Kázání 5. 5. 2023 (požehnání + pro děti)

Písně 214, 637, Půjdeš-li pouští, 334, 241, 403,
Intr Ž 9,2
čtení Gn 29,1-30
kázání: Gn 29,26a
poslání: Ef 4,25

Dominiku (tedy hlavně Tome a Adélko),

přemýšlel jsem, jaké poselství by mohlo to první čtení říct vám. První, co mne napadlo: abychom svoje děti nechali, ať si svoje životní partnery vybírají sami. Zásadním zádrhelem dnešního příběhu je okamžik, kdy do toho rodiče dětem vstupují a dělají jim v tom zmatek. Ale pak mi tam cvrnklo do nosu, že Jákob sloužil za Ráchel sedm let; bylo to pro něho jako několik dní, protože ji miloval. To je moc hezký text a vidím z něj dva důsledky, které mi přijdou zajímavé a třeba vám přijdou také

Tím prvním je, že čas je relativní. Jákob prožil, jak rychle může letět sedm let. Mně z toho vykukuje ta otřepaná pravda, jak děti stárnou rychle. Jak čas, který jim nevěnujeme nyní, tak už nebude jak nahradit. Z toho mi pak vychází výzva pro nás pro všechny, abychom si vážili toho času, který pro sebe máme tady a teď. Vy s Domčou v rodině s ostatními dětmi, ale i my s Domčou tady ve sboru. Abychom si dokázali užít toho, že dětství není čekání na dospělost. Děti mají svoji hodnotu jako děti a zvláště jako křesťané si toho máme být vědomi. Pán Ježíš dával za příklad děti dospělým a ne naopak. My se od dětí máme co učit a věřím, že i Dominik bude dobrým učitelem ostatních nejen až někdy za deset patnáct let, až bude přebírat odpovědnost někde jako vedoucí na táboře či v dorostu, ale už jako dítě svědectvím svého dětského života. Už v tento čas je nám Dominik darovaný proto, abychom měli jedni z druhých užitek. Když ten čas necháme prostě jen uplynout v čekání, až děti převezmou nějaké ty dospělácké úkoly, ochudíme sami sebe.

Druhý postřeh je Jákobova láska, která mu zrelativnila dlouhých sedm let na jako několik dní. Tohle je moc lásky – že i těžké a nepříjemné věci se s ní zvládnou mnohem snadněji. „Láska přikryje množství hříchů“ učí nás apoštol Petr (1Pt 4,8). I věci objektivně špatné – a sedm let čekání není nic veselého – pomůže láska zvládnout. Takže opět: na prvním místě Domčovi a vám v rodině, aby vám vaše vzájemná láska pomáhala zvládnout i věci nepříjemné. V druhém sledu pak – kdo ví, jaká alotria bude dělat Domča v kostele. Hádám, že bude úplně stejný, jako ostatní děti tady v dorostech. Tak mu dávejme poznat svoji lásku, protože bez ní je s námi dospělými k nevydržení a Pán Bůh ho provázej a naplňuj láskou k nám, abychom tak mohli tady ve sboru žít společně život, jaký se Pánu Bohu líbí

Milé děti, milí bratři a sestry,

tak tu mám Jákoba. Aby nám byl jasný příběh, musíme se vrátit do prvního čtení z předminulé neděle – Jákob a Ezau. Prvorozený Ezau už vlastně není prvorozený, protože své prvorozenství prodal. Nemá ani otcovské požehnání, protože o to ho brácha Jákob ošidil.

Jákob má koupené prvorozenství a vyšvindlované provrozenské požehnání, ale to je tak všechno. Majetek zůstane Ezauovi, protože Jákob musí zdrhnout.

Bůh Jákobovi potvrdí jeho prvorozenský stav. Získal ho podfukem, ale pro Pána Boha je zjevně důležitější, že po něčem takovém toužil, zatímco jeho bráchovi Ezauovi na tom zas tak nezáleželo. Podfuk tam ale byl – to nezapomeňme. Podfukářům se jejich podfuky vrátí. To je poučení z dnešního příběhu, že kdo s čím zachází, s tím také schází. Kdo si začne třeba i dobré věci opatřovat špatnými metodami, toho to tak či onak dožene.

Boží požehnání je ale pro Jákoba velké povzbuzení. A fakt vidí, jak se mu věci daří. Jde a jde a u nějaké studny potká pastýře – a hele! „Bratří, odkud jste?“ „Jsme z Cháranu.“ Oni jsou přesně z toho Cháranu, kam jde! „Znáte Lábana“? „Známe.“ „Daří se mu dobře?“ „Dobře. Však tady přichází jeho dcera Ráchel s ovcemi.“

A Jákob kouká a vidí Ráchel. Krásnou Ráchel a určitě nejen krásnou, protože pást ovce není žádná legrace a ona to zvládá. Tak honem nabádá ty ostatní pastýře, aby napojili ovce a zmizeli zase pást – no, tady už má smůlu, tohle tady není zvykem. Tak aspoň Ráchel pomohl s napojením ovcí a měl velikánskou radost, že se potkali.

Ráchel má taky radost. Utíká domů, že přišel bratranec Jákob od tety Rebeky! Její táta Lában, Rebečin bratr, hned běží a už synovce vítá! No to bylo vyprávění! „Jak se máte, jak se daří Rebece a Izákovi, kolik máš sourozenců, jak se máte, co děláte…?“ A Jákob vypráví, vypráví… A pak vypráví i druhý večer a třetí – celý měsíc tam byl. Vypravoval Lábanovi všechno, co se přihodilo. Všechno? No – když všechno, tak všechno… Holt tedy i o tom, že je sice prvorozený a má prvorozenské požehnání – ale… No – my víme, jak to bylo. Nechali ho tedy u sebe bydlet, bylo jasné, že jen tak se Jákob domů vrátit nemůže.

Ale Jákob zdaleka nejen vyprávěl – byl vděčný zato, že ho takto přijali a dokázal máknout. Silná ruka chlapa z hospodářství se rychle pozná. Po měsíci už to bylo Lábanovi hloupé a nabídl Jákobvi aspoň nějaké peníze. Patří do rodiny – ale kvůli tomu přece nebude pracovat zadarmo! No a Jákob se tak ošívá, ošívá – a pak si řekne, co by chtěl za odměnu. „Budu ti sloužit sedm let za tvou mladší dceru Ráchel.“

Vypadá to, že Lában neměl syna. Má dvě dcery – Ráchel a její starší sestru Leu. Lea měla pěkné oči, ale Ráchel byla krásná úplně celá. Jákob se do ní zamiloval až po uši. No a Lában dlouho nepřemýšlí – na tomhle může jen získat. Provdá dceru. Provdá ji za člověka, kterého viděl pracovat. A v řadě neposlední: ženich si tehdy nevěstu kupoval. Čili Jákob by mohl pracovat za peníze a za ty peníze by si pak koupil Ráchel. Na svatbu by si vydělal tak za 4 roky. Jenže ty peníze by pak dostala Ráchel jako jakousi bezpečnostní pojistku, kdyby ji muž vyhnal. Rozhodně by si ty peníze Lában nemohl prostě nechat. Ale Jákob nechce peníze. Nabízí práci na 7 let a veškerý zisk z té práce zůstane Lábanovi! To zní jako sen! Hned si plácli a Jákob se vrhl do práce. Jak jsme už slyšeli – frk-frk, sedm let uplynulo jako voda a Jákob se jde ptát, jak to bude s tou svatbou.

„No – jak by to bylo?!“ na to zvesela Lában – „svoláme všechny chlapy, zapijeme to a jste svoji!“ Jak řekl, tak se stalo – tedy aspoň ten začátek. Nevěsta je zahalená ve spoustě závojů, do tváře jí nikdo nevidí. Hostina se v hebrejštině řekne doslova „pijatika“, tak bych řekl, že když si tak Jákob připil s každým z těch chlapů, co je strejda Lában pozval, tak byl namol. Odnesli ho do postele – no a vedle něj uložili místo Ráchel její straší sestru Leu.

Za těch sedm let, co tam Jákob sloužil, měl Lában dost času si to promyslet. O starší Leu zjevně žádný chlap zájem neprojevil. Co s ní? Aby zůstala doma na ocet a že by Jákob Leu odmítl? Okamžitě se s ní rozvedl? Myslím, že tohle měl Lában promyšlené dokonale – slyšeli jsme, jak to zdůvodnil.

Jákob vyčítal Lábanovi: „Cos mi to provedl? Což jsem u tebe nesloužil za Ráchel? Proč jsi mě oklamal?“ Lában odvětil: „U nás není zvykem, aby se mladší vdávala dříve než prvorozená.“ Jakoby řekl: „Hele, venkovanku – Lea je prvorozená! Prvorozenství je moc důležitá věc. To u vás není? Vám je to úplně jedno, že někdo je prvorozený a s tím prvorozenství získává nějaká práva a nějaké povinnosti?“

No a Jákob si uvědomuje, jaké má máslo na hlavě. Jaké má černé svědomí. Jak moc pro něj prvorozenství bylo důležité, že kvůli němu zneužil bratrovy únavy a otcovy slepoty. Lhal, podváděl – protože prvorozenství s jeho právy a povinnostmi, to je pro něj neskutečně důležité! Tohle je argument, kdy prostě nedokáže říct ne – i když vidí, že Lában zneužil jeho opilosti, lhal a podváděl. Nemůže mu vůbec nic vyčítat, protože udělal úplně to samé.

Když mu tedy nakonec Lában slíbí, že si za týden bude moci vzít i Ráchel za další sedmiletou službu, souhlasí a zůstane tak u Lábana. Lea a Ráchel byly sestry a byly v pohodě – ale jako dvě manželky jednoho muže to pak mají ve svém vzájemném vztahu hodně složité. Lában je takto uvrtal do situace, kterou si nezasloužily a které jim pak ošklivě komplikovala už celý život. Jákob s Lábanem se budou různě šidit a podvádět dál, do dalšího podvádění se zapojí i manželky proti vlastnímu tátovi.

Ten dnešní příběh je jedno velké varování – jak se jednou začne se švindlováním, bude to pak už jen zamotanější a zamotanější. Jákobovi to dá spoustu práce, aby si to aspoň jakž takž srovnal s Ezauem – o tom bude řeč příští týden. A některé věci se v jeho rodině nesrovnají nikdy. Jednat spolu narovinu a bez švindlování – to je prostě vždycky to nejlepší řešení.

Amen