Kázání 4. 8. 2024 Barrandov

Písně: 111 (NEZ 135), S: 47, 452 (NEZ 314), 171 (NEZ 291), 334 (NEZ 534)
Introit Ž 111,10a
čtení Ex 1,15-22
kázání: Mt 10,23a
poslání: 1Pt 1,17

Milí bratři a sestry,

Pán Ježíš připravuje svoje učedníky na problémy a pronásledování. Možná poněkud překvapivě nevyzývá k hrdinskému mučednictví. Je-li možné se utrpení vyhnout, pak je tato cesta křesťanům doporučena. Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného – a některé rukopisy dodávají …a budou-li vás pronásledovat i tam, prchněte do dalšího.

Jasně, že tu je i opačná pozice. Křesťan se nemá bát těch, co zabíjejí tělo, ale pozor na toho, kdo by mohl zabít duši. Tak pokračuje Pán Ježíš jen o pár veršů dále – v. 28. Zapřít Pána Ježíše by pak bylo úplnou chybou. Pán Ježíš říká: …kdo mě zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. (v. 33)

Tak to dnes bude opět o složitosti světa, ve kterém se i u věřících lidí počítá s kličkováním a lstí jako přípustném řešení. Čím zoufalejší situace, tím spíš jsou zoufalá řešení přípustnější. A zároveň – i toto kličkování má svoje hranice. Tohle je pointa dnešního kázání. Nečeká se od nás kříženec sedmi statečných, hrdého Budžese a Mirka Dušína s Riktinem – ale v určitém okamžiku to musí skončit. Tu pomyslnou stopku vidíme tam, kde by záchrana života pomíjejícího ohrozila život věčný. Tam, kde by kličkování před lidmi oddělilo od Boha.

Jakkoliv máme zdánlivě jasné pravidlo, tak pořád ještě nemáme vyhráno, protože ani na tom se úplně neshodneme, co už od Boha oddělilo a co ještě ne. V listě Židům čteme přísná slova (6,4n), že …kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch. Není jasné, jaká konkrétní situace k tak tvrdým slovům vedla autora, ale na tento text se odvolávala jedna strana v jednom z prvních velkých sporů staré církve, kterým byla otázka lidí, kteří podle některých kličkovali příliš. Ze strachu o život zapřeli svoji víru, prokleli Krista, obětovali pohanským bohům, svůj majetek předali císaři – a pak se chtěli v době náboženské tolerance vrátit. Vyznávali, že to bylo jen ze strachu o život, že to bylo kličkování před brutální státní mocí. Člověk by jim to klidně i věřil, ale s odkazem na ten oddílek z listu Židům povstal v církvi silný proud, který možnost návratu těchto „padlých“ naprosto zásadně odmítal.

Církev se tehdy rozdělila. Právem by nám to mohlo připomenout situaci církve po roce 1989, když některým přišlo, že spolupracovníci s bývalým režimem přišli k opuštění svého selhání příliš lacino. Znamená to tedy, že povinností věřícího bylo tváří v tvář totalitě statečně odmítnout jakoukoliv spolupráci, vyznat svoji víru – no a pak přijmout kříž pronásledování? Ani v takové situaci Bible nenabízí černobílé buď / anebo. Máme dvě ženy z prvního čtení, které stojí na právě opačné straně spektra – Šifru a Púu. Dvě ženy, které se postavily světské moci jako věrné ctitelky Hospodina, ale rozhodně ne jako takovéto neohrožené vyznavačky. Rozkaz sice slyší, ale není tu nějaký vzdor, odmítnutí. „Ó, Ty bezbožný faraóne, běda Ti, za takové rozhodnutí Tě Pán Bůh potrestá!“ Ne… Prostě to nejprve zkusí nechat vyhnít. Tolikrát se už stalo, že nějaký pitomý zákon prostě vyšuměl do ztracena! Když to ale nevyšumělo, tak ani při vyšetřování nevidíme statečné ženy, které hrdě vyznají víru! Šifra a Púa při vyšetřování zapírají, kličkují, lžou.

A teď si podtrhněme to důležité: biblické svědectví o jejich motivaci. Ony odmítají poslechnout faraonův rozkaz s odůvodněním, že jsou věřící! Motivací pro jejich čin byl víra. Šifra a Púa se bály Boha a rozkazem egyptského krále se neřídily. Řečeno s apoštoly: „Boha je třeba víc poslouchat než lidi!“ (Sk 5,29)

Zatím OK, ale my víme, že při vyšetřování zalžou – a Pán Bůh jim za jejich bohabojnost požehnal. Jejich lhaní není nijak hodnoceno, komentováno. Jde tu o život a jak jde o život, tak ne, že by ty ženy byly za své jednání oceněny, pochváleny – ale nejsou ani odsouzeny za svůj hřích. Šifra a Púa tváří v tvář ohrožení života další generace neuposlechnou očividně hnusný příkaz. Což o to, to bychom asi bez mrknutí oka pochválili! Když ale pro své dobré rozhodnutí začnou mít problémy, kličkují, lžou – třeba bychom s tím obdivem zaváhali. No – a Bible to neřeší. Nechť jsou požehnány za svoji bohabojnost, se kterou odmítli splnit faraónův rozkaz.

Těžko říct, jak si to faraon představoval v praxi. Dost možná nijak nepředstavoval. Co by tak mohl vědět o tom, jak vlastně probíhají porody?! Na tomhle Šifra a Púa nakonec postaví i svoji vylhanou obhajobu. „Hele faraóne, tomu by si nemohl rozumět. Ty jsi chlap. Co ty víš o tom, jak se rodí? Tím spíš – jak bys mohl tušit ten rozdíl mezi tím, když rodí Egypťanky a když rodí Hebrejky!“

Jasně, že starou belu ví! Je to faraón, vtělený bůh – ale co do porodnického vzdělání diletant. To i já mám vyšší vzdělání, protože v kurzu červeného kříže pro vedoucí dětských táborů jsme kdysi dávno měli i překotný porod. Časem příslušné orgány dospěly k názoru, že to není na zotavovacích akcích dětí a mládeže příliš užitečné a tuto část nahradila ho záchrana tonoucího.

Faraon se ani neodváží těm asistentkám odporovat. Je to vlastně docela dobrá ironie. Ženy faraón nepovažoval za nebezpečné. Narozené dívky mohly být ponechány naživu. A ejhle, jsou to právě ženy, kdo faraóna přelstí.

Rozkaz zněl jasně. Kluky likvidovat, holky nechat. Ale tentokrát rozkaz splněn nebyl. Božský farao se možná bojí Hebrejců, ale Šifra a Púa se bojí hebrejského Boha. Pro potřeby dnešního kázání ovšem nepřehlédněme, že tato bohabojnost je nevede ke statečnému hrdinnému vyznání víry, ve které by se postavily faraónovi s mojžíšovským „Propusť můj lid!“, či lutherovským „Zde stojím a nemohu jinak!“, nebo tak něco. To, že v jednání se státní správou (faraón) i v práci (u porodu) se chovají jako věřící, se projeví tím, že faraóův rozkaz neuposlechnou a pak faraóna obelžou. No a na to konto o nich čteme, že to jsou ženy, které se „bály Boha“, načež těmto ženám pak Bůh prokazoval dobrodiní a požehnal jejich domům.

Lhát je obecně špatné. O tom žádná. Měli bychom je tedy snad my dodatečně odsuzovat za jejich lhaní?! Jistěže ne. Jenže – co my s tím dnes?! Jaké si z toho tedy vzít poučení? Kdy platí známé (Mt 16,24n): „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ a kdy to naše dnešní „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného a budou-li vás pronásledovat i tam, prchněte do dalšího.“

Svět je neskutečně složitý a nemá smysl si namlouvat, že na každou situaci lze stanovit jasné a srozumitelné pravidlo. Ne, že by se v Bibli neřešily velmi konkrétní situace! Klasikou je přikázání, které je v Bibli dokonce třikrát! Ex 23,19, Ex 34,26 a Dt14,21: Nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky! Ale něco jako „smíš obelhat pohanského panovníka v případě, že Ti nařizuje zabíjet novorozené děti“ bychom tam hledali jen těžko. Šifra a Púa se nemají dost dobře čeho chytit. Nehledě na to, že malý Mojžíš má před sebou v nejlepším případě ještě pár měsíců v prenatálu a tak si na nějaké Desatero Boží lid bude muset počkat ještě řadu desetiletí.

O to cennější je ale pro nás svědectví o dvou ženách, které se musí rozhodnout zcela podle svého svědomí a jejich rozhodnutí je biblickým svědectvím očividně hodnoceno jako správné. Zobecněním jejich situace najdeme aspoň nějak vodítko pro naše rozhodování. Stopa je nakonec jedna jediná.: Ale porodní pomocnice se bály Boha a nečinily tak, jak jim řekl král egyptský, a nechaly chlapce na živu… a dobře učinil Bůh porodním pomocnicím, a rozmnožil se lid a stal se velmi silným. I stalo se, poněvadž se bály porodní pomocnice Boha, On jim vzdělal rodiny.

Pro pořádek – cituji z rabínského překladu. Je mezi českými překlady jediný, který se vyhnul označení „porodní báby“. Slovenské Bible mají ještě divočejší výraz „porodná babica“. Jedna slovenská kazatelka velmi realisticky zhodnotila, že tak příšerný výraz mohla použít je čistě mužská překladatelská komise. Ani v češtině mne nenapadá kontext, kdy byste o nějaké ženě řekli, že to je „bába“ a mělo to nějaký pozitivní rozměr.

Porodní pomocnice, dnes nejčastěji označované jako „duly“ Šifra a Púa jsou v ohrožení života, protože jim jejich zbožnost nedovoluje uposlechnout faraónův rozkaz. Tak kličkují a vymlouvají se – a tak nás učí, že ani bohabojný člověk nemusí přijmout mučednickou korunu za každou cenu.

Naším úkolem bohabojných je chránit život. To je první a jasné kritérium. Když jde o záchranu života, jde ledacos stranou. Ledacos – ne všechno. Navíc – dost možná nepůjde o život. Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného. Nemusí ještě jít o život a už stojí zato se raději zdekovat, nebo udělat prostě něco, co nám zachrání kůži. Co všechno je v tu chvíli dovoleno?

Nějaké obecné a univerzálně platné pravidlo, hádám, neexistuje. Vidím jen jednu stopu či směrovku. Předem říkám, že to nebude nic světoborného, ale lepší něco než nic. Je to otázka: „Může z toho mít Pán Bůh radost?!“ Jasně – bude to namíchané. Šifra a Púa teď už řeší ne narozené chlapce, a samy sebe. Faraona nemají na háku – bojí se ho. Ale Boha se bojí víc. Jejich bohabojnost je zásadní a převáží všechno. Tak u tohoto kritéria zůstaňme.

Pokud nás něco ohrožuje, máme právo na útěk. Pomyslnou stopkou je pak situace, kde by záchrana ohrozila náš vztah s Bohem. Kde by kličkování od Boha oddělovalo. Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Těmito slovy 111. žalmu jsme dnešní bohoslužby začínali. Bázeň před Hospodinem – tam koření taková moudrost, jaká se Bohu líbí. Jestliže se v tu kterou situaci – lidsky tak diskutabilní, jako je obelhávání státních úřadů! – dokážeme s klidným svědomím modlit, je to s námi buď hodně špatné (na tuhle variantu nezapomínejme!), nebo – jak věřím – jdeme ve stopách Šifry a Púy, oněch dvou bohabojných porodních asistentek. Zůstáváme v Boží přízni. I když to v očích světa bude vypadat všelijak, tak k té bráně do nebe jsme směr pořád ještě neztratili.

Amen.