Kázání 5. 5. 2023 (barrandovské)

Písně EZ: 118, 627, 672, 553, 687
Intr Ž 118, 5-6
čtení Gn 29,1-30
kázání: Gn 29,31
poslání: Iz 58,10

Milí bratři a sestry,

děti v nedělní škole neprobírají ani zdaleka všechny jednotlivosti příběhů. Tuto část nebudou probírat vůbec. Dnes jsme dopoledne v Braníku řešili Jákobovy svatební peripetie, jak o nich mluvilo první čtení. Příští neděli už budou probírat Jákobovo smíření s Ezauem. Motiv zápasu Jákobvých žen byl ale důležitým okamžikem na biblické hodině a tak se k němu chci vrátit. V té spletitosti Jákobova příběhu totiž vyvstala otázka, na čí straně je v tom kterém sporu Hospodin. Koho si vyhlíží, komu žehná? Na koho Bůh upíná svůj pohled a proč?

Ve sporu Jákoba a Ezaua víme, že sám Bůh požehnal Jákobovi. Tady můžeme vytušit, že Bůh oceňuje Jákobovu touhu po požehnání. Jákobova touha převzít něco tak nehmatatelného, jako je prvorozenství – to je v očích biblického pisatele vnímáno jako dobré. Bůh se dává Jákobovi poznat jako Bůh jeho dědy Abrahama i jeho otce Izáka. Bůh tradice, kterou chce Jákob reprezentovat a je proto ochoten udělat ledacos.

Jasně – tady nastává problém Ani sebelepší účel nesvětí prostředky. Jákob touží po dobré věci, ale není jedno, jakým způsobem za touto dobrou věcí jde. Zlo zůstává zlem a všechno to švindlování se Jákobovi vymstí. Něco se mu vrátí záhy – před hněvem svého ošizeného bratra musí utéct z domova. Některé důsledky jeho vlastního špatného chování se bude vracet až po letech. To je příběh prvního čtení, kdy Jákoba právě s argumentem vážnosti motivu prvorozenství ošidí strejda Lában.

Nepřipraví tím Jákoba o Boží přízeň a požehnání. Bůh bude dál hledět na Jákoba. Dál mu bude žehnat. Jenže zlo má tendenci se nabalovat jako sněhová koule. Všechno tohle křiváctví Jákoba proti Ezauovi i Lábana proti Jákobovi postupně dopadá na jejich okolí, tedy na další a další členy rodiny.

Nu – a tady se dostáváme k zápasu Jákobových žen. Milovaná Ráchel a málo milovaná či snad vůbec nemilovaná Lea. Dvě sestry, které mohly mít pohodový sesterský vztah. Lábanovo chytráctví jim ale přichystá složitý osud. Uvrtá je do manželského trojúhelníku, kde pak jsou na kordy. Lea a Ráchel se dostanou ne vlastní vinou do nezáviděníhodné situace a žel – samy pak tuhle u tak dost zamotanou situaci komplikují dál. Jedna jako druhá po vzoru babičky Sáry do hry o počet synů zatáhnou i svoje služky. Tak daleko v příběhu my ale už dnes nepůjdeme. Nejde mi teď o opakování si vzniku jednotlivých pokolení Božího lidu. Naší otázkou je pořád to hledání, kde je v tom příběhu Bůh. Koho si vyhlíží, komu žehná. A co to znamená v praxi. K čemu je to dobré, že někomu Bůh žehná?

Kousíček už víme – Bůh požehnal Jákobovi, který po požehnání toužil. Ezau, kterému byly tradice rodinné zbožnosti ukradené, tak zůstává sice na rodném gruntu, ale bez Božího žehnání. Požehaný Jákob co do hmotného zabezpečení nic moc, ale po snu v Bét-el už si je Božím požehnáním jistý. Boží požehnání ovšem neznamená, že se člověku vyhnou starosti a zvláště pak, že se mu vyhnou důsledky jeho vlastních skutků. Bůh tak nechává na Jákoba dopadnout důsledky jeho švindlů.

Sněhová koule nabalujícího se hříchu do toho propletence podvodů zaplete další osoby. Na scéně se objevují Jákobovy sestřenice, Lábanovy dcery Lea a Ráchel.

Podstrčit Leu místo Ráchel byla Lábanova strategická hra. Jákob už sedmým rokem slouží za Ráchel a Lea má zůstat na ocet? To není nějaká ohleduplnost vůči dceři – vůbec si Lábana v tomto ohledu neidealizujme! Svobodná žena v domácnosti je prostě hladový krk, který odvádí stále méně práce. Lában po sedmi letech hledá, jak se zbavit i starší dcery, o kterou roky nikdo nestojí. Jak píše Sírachovec (42,99): Dcera bývá skrytou příčinou, že otec nespí, že mu starost o ni zahání spánek. Když je mladá, aby neodkvetla dříve, než se vdá… Tohle tu začíná hrozit.

Podstrčením Ley místo Ráchel ale Lában zabije víc much jednou ranou! Udržet si v práci na dalších sedm let Jákoba za stravu a byt. Ušetřit si peníze za věno, které by dcerám musel dát do výbavy… Že na to celé Jákob kývl, to zní z pohledu starověkého otce to jako sen! Jasně – chtělo to z Lábanovy strany trochu zatlačit na pilu. Zahrát na Jákobovu slabou strunu – totiž prvorozenství. Jako kdyby říkal: „Hele, ty vesničánku kdoví odkud ze západu, kam se mi ta moje sestra Rebeka provdala! Tady se berou rodinné tradice vážně. U nás není zvykem, aby se mladší vdávala dříve než prvorozená! A Jákob nemá moc na vybranou a kývne

Ono to dokonce vypadalo, že to celé pěkně klapne! Tak si Jákob prostě vezme obě dvě a bude klid! Jenže to nijak pěkně neklaplo. Jákob miloval Ráchel. Leu ne. Tehdy se po letech do situace opět vložil Pán Bůh.

Roky nic – naposledy se nám příběhu objevil před sedmi lety v Bét-elu! Tehdy se ukázalo, na čí straně Hospodin je ve sporu Jákoba a Ezaua. Už víme, že je na straně těch, co po požehnání touží.

Ve sporu Ley a Ráchel vidíme, že je na straně těch nemilovaných. Když Hospodin viděl, že Lea není milována, otevřel její lůno. Ráchel však zůstala neplodná. U Jákoba proti Ezauovi ještě můžeme mluvit o nějaké osobní iniciativě. Bůh nás učí ocenit ty, kteří se snaží. Ve sporu Ley a Ráchel už o žádné osobní snaze mluvit nejde. Není důvod si myslet, že by jedna byla lepší než druhá. Bůh se přiklonil na stranu té trpící. Bůh se sklání k těm, co se snaží – a k těm, kdo trpí. Proto bude Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Ne Abrahamův, Izákův a Ezauův. Bude to Bůh Ráchelin, nebo Bůh Lejin? Příběh pokračuje dál s důrazem na Leu. Když Hospodin viděl, že Lea není milována, otevřel její lůno. Ráchel však zůstala neplodná.

Jsme pořád v těch starověkých představách, kde základním znakem dobré manželky je, že dá manželovi spoustu synů. Takovou si manžel předchází, to je jeho životní favoritka. I do této představy ale biblický text vráží klín. Lea plodí syna za synem, ale není jí to nic platné. Rozhodně se nějakou favoritkou nestává. Je až šílené, o čem svědčí jména, která postupně dává svým dětem. Lea otěhotněla, porodila syna a pojmenovala ho Rúben (to je Hleďte-syn); řekla totiž: „Hospodin viděl mé pokoření; nyní mě už bude můj muž milovat.“ Jenže očividně to nevyšlo. Otěhotněla znovu, porodila syna a řekla: „Hospodin uslyšel, že nejsem milována, a dal mi také tohoto.“ Pojmenovala ho tedy Šimeón (to je Vyslyš-Bůh). Že by druhý syn vyřešil její smutnou situaci? Ne. A znovu otěhotněla, porodila syna a řekla: „Tentokrát se už můj muž přidruží ke mně, poněvadž jsem mu porodila tři syny.“ Proto se jmenuje Lévi (to je Přidružitel). Ani do třetice všeho dobrého to nevyšlo. A znovu otěhotněla, porodila syna a řekla: „Zase mohu vzdávat chválu Hospodinu.“ Proto ho pojmenovala Juda (to je Ten, který vzdává chválu). Nebude to fungovat ani potom. Lea, která se snaží lásku svého muže nějak zasloužit, je odsouzena k nezdaru. Jákob stejně drží s Ráchel a v pozdějších letech bude protežovat Josefa, tedy na dlouhou dobu jediného syna, kterého má s Ráchel.

Otázka Boží přízně, Božího vyvolení, Božího požehnání se ukazuje jako mnohem subtilnější. Za to, že Hospodin bude Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, ne Abrahamův, Izákův a Ezauův – za to si Jákob chleba levnější mít nebude. To až z pohledu dějin Božího lidu vidíme, že Boží lid bude Izrael. Potomci Jákobových synů. Zatímco s Ezauovými Edómci budou je trable, na příbězích Izraelců bychom se měli orientovat. Tudy půjdou dějiny, které končí Božím královstvím. V této velmi dlouhodobé perspektivě teprve poznáváme, že o Boží požehnání stojí zato usilovat.

Podobě u požehnání Ley místo Ráchel není trýček v počtu synů, ani obliba u táty Jákoba. Synů má mnohem víc než její sestra Ráchel. Jákob v další generaci jen opakuje hloupý rodinný model svého otce upřednostňování jednoho dítěte před jiné – Josefovské příběhy nás také ještě čekají.

Rozhodující rozdíl je v jejich úlohách v dějinách Božího lidu. Teprve v dlouhodobé perspektivě poznáváme, že dějiny lidu Abrahamova Izákova a Jákobova budou pokračovat dětmi z Ley. Ty dějiny, které moc nežijí z krátkodobého úspěchu, ale ukazují k Božímu království, tak se budou psát skrze příslušníky jejích potomků Z pokolení Lévi vzejde kněžské pokolení levitů. Z tohoto syna nemilované Ley se po pár staletích narodily nejvýznamnější postavy Starého zákona co do zákonodárství a bohoslužby – bratři Mojžíš a Áron. Z pokolení Juda vzejde královská dynastie v Jeruzalémě počínající králem Davidem. A my víme, že v této linii se narodí i Pán Ježíš. Větší cti už se žádnému pokolení v dějinách nemůže dostat.

Boží požehání jde v linii Ley a my se na tom máme naučit, že Boží pohled v dějinách je zaměřen na trpící. Lea, na kterou shlédl Hospodin (na rozdíl od Ráchel), nás učí, že pro Pána Boha je zajímavý příběh těch, které dějiny vystrkují na okraj. Tudy půjdou dějiny. Jednou linií přes Mojžíše a druhou přes Davida až k Mesiášovi. Tudy půjdou dějiny, které nemají moc co společného s oblibou u lidí, ale ukazují k životu věčnému.

Teprve zpětně, z pohledu věčnosti, to dává smysl. Pokud nevěříme ve věčný život, vyhrál Ezau, který má rodinný majetek. Pokud nevěříme v život věčný, vyhrává Ráchel, kterou i s Josefem Jákob očividně preferuje před všemi ostatními.

Lea nás učí ježíšovskému pohledu. Pohledu toho, který řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mk 2,17) Pro Ježíše byli zajímaví ti na okraji. Byli pro něj tak zajímaví, že se pro ně stal sám jedním z těch na okraji. Stal se vyvrhelem a zločincem, který skončil na popravišti. Zdánlivě naprostá prohra. Ale je to prohra podle Jákoba ve sporu s Ezauem, prohra podle Ley ve sporu s Ráchel. V krátkodobé perspektivě je to bída, ale my víme, že sem jsou upřeny Boží oči. Tudy půjdou dějiny spásy. Tohle je cesta, která vede do Božího království.

V Pánu Ježíši se sbíhají ty dva motivy, které se nám objevily, když hledáme odpověď na otázku, co se Pánu Bohu líbí. U Jákoba jsme se naučili, že Bůh oceňuje snahu a u Ley jsme se naučili, že Bůh je s těmi, kteří prohrávají.

Takto bychom se i my měli naučit vnímat svět kolem nás, abychom se na něj dívali Božíma očima. Ocenit ty, kteří se snaží o dobré. Kteří hledají Boha a jeho požehnání. Jistě – dělají to ve vší lidské slabosti. Přinesou do tohoto světa také svoji lidskou hříšnost. Ale ve snaze patřit Pánu Bohu ukazují dobrým směrem.

Přiblížit se k těm, kteří trpí. To je Boží optika. Ti, kteří jsou právě tou lidskou hříšností zraněni, ti se nejvíc zaslouží naši pozornost, protože pak věnujeme pozornost těm, kteří jsou zajímaví pro Pána Boha. Ten, kdo je v tom kterém příběhu nejslabší a nejvíc zranitelný či snad dokonce zraněný, tak jeho situace nejpřesněji ukazuje kde má naše pomoc dlouhodobě vztah k Božímu království.

Amen