Kázání 4. 8. 2024

Miriam Žilková, 4. 8. 2024

· První čtení: Dt 6, 4-6 a 10-12: „Slyš, Izraeli, …“
· Druhé čtení: Mk 7,31 – 37: uzdravení hluchého a špatně mluvícího

Příběhy setkání Ježíše s lidmi zaznamenané v evangeliích mě vždycky zastavují a vedou k hlubšímu zamyšlení. Proto bych se ráda s Vámi dnes zamyslela nad tímto konkrétním setkáním Ježíše s člověkem neslyšícím a špatně mluvícím. V přečteném evangelijním příběhu jsme svědky návratu Ježíše z kraje Týru a Sidónu, kde na prosbu matky osvobodil její dceru z pout zlého ducha. A nyní k Ježíši lidé přivádějí člověka, který neslyší a špatně mluví.

Co tomuto člověku jeho život s nemožností slyšet, a srozumitelně mluvit, přinášel: bezpochyby žil v izolovanosti, odkázanosti na druhé. Mohli bychom říct – žil život v jakési schoulenosti, nebo limitovaném prostoru vinou poškození svých smyslů. Dnešní humanitní vědy vyhodnocují ztráty smyslů (konkrétně zraku a sluchu) – takto: ten, kdo nevidí, je vzdálen spíše od věcí, kdo neslyší, je více vzdálen od lidí. Můžeme se nad tímto hodnocením sami zamýšlet. Tento člověk byl od lidí vzdálen dvojnásobně: jednak neslyšel, co (si) říkají, a zároveň on sám byl pro ně nesrozumitelný. Nebyl schopen dosáhnout na plnohodnotnou mezilidskou úroveň. O nějakou blízkost s lidmi se nepochybně ze své chabé pozice snažil, ale bez uspokojivého efektu: jeho mluva byla nejasná, mohli bychom říct zastřená, omezená, a nesprávná.

A jeho životním rámcem byla, tak byla uzavřenost a svázanost.

Tento člověk měl ale ohromnou výhodu: měl kolem sebe lidi, kteří jeho deficity znali. A také věděli o Ježíši, který obdobně i jinak vyloučené a trpící lidi uzdravoval a osvobozoval a vyváděl z jejich bezvýchodnosti. Nevíme, co bylo tím prvotním impulzem, že se tohoto člověka chopili a narušili běh jeho života v bezmoci tím, že jej přivedli k Ježíši. Je ale zřejmé, že jim nebyl tento neslyšící a špatně mluvící lhostejný. Měli s ním účast. Zároveň si byli jisti, že Ježíš divuplně zasáhnout může. V Ježíše mají důvěru.

A tak tito bližní příchod Ježíše pro neslyšícího náležitě využili: Stávají se tomuto bezmocnému mluvčími a přímluvci: oni prosí Ježíše, aby do jeho života zasáhl.

Ježíš je pozván do bezprostřední blízkosti tohoto uzavřeného, pochroumaného člověka. A prosbu o službu lásky mu neodmítl. Naopak: pozve dotyčného do ústraní, kde mohou být nerušeně jen oni dva, a s náležitou vážností mu Ježíš věnuje plnou pozornost. Hluchý nemůže slyšet, a tak Ježíš používá jakousi hmatově/dotykovou řeč a dává mu názorně najevo, co chce dělat: dotýká se jeho nemocných uší, a jazyka: vím o tvých neslyšících uších, o Tvé nedostatečné snaze komunikovat, o tvé izolovanosti a svázanosti, a mohu Tě uzdravit. Jak už jsme si řekli, není tu zmíněno, zda to vše bylo na jeho přání, či spíše to byl zájem těch nelhostejných lidí okolo něj: Víme však, že tento neslyšící a špatně mluvící se nechal vést, Ježíše neodmítl, neodvrátil se od něj, přijal jej i jeho službu, znal svoji nouzi.

Ježíš s povzdechem nad jeho situací pohlédne k nebi, a s důvěrou ve svého Otce říká: Effatha! Otevři se! Příteli, tvoje uši ať slyší, a tvůj jazyk ať je rozvázán a mluví správně. Ježíšovo slovo tvoří divy. Úplně změní situaci. A tento člověk je uzdraven z hluchoty a jeho jazyk je osvobozen od spoutanosti. Namísto limitovaného životního rámce se mu otevírá jeho život ve zcela nových rozměrech.

Přenesme se nyní k obdobné výzvě. Už lidé starého Izraele znali slova: Slyš, Izraeli! Zůstaň pozorný, měj otevřený sluch pro slovo svého Boha. Co má jeho lid slyšet? Co si má o svém Bohu uvědomit?

Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Ježíš toto přikázání lásky pak shrnuje takto: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! A … miluj svého bližního jako sám sebe.“ Mk 12,30-31. Může nám to připadat jako nárok na výkon, úsilí, překonávání sebe sama. Proč taková naléhavá výzva zpozornět a vyslyšet tento příkaz? Je možné lásku přikázat?

Vždyť – láska – známe to, ta se přeci utváří ve vztahu důvěry, ve vztahu, kde poznáváme, kdo je ten druhý, kým je pro mě. Zpravidla nám nedělá potíže milovat celou silou, srdcem to, co je nám drahé, co nás naplňuje a přináší nám spočívání v hlubokém pokoji. A my máme milovat Boha. Známe ho, jaký je? Kým pro nás je?

Pozoruhodně se o našem Bohu, jakožto lásce, vyjadřuje Richard Rohr. Vyjadřuje se o ní jako o neustálém proudu. A k tomu dodává, že láska a voda si vždycky hledají nikoli nejvyšší, ale to nejnižší místo. Dokáží si najít sebemenší skulinu a pronikají až na samé dno.

Lidé staré smlouvy měli mnohé zkušenosti s proudem Boží lásky, která se projevovala Jeho skutky, které jim připomínaly, kdo a jaký je jejich Bůh. Vnímali jej jako Dárce života, jeho stvořitelskou moc, ale i jako toho, kdo je vysvobodil z otroctví. Připravil jim novou zemi a v ní příbytky, zahrady, studny pro každodenní život (Tak se Hospodin Izraelcům připomíná v čteném textu, následujícím po výzvě „Slyš, Izraeli“) Připomíná se a zjevuje jako Ten, kdo má neustálý zájem, připravuje, pamatuje, obdarovává, vede, zachraňuje od zlého, trpělivě čeká, odpouští, očišťuje. Zkrátka On je Ten, kdo zabezpečuje, sytí, zachraňuje od zmatků, pýchy, vzpoury, nečistoty, zášti, chtivosti (to vyjadřují ostatní přikázání) a je ve středu společenství těch, kdo jsou spojeni v tomto duchu pokory.

Milovat takového Boha tedy neznamená zapnout svůj výkon a úsilí na nejvyšší obrátky: Teď se budu snažit. Ale znamená to, že dokořán, bez zbytku otevřu své srdce, mysl, vůli a oddám se v důvěře tomuto neustálému proudu Jeho dokonalé lásky. Nechám se jí zaplavit. Tato láska má neskonalý i praktický přínos pro nás. Protože je Dobrý, mocný, přetvářející. Otevřít se Jemu znamená uznat a opustit svoje limitující možnosti, a vyjít ze svého malého individuálního já. Vzdát se své izolovanosti, nadřazenosti a kontroly. Svěřit se Jemu. Radovat se a vyznávat, že Jeho velikost, moc i milost v mém životě je právě to, co jej zcela naplní, ba, přetéká.

Boží láska má v sobě jeden nadlidský atribut: je mocná svojí velikostí, je nevyčerpatelná.

Jestliže se otevřu proudu této nevyčerpatelné lásky, mám jistotu, že budu moci zažít zásah Boží, obdobně, jak to zažil náš hluchý a špatně mluvící člověk z evangelia. Tam, kde máme ve svém životě omezení, svazující pouta, ta mohou být rozvázána, abychom podobně jako on vstoupili osvobozeni do nových dimenzí života, které se projeví i v interakcích a soužití s druhými lidmi.

Těmi pouty, která nás od druhých oddělují, může být právě naše uzavřenost: Jsme-li příliš u sebe samých, zaměřeni na sebe vědomě i nevědomky z jakéhokoliv důvodu, jsme obrněni vlastní důležitostí, nedůtklivostí, nepoddajností, neslyšíme pak sdělení druhých, a sami jsme ve svých snahách něco sdělit nesrozumitelní. Naše komunikace k druhým nepronikne, protože je blokována našimi obranami sebe samých.

Kvalita Boží lásky má mj. také jeden neoddiskutovatelný a další z nejsilnějších atributů: tím je milost – tedy odpuštění a darování nové příležitosti. I do toho nejhlubšího místa, na ztvrdlé dno našeho srdce může proniknout Láska. Láska, která ve své svatosti probouzí velkorysost, ochotu se pokořit, ochotu a schopnost neoplácet, nedržet křivdy, odpouštět. Láska v podobě milosrdenství je neustále přijímající a vytvářející budoucí možnosti, nové šance ve prospěch všech zúčastněných.

Shrneme-li hlavní zastavení se nad dnešním textem evangelia:

V našem příběhu se můžeme s tímto proměňujícím proudem lásky potkat:

Potkáváme Ježíše, se srdcem, jehož láska pro nás hoří. Potkáváme zde lásku v srdcích bližních hluchého člověka: milují jej jako sebe – přejí mu zdravý sluch i zdravou řeč, tak, jako ji mají oni. Důvěřují Ježíši s jistotou, bez pochybování., prosí za něj. A je zde demonstrace lásky Otce, a lásky mezi Otcem a Synem. K milujícímu a darujícímu Otci srdce Ježíšovo plně důvěřuje a tak uvolňuje pouta v životě tohoto člověka.

Ježíšovu Effatha a starozákonnímu Slyš, Izraeli je tedy možné rozumět jako výzvě pro nás, dnes. Otevřeme-li se plně, dokořán proudu Boží lásky, uvolní nás ze sevření limitů minulosti a dá nám schopnost přenechat ji, všelijak zdeformovanou, k přetvoření Bohu, Kristu. Necháme-li na sebe proudit Jeho lásku i milosrdenství, nebudeme mít potřebu se bránit, ale budeme dobře slyšet, naslouchat, a také se správně, nezkresleně se vyjadřovat. Nebudeme si stínem mezi sebou navzájem, ale proud lásky mezi námi a vytvoří nové skutečnosti srozumění, pokoje, zájmu o druhé, i proseb za jejich uzdravení.

První místo v našem srdci pro Boží lásku – to je otevřená cesta.

Tedy:

Effatha, otevři se. Tady jedná láskyplný Bůh.

Amen