Kázání 4. 5. 2025

Num 13, 1 – 3; 17 – 33; 14, 1 – 10

Bratří a sestry,
Příběh vyslání zvědů do zaslíbené země je dostatečně známý. Izraelci se po vyjití z Egypta pomalu
ale jistě přibližují k té zemi, o níž jim Hospodin slíbil, že je do ní uvede, že jim ji dá jako dědictví.
Země Kenáánská už je blízko, tak blízko, že má smysl poslat průzkumný oddíl, aby zjistil, jak to
tam vypadá. Příkaz k vyslání průzkumníků pochází od Hospodina. Od něho je rovněž požadavek,
aby průzkumníci nebyli jen tak nějací dobrovolníci – měli to být předáci (náčelníci, knížata)
jednotlivých pokolení – tedy muži, kteří už měli něco za sebou, už se nějak osvědčili, lidé je
vnímali jako autoritu. A zajímavé rovněž je, že Mojžíš (který už v době svého povolání slyšel od
Hospodina jasné slovo o dobré zemi, oplývající mlékem a medem) připouští (zřejmě po drsných
zkušenostech putování pouští se zástupem lidí, kteří neustále pochybují, vedou negativní řeči a čas
od času navrhují návrat do egyptského otroctví), že by ta zaslíbená země nemusela být až tak
ideální, jak to na začátku vypadalo. Dost možná Hospodinova představa o dobré zemi oplývající
mlékem a medem je odlišná od toho, co si člověk představí, když to slyší. A tak mají průzkumníci
zjistit co nejvíc o lidech, kteří tu zemi obývají, ale také mají přinést zprávu, jestli je země dobrá či
zlá, úrodná či neúrodná, rostou-li tam stromy či ne. Mojžíš nejspíš doufal, že průzkumníci přinesou
dobré zprávy – tedy – že země je dobrá, úrodná, plná stromů, že je tam málo lidí a že se tam zástup
Izraelců bude moci bez problémů usadit.
Zpráva zvědů splní očekávání tak na 50%. Ano, je to dobrá, úrodná země, plná stromů, daří se tam
výborně vinné révě, granátovým jablkům, fíkům (jen se podívejte, jen ochutnejte, jak je to všechno
dobré), opravdu ta země oplývá mlékem a medem. Ale… ale bydlí tam spousta lidí, civilizovaných
národů, nejde o nějaké primitivní nomády. Umějí stavět hrazená města, jsou dobře organizovaní,
určitě nebudou mít chuť svá města opustit a přenechat příchozím. A pokud dojde k boji, tak … A
tady se začíná lišit pohled většiny zvědů od pohledu menšiny – tj. Jozue a Kaleba. Většina hodnotí
situaci čistě lidským pohledem. Je jich víc než nás, jsou daleko vyspělejší, znají to tam, navíc mají
mezi sebou skupiny lidí ohromného vzrůstu, kteří jsou dobří bojovníci – v boji s nimi máme
přibližně stejnou šanci, jako by mělo pětileté dítě jdoucí s klacíkem na dospěláka v plné zbroji. Za
těchto okolností nemá smysl v projektu „zaslíbená země“ pokračovat. Z čistě lidského hlediska
naprosto realistická úvaha. Jozue a Kaleb se na celou situaci dívají očima víry. Hospodin nás vyvedl
z Egypta. Určitě to neudělal proto, aby nás vzápětí nechal umřít na poušti… to by nedávalo smysl.
Taky už během putování pouští několikrát zcela jasně a svrchovaně zasáhl, když hrozila žízeň, nebo
byl hlad, dokonce obstaral maso, když už některé osoby ta jednotvárná vegetariánská strava začala
nudit… Hospodin se při vyjití z Egypta i potom osvědčil jako Bůh, jemuž se dá věřit, jako ten, který
neopouští dílo svých rukou. Slíbil, že nám nám tu zemi dá, tak v čem je problém? Pojďme do toho.
Z hlediska víry naprosto správná úvaha.
Zvláštní je, že většina průzkumníků, osvědčených náčelníků lidu, kteří zažili rozdělení Rudého
moře i další Hospodinovy intervence na poušti, se jednoznačně přiklání k tomu čistě lidskému
hledisku. A s nimi celý dav Izraelců, který se shromáždil, aby si vyslechl zprávu o průzkumu.
Najednou jako by všech těch předchozích úžasných Hospodinových činů vůbec nebylo. Ale možná
to není až tak zvláštní. My lidé máme pozoruhodnou schopnost přehodnocovat a zapomínat. Jeden
den zažijeme opravdu mocný Hospodinův zásah do našeho života a jsme plní vděčnosti a posvátné
bázně a kdoví čeho ještě – a za pár dní už pochybujeme o tom, jestli to vůbec byla pravda, jestli
jsme si to nevymysleli, a když máme udělat nějaký další krok víry, tak se třeseme jako ratlíci
strachy z toho, že na to nemáme, a vůbec nás nenapadne počítat s tím, že Hospodinovy možnosti
nekonečně přesahují možnosti naše.
Izraelci ovšem v té době už mají s Hospodinem své zkušenosti a z předchozí cesty si sice tolik
nepamatují činy, které provedl v jejich prospěch, ale zato ještě nezapomněli, že kdykoliv se pustili
do nějaké vzpoury či reptání proti Mojžíšovi, nedopadlo to moc dobře. A tak místo víry nastupuje
strach. Když člověk, který už s Hospodinem něco prožil, přestane věřit v Jeho lásku, přestane Mu
důvěřovat, přestane hledět očima víry, tak se na místo víry velmi ochotně protlačí strach. Strach ze

samoty, strach z vlastní neschopnosti, strach z druhých lidí, z budoucnosti, z nevypočitatelného
osudu, nebo z potměšilého boha, který je naším nepřítelem či dozorcem a čeká na každou naši
chybičku, aby nás mohl potrestat. U Izraelců z dnešního příběhu zřejmě převažuje ta poslední
zmíněná varianta strachu. Za povšimnutí stojí, jak má strach velké oči. Na počátku je popis situace
v zaslíbené zemi i z úst průzkumníků, kteří se dívají čistě lidsky, vcelku realistický. Sotva se však
Kaleb odváží prezentovat svůj pohled víry, najednou se v očích těch ostatních země oplývající
mlékem a medem mění v zemi, požírající své obyvatele, namísto několika Anákovců se stávají
obrovitými úplně všichni muži, kteří tam žijí, a rozdíl ve velikosti mezi Anákovcem a Izraelcem se
rovná rozdílu mezi člověkem a kobylkou. Všeobecný strach činí jakýkoliv pokus o vstup do
zaslíbené země naprosto nemožným. A celá pospolitost pláče celou noc před Hospodinem –
samozřejmě to nejsou ani náhodou slzy pokání, ale slzy vzdoru a sebelítosti. Nevěra spojená se
strachem pohled víry těžko snáší – cítí se jím uražena, ponížena, obviněna a kdoví co ještě. Na
tomto pozadí vyniká statečnost Jozue a Kaleba, kteří neváhají se dál veřejně přiznávat ke svému
pohledu víry, pokoušejí se roztrhat ten závoj strachu a nevěry, kterým jsou skoro všichni oslepeni, a
přesvědčit je, že Bůh chce být i nadále jejich přítelem a ochráncem, který dává dobré dary. Jenomže
– vystrašený člověk, který je ve vzpouře proti Bohu, nevnímá ono „nebojte se“, které tak často v
Bibli zaznívá z úst Božích poslů, právě dobře. Jozue a Kaleba zachrání před ukamenováním jen a
jen další Boží intervence.
Num 14, 11 – 25
Vzpoura vůči Bohu, pohrdání jeho dary, svévole – to jsou hříchy, které prostě staví člověka pod
Boží hněv. A s tím není žádná legrace. Kdoví, jak by ten zástup dětí vyvoleného národa dopadl,
nebýt Mojžíše. Mojžíš od chvíle, kdy přijal pozici toho, kdo vyvede Hospodinův lid z Egypta, nese
na sobě veškerou tíhu i osamělost hlavního šéfa a zároveň prostředníka mezi Bohem a lidmi.
Kolikrát se stal objektem výčitek a kritiky těch, kteří by bez něj byli jako ovce bez pastýře. Kolikrát
to on, nejtišší z lidí, muž víry a pokorný Boží služebník, schytal od Hospodina za tu bandu
křiklounů, kterým se zase něco nelíbilo, a tak začali hlasitě protestovat. V 11. kapitole máme
popsáno, jak Mojžíš prosí Hospodina, aby ho snad raději zabil, že už nemá sílu tento lid nést a
snášet. A teď najednou fantastická Boží nabídka: „Skoncuji s těmi nesnesitelnými lidmi a z tebe
udělám národ, v němž bude můj příběh s lidmi pokračovat.“ Mojžíš nezaváhá. Přes všechno zlé, co
od svého národa zakusil, se za ně okamžitě začne přimlouvat. Činí tak způsobem, který nám může
připadat trochu naivní, trochu drzý… Ale jsem přesvědčená, že to Hospodinu vůbec nevadilo. Také
si vůbec nemyslím, že by se Hospodin rozhodl svůj lid ušetřit proto, že si během Mojžíšovy řeči
uvědomil, že by se mohl stát objektem drbů a posměchu Egypťanů a jiných národů… To, co mluvilo
k Božímu srdci, byla Mojžíšova solidarita s lidmi, kteří mu strašně ubližovali, ale on je nepřestal
milovat, nést, cítit za ně zodpovědnost. V tuto chvíli je Mojžíš skutečným předobrazem Ježíše
Krista, který zakusil od nás lidí všechno, čeho je naše lidská malost schopna, a přesto se za nás
nepřestal přimlouvat ani na kříži. Hospodin vyslýchá prosbu svého služebníka Mojžíše a odpouští.
Pohroma je zažehnána, hřích vzpoury má ovšem své následky – z těch mužů, kteří byli vzpoury a
reptání účastni, nikdo nespatří zaslíbenou zemi – jenom Jozue a Kaleb, kteří se nepřestali dívat
očima víry, přestože byli v žalostné menšině, a nepřestávali mluvit řečí víry, přestože jim za to
hrozilo ukamenování. Je to tak – naše nevěra a vzpoura nás připravuje o Boží dary a činí naši cestu
klikatou – někdy až tak, že se pohybujeme v uzavřené křivce pořád dokola. Víra a ochota svědčit o
ní tváří v tvář světu, který popírá nejen dobré Boží úmysly s námi, ale i Boha samotného, nás
naopak k Bohu i k jeho darům přibližuje. A Mojžíš jako přímluvce je určitě velikou inspirací pro
všechny, kdo stojí v Božím lidu nějakým způsobem v pozici autority – ať už jako rodiče nebo
vedoucí nějaké skupiny lidí. Je to tak bolavé, když se naše děti, nebo lidé, kterým jsme věnovali
nějakou duchovní péči a s ní spoustu času, energie a lásky, ocitnou ve vzpouře vůči Bohu, když
začnou prohlašovat, že si to budou dělat po svém a žádného Boha nepotřebují. Člověka v podobné
situaci napadají všelijaké reakce – od popírání vážnosti situace až po nátlak na ty, kteří si vybrali
cestu svévole. Místo toho se za ně můžeme solidárně postavit v přímluvné modlitbě. Věřím, že
taková modlitba se dotýká Božího srdce stejně jako ta Mojžíšova.
Amen.