Kázání 31. 3. 2023

Písně: 120, 238, 315, 549, (VP.: 369; 620, 288, 210,) 384, 540, 538,
Vstup: Ž 99,1-3
Čtení: Lk 24,1-12
Text: Lk 9,44-46
Poslání: Jk 1,19a

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o nechápajících učednících. Je zjevné, že velikonoční ráno je spojeno s jedním velkým nepochopením, ve kterém nikdo z Ježíšových nejbližších nepočítá se vzkříšením. Ale uvidíme, že to nepochopení bylo dlouhodobé a souviselo s jakýmsi předporozuměním, které učedníci měli. Tohle se na nich pokusíme pochopit. Tohle riziko totiž hrozí každému z nás nejen ve vztahu s Bohem. Takový přístup ohrožuje i běžnou mezilidské komunikaci. Přestaneme naslouchat, co nám druzí říkají. Z rozhovorů si odneseme jen potvrzení předem učiněných závěrů

Učedníci možná celé roky vlastně Pánu Ježíši nenaslouchali, ale jen si potvrzovali svoje představy. V těchto představách pak zásadní význam hraje jejich vlastní důležitost. Vyhřezla na povrch i v dnešním hlavním čtení – přišlo jim na mysl, kdo z nich je asi největší. Jak je vůbec mohla taková otázka napadnout?!

S dnešním hlavním čtením se ocitáme v Galileji. Pán Ježíš sestoupil z hory Tábor. Petr, Jakub a Jan mají za sebou fascinující zkušenost setkání jejich mistra s Mojžíšem a Elijášem. Největší osobnosti židovských dějin spolu hovořily o cestě, kterou měl Ježíš dokonat v Jeruzalémě. Od této chvíle Pán Ježíš upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma, protože se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru. Pro učedníky je ale ten příběh důkazem speciální vyvolenosti. Petr vysvětluje, jak je užitečné, že jsou u toho a evangelista jeho slova komentuje lakonickým: „Nevěděl, co mluví!“ Petr byl napomenut hlasem z oblaku (rozuměj: samotným Bohem): „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ (Lk 9,33n)

Ale moc ho poslouchat nezačali. Sešli z hory a následovala další demonstrace Ježíšovy moci (v souvislosti s nějakým posedlým). Čteme pak, že …všichni užasli nad velikou Boží mocí. A teď, v tuto chvíli, když se všichni divili, co všechno učinil, řekl svým učedníkům, že ho čeká kříž. „Slyšte a dobře si pamatujte tato slova: Syn člověka bude vydán do rukou lidí.“ Blížící se velikonoční události brzy dojdou svého naplnění a ta všemi obdivovaná Boží moc se bude manifestovat právě tímto způsobem – smrtí a vzkříšením. Slyšte a dobře si pamatujte tato slova…!

Jenže co s tím nadělali učedníci? Slyšeli? Pamatovali? Následuje věta, která vysvětluje to zoufalé nepochopení toho, co se to událo mezi Zeleným čtvrtkem a Božím hodem velikonočním.: Oni však tomu slovu nerozuměli a jeho smysl jim zůstával skryt; proto nechápali, ale báli se ho na to slovo zeptat. V té větě se skrývá zásadním zádrhel naší běžné mezilidské komunikace.

Jedna ze skvělých pouček, kterou stojí zato si zapamatovat: Když něco nevíš, zeptej se. Možná budeš vypadat chvilku jako trouba. Ale když se nezeptáš, tak budeš trouba a zůstaneš troubou. To, že se budou učedníci chovat o velikonočním ránu jako troubové, začíná někde tady. Když se naplňovaly dny, kdy měl být Ježíš vzat vzhůru a když už upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma, tak řekl učedníkům, že ho v Jeruzalémě čeká utrpení. A oni nejen, že nepochopili, co jim to povídá, ale navíc ještě měli strach se zeptat, co tím myslí. Že nechápali a nechávali si věci soukromě vysvětlovat, to čteme v evangeliích na více místech. V tuto chvíli to neudělali.

Proč? Báli se zeptat – myslím, že jde o víc, než jen o nějakou obavu ze ztrapnění. Trpící Ježíš nezapadá do jejich světa, ve kterém jsou na straně vítěze. Tak nastupuje cosi, čemu se říká „selektivní hluchota“. Často to mívají děti, když jim říkáte, aby se šly učit nebo si uklidit pokojíček. Máme to ale i my dospělí. Když je nám téma toho druhého nepříjemné, člověk tak nějak „vypne“. Slovenská stand up komička Simona Salátová takovou situaci v jednom výstupu nazvala „mentální odchod“. Můžete si tomu druhému říkat, co chcete. Vy se díváte do těch očí, ale tam je zhasnuto. Cvak – a nikdo tam není.

Zdánlivě stále ještě nasloucháme, ale z toho, co v takovém stavu slyšíme, tak odfiltrujeme všechny informace, které nechceme slyšet. Pak jako ti učedníci nebudeme klást otázku, na kterou nechceme znát odpověď. Je nám úplně jasné, že bychom dostali odpověď, kterou jsme slyšet nechtěli. Tak to celé vypustíme a věnujeme se tomu, co pro nás zajímavé je.

Pán Ježíš mluví o nějakém utrpení… Mají se ptát? Pro ně je mnohem zajímavější diskuse, kdo z nich je nejdůležitější a z této diskuse se rozhodně nenechají vytrhnout Ježíšovým vysvětlováním, že důležitost roste ze služby. Ten, kdo slouží všem, ten je největší! Ježíšova mysl je upnuta k Jeruzalému. Tam má dokonat svoji cestu, jak o tom mluvil s Mojžíšem a Elijášem na hoře Tábor. Bude vydán do rukou lidí, ale vystoupí na nebe. Nám je jasné, že tyto velikonoční motivy jsou naprosto zásadní. Akt Ježíšovy služby celému stvoření. Pán Ježíš na Velký pátek ukřižovaný a na Boží hod zmrtvýchvstalý – to je jádro křesťanské zvěsti. Veškerá logika nám říká, že od této chvíle i učedníci měli promýšlet, co budou ty Velikonoce znamenat pro ně.

Jenže oni nerozuměli, nechápali, báli se zeptat… Báli se o svůj klid, báli se, že by je otázky a odpovědi připravily o jejich hotový názor. Mnohem pohodlnější a příjemnější je přece promýšlet svoji vlastní důležitost, kterou si nechtějí nechat vzít. Ten příběh pokračuje dál: Kdosi vymítá démony v Ježíšově jménu, ale nepatří k jejich partě? Zakázat! Někdo se dokonce postaví proti nim? V tu chvíli si Jakub a Jan vzpomněli na Elijáše, jak ho viděli na hoře Tábor – Elijáš se kdysi modlil a z nebe spadl oheň. Což takhle se pomodlit a nebeským ohněm spálit za trest oponenty?!

Slovům o utrpení učedníci nerozuměli, nechápali, báli se zeptat – protože mají své naprosto jasné představy o tom, kdo je Pán Ježíš a nenechají si tyto představit brát – ani Pánem Ježíšem. Proto je pro ně Velký pátek tak strašlivý šok. Nikdo z nich už tenkrát v Galileji potřebné informace nevstřebal…

Tak ženy nesou vonné masti, aby dokončily pohřební obřady, se vzkříšením nikdo nepočítá. Odvalený kámen od hrobu je pro ně dost pochopitelně šokující. Naprosto nechápou co a proč se děje. O to víc matoucí je zjištění, že mrtvé Ježíšovo tělo je pryč. To nedává vůbec žádný smysl! Ženy stojí bezradné v prázdném jeskynním hrobu, kde leží jen pohřební plátna.

Náhle se tu objevují jacísi muži. Zářící bílé roucho nenechává nikoho na pochybách, že to nejsou běžní pozemšťané. Jejich oděv září obdobně, jako zářil Ježíšův oděv na hoře Tábor. Připomínám ještě jednou, že příběh o proměnění na hoře těsně předchází dnešnímu hlavnímu čtení! I tam byli dva muži – Mojžíš a Elijáš (Lk 9,30n). Pravda – u téhle situace ženy nebyly. Tam byli se svým Mistrem jen Petr, Jakub a Jan. Ale my jako čtenáři evangelia bychom neměli být na pochybách, že se tady děje něco, co s oněmi událostmi z hory Tábor souvisí. Mojžíš a Elijáš tehdy s Ježíšem hovořili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Rozumějme: Dva obyvatelé nebeského království, kteří v židovské tradici neokusili smrt, potvrzovali Pánu Ježíši, že cesta, kterou jde, smrtí nekončí.

Syn člověka bude vydán do rukou lidí, ale zároveň po této události Pán Ježíš upnul svoji mysl k Jeruzalému, protože věděl, že bude vzat vzhůru. Tehdy v Galileji u toho už ženy byly. Tohle vědět mohly a měly. Neměly by hledat živého mezi mrtvými! Slyšíme v tom jemnou výtku, ale především připomenutí. „Vždyť vám to říkal!“ Říkal to. Tohle byla součást Ježíšova učení, příprav učedníků na to, co je čeká. Ale on toho Pán Ježíš povídal tolik a tolikrát člověk nechápal, co tím vlastně myslí… Tolikrát jeho slovům nerozuměli a jejich smysl jim zůstával skryt; proto nechápali, ale báli se ho na to slovo zeptat. Pro tuto selektivní hluchotu filtrující nepohodlné informace jsou ženy v tu chvíli tak zmatené. Aby zmatené nebyly, dostávají svědectví andělů, že to tak opravdu je: Ježíš nejen zemřel, ale také byl vzkříšen. Zdůraznění toho, co bylo mezi Ježíšovými výroky naprosto zásadní, ale holt na to nějak pozapomněly.

S touto informací přichází ženy za apoštoly. Kristus byl vzkříšen! Pán vstal z mrtvých. Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova vyřizují toto svědectví andělů komunitě Ježíšových následovníků. Jedenácti apoštolům, ale i ostatním. Jejich reakce je ale velmi povrchní a až trapná. To, co předvedou apoštolové, je něco jiného než pochybnosti „nevěřícího“ Tomáše. To není nedůvěra skeptika. Je to pohrdlivé, posměšné a primitivní odsouzení bláznivých ženských. Mohli bychom přeložit, že pro ně ty ženy „mluvily v deliriu“. Svědectví žen o prázdném hrobu, andělech a vzkříšení je pro apoštoly prázdným žvaněním.

Selektivní hluchota, jak ji předvedli pod horou Tábor, nese svoje plody. Ti první, kteří by měli uvěřit, protože mají všechny informace k dispozici, tak se chovají, jako by sami byli v deliriu. Deliriu sebestředného opájení se vlastní důležitostí, které se po třech letech zbořilo jako domeček z karet. Roky byli hluší, protože chtěli být hluší. I oni – stejně jako zástupy – si do Pána Ježíše projektovali svoje představy. Nechávali si potvrzovat svoje pravdy a selektivní hluchotou filtrovali, co jim do toho obrazu nezapadalo. Teď vidíme, jak takový přístup rozbíjí i mezilidské vztahy, když svědectví žen nezapadá do předem učiněného obrazu.

Poučení je nasnadě. Ježíš byl vzkříšen – tady jistě učedníky v jejich chybě napodobovat nebudeme.

V tom, že si nebudeme naslouchat, ale chybu uděláme snadno. Tohle nebezpečí hrozí každému z nás zcela obecně – ve vztahu s Bohem i s lidmi.

Církev má smutnou tisíciletou tradici, kdy si lidské nápady obhajovala Boží vůlí. Opatrně s tím, když nás napadne, že jsme porozuměli Boží vůli a to, co si myslíme, je přesně to, co si Pán Bůh přeje. Tohle je nám asi jasné.

Viděli jsme ale reakci učedníků na svědectví žen a vidíme, jak předem hotové soudy vedou k posměškům a pohrdání. Jak rozbíjejí i mezilidské vztahy. Učme se i vzájemně naslouchat bez předsudků, bez předporozumění, abychom pochopili, co nám skutečně chce ten druhý říct.

Amen