy dokonale zaplatil, mne z moci ďáblovy vykoupil a tak mě ochraňuje, že bez vůle Boží ani vlásek mi z hlavy nemůže spadnout, ale všechno mi musí napomáhat ke spasení.

Vděčnost nás mění k lepším a otevírá cestu k druhým. To už víme. Jen s tím, kdo přijde poděkovat, s tím můžeme navázat vztah. Devět uzdravených malomocných si tuto bránu zavřelo předem tím, že se k Pánu Ježíši už nevrátili. Byli spojenci v nemoci, ve vzdoru, v žebrotě…

Teď je mohla spojit vděčnost Bohu, ale nevyužili této možnosti povoláni do společného Kristova těla. Jen ten desátý se vrátil a vděčností si otevřel cestu k dobré budoucnosti. Nevíme, jak příběh pokračoval dál, ale těm devíti bez vděčnosti v tomto ohledu skončil dřív, než vůbec k čemukoliv došlo.

Učme se vděčnosti.

Ještě jeden citát na závěr: Albert Schweitzer radí: „Cítíš-li se slabý, malátný a nešťastný, začni děkovat a hned se ti povede líp.“

Amen