Kázání 7. 4. 2023 (barrandovské)

Písně (starý zpěvník!!!): 96, 622, 579, 452, 200
Vstup: Ž 96,1-4
Čtení: Lk 24,13-35
Text: Lk 24,30-31
Poslání: 1Tim, 2,1-4

Milí bratři a sestry,

…dal se jim poznat, když lámal chléb. Je zajímavé, že okamžik, kdy se jim otevřely oči a poznali ho, byl až v tuto chvíli. Fáze „hořících srdcí“ v rozhovoru nad Biblí je okamžik zajímavý, ale není okamžikem otevření očí. Tím je až lámání chleba. Pro naši intelektuální tradici evangelické církve se tu otevírá jistý problém. Jak moc je naše zvěstování dostatečné? Můžeme výkladem Písma nabídnout setkání s Kristem? Poznají lidé Krista, když jim budeme otevírat Písma?

Nad těmito otázkami budeme přemýšlet – jak oslovit lidi kolem nás? Co je ten správný způsob? Hořící srdce učedníků je fajn, ale to „docvaknutí“ bylo až při lámání chleba. Má tedy vykladačská práce s Písmem hodnotu? Procházení všech těch míst, která se vztahují na Krista, jejich rozbor, vysvětlování, jakým způsobem to které místo Starého zákona prorůstá do světa Nového zákona… Osobně je mi to blízké. Dopoledne jsme si to probírali s dětmi, co tak asi u všech všudy Pán Ježíš mohl těm učedníkům z „Mojžíše a všech proroků“ vykládat. Typicky evangelický přístup k Bibli a k zvěstování Ježíše Krista jako ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Ale – když vidíme Kleofáše a jeho přítele – má to vůbec smysl?

Předně – máme to už v Bibli, že Filip zvěstoval Krista etiopskému dvořanovi tak, že vykládal Bibli. A byla z toho víra taková, že byl dvořan vzápětí pokřtěn. Ani evangelická tradice nevymizela s první generací.

Druhý postřeh je ještě důležitější. Proznívá z vazby „dal se jim poznat“. Tak říkajíc „konatelem děje“ je Pán Ježíš sám. Je to on, kdo se dává poznat. Je to on, kdo ví, jaká je vhodná situace a jaký je dobrý způsob, kterým má smysl lidem otevřít oči, aby ho poznali. Duch poslal Filipa na pustou cestu do Gázy, aby tam zvěstoval evangelium formou výkladu biblického textu.

Kleofáš a jeho přítel jsou pro mne na stejné lodi s Radovanem Martínkem blahé paměti. Chodíval na bohoslužby pravidelně, ale kázání přetrpěl s myšlenkou na cigáro před kostelem. Zato třetí neděle v měsíci a večeře Páně pro něj byl centrální zážitek. Tehdy prožíval, že Bůh je tu pro něj. Pro něj byla zásadní ta vpravdě emauzská zkušenost, totiž setkání s Kristem při lámání chleba. Setkání s Kristem, který je při vysluhování večeře Páně zároveň hostem i hostitelem. Přichází jako host tam, kde se sejdou dva neb tři v jeho jménu a v tomto společenství se stává hostitelem, když v chlebu a vínu dává sám sebe. Přítomnost Krista ve svátosti se špatně intelektuálně vysvětluje, ale dá se to intuitivně přijmout a prožít. A Radovan to přesně tak prožíval.

Někomu sedne spíš ta intelektuální varianta, někomu spíš ta prožitková. Otevírá se nám tak prostor k pochopení, že jsme různí a Bůh naši různost respektuje. Aby byla církev skutečně „svatou církví obecnou“, jak ji vyznáváme v Apostoliku, tedy aby byla pro všechny, musí nabídnout něco víc než jeden univerzální misijní koncept.

Už tolikrát jsem si říkal: kdyby něco takového existovalo, za těch 2000 let by to někdo objevil a svět by byl plný křesťanů! Ne-li že – něco takového by přece musel znát Pán Ježíš! Jenže (řečeno současným slovníkem), za těch tři a půl roku sehnal jen dvanáct folowerů – sledujících. Jako „influencer“ Pán Ježíš nijak zázračně úspěšný nebyl. Podobně apoštol Pavel – měl za sebou několik misijních cest, mnoho let práce… Ale když pak čteme dopisy, které píše, vidíme, že ty sbory svým rozsahem vypadaly dost podobně, jako teď tady my na Barrandově.

Sídliště má nějakých 20 tisíc obyvatel. Chtělo by to tedy nějakou velkou sídlištní evangelizaci? Může být, ale nelze přehlédnout, že z těch akcí pro zástupy nevíme o žádném konkrétním učedníkovi. Všichni, o kterých víme, jsou výsledkem tak říkajíc „individuální práce“. Až mi z toho vychází, že v té práci se zástupy jde o něco jiného. O nějaké vzdělávání, přípravu a tak. Příběh o setkání s Kleofášem a jeho přítelem je v něčem pro setkávání se vzkříšeným Kristem typický – je to setkávání s jednotlivci. Máme jen jednu blíže neupřesněnou zmínku, že se Pán Ježíš ukázal více než pěti stům bratří najednou (1Kor 15,6). Právě tak i u apoštola Pavla máme jedinou zmínku o misijním působení na náměstí, když přišel do Athén (Sk 17,22). Jinak je to ale vždy práce s jednotlivci či malými skupinkami v synagogách.

Práce s jednotlivci s sebou nese prostor k respektu k individualitě a připadá mi, že to je přesně to co Ježíš a Pavel berou vážně. Co by mělo být společným jmenovatelem každého zvěstování Krista. Což nás vrací do Emaus, respektive nejprve na cestu z Jeruzaléma do Emaus.

Kleofáš a jeho přítel nepřestali vzpomínat na to, že Ježíš Nazaretský byl očividně významná osobnost. To viděli roky, že jednal jako prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem. Někde pod povrchem této osobní zkušenosti ale bylo mnohem víc. My jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.

Významných učitelů, moudrých rabínů, mocných proroků, úspěšných léčitelů a v řadě neposlední laskavých lidí – těch je vlastně ve světě docela dost. My jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Vykoupení Izraele nepřinese lidská moudrost ani zázračné schopnosti. To je speciální úkol, ke kterému si speciálně povolává Bůh.

Vykupitel… Můžeme u nich očekávat směsici tehdy běžných představ kombinace politického a náboženského osamostatnění lidu Staré smlouvy. Náboženské očisty jejich země od pohanských symbolů – a těmi jsou na prvním místě náboženské symboly tak či onak spojené s kultem olympských bohů. Od toho je jen krůček k politice, tedy ke všemu, co je tak či onak spojeno s římskou nadvládou. Očekávání od Mesiáše je, že pod jeho vedením Izrael podle těla obnoví suverenitu, jak si jak tak vysnil ve vyprávěních o králi Davidovi a jeho synu Šalomounovi. A samozřejmě v řadě neposlední – jak se tak předávala tradice makabejských válek a suverenity Izraele před příchodem Římanů. Je to 100 – 150 let nazpátek, nikdo si to nepamatuje. Ale tím spíš kvetou všemožné představy, jak krásné to bylo období. Jaké to budou zlaté časy, jen co se setřesou římské okovy. Svoboda, klid, prosperita – všechno to tu pokvete! Jen je potřeba vypráskat všechny nepřátele za hranice.

Kleofášovo čekání na toho, který má vykoupit Izrael, ale dostalo naprosto zásadní ránu na Velký pátek. Elity židovského národa se postaraly o Ježíšovu likvidaci a vzhledem k tomu, že to je už třetí den, tak je to všechno passé…

No – možná právě proto jim při výkladu Písma srdce hořela, ale Ježíše nepoznali. Jejich intelektuální představy je příliš spoutaly. Nedokázali poznat Ježíše v proroctvích o trpícím služebníku, beránku Božím, který na sebe vezme hříchy světa. Toho Ježíše, kterého za roky společného života tak dobře znali – a vůbec jim nedocházelo, jak málo mu doopravdy rozumí. Podle mého oblíbeného vtipu, kdy přichází postupně k nebeské bráně jednotlivé duše a vrátný se jich ptá: „Znáš Pána Ježíše?!“ A první duše řekne: „Jistě! Jsem farář! Pronesl jsem tisíce kázání na toto téma a není snad nic, co bych o Ježíši z Bible nevěděl!“ „Výborně, odpoví vrátný. Tady máš bílý šat a vítej v nebi!“ Ten druhý se prsí ještě víc: „Jistě, jsem nejen teolog, ale také biblický archeolog. Znám Ježíše nejen ze svědectví Bible, ale i ze znalosti dobových reálií!“ I on je srdečně přivítán na nebeské hostině. A třetí tak jen pohlédne na vrátného a řekne: „Jasně, že Tě znám, Pane Ježíši!“

Ten vtip v sobě nese předně rozpoznání, že do nebe jsou přivítáni všichni. Ale zároveň i to, že intelektuální poznání není dokonalý vrchol. Pro pořádek – prožitkové také ne. Církev už si několikrát prožila období, kdy důkazem víry bylo nějaké to vnitřní chvění, emocionální prožitky – a Pán Ježíš se z toho vytratil právě tak, jako z toho intelektuálního přístupu. Moderní „něcismus“, víra v „něco nad námi“ je typickým dítětem tohoto typu zbožnosti, který si vystačí s romantickým západem slunce, horoskopy a trochou psychologie nad motivačními citáty o pozitivním myšlení. Už jsem říkal – neexistuje jeden univerzálně správný misijní model a to bychom nebyli my lidé, abychom sebelepší nápad nedokázali nějak pokroutit.

Příběh Kleofáše a jeho přítele nás učí přistupovat do každého svědectví o Kristu s respektem k individualitě toho, s kým mluvíme. Mně osobně je evangelické intelektuálno nejbližší, ale tam, kde je zvěstován Kristus ukřižovaný a vzkříšený, tam je jedno, jakým způsobem se to děje. Večeře Páně neříká nic jiného, než kázání. Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde… píše apoštol Pavel (1Kor 11,26) Večeře Páně je jen jinou formou zvěstování toho, že Pán Ježíš zemřel, vstal z mrtvých, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. A to jsem pořád ještě jen na rovině toho, co tradiční v ČCE.

Jistě může být i spousta dalších způsobů. Pamatuji koncem 90. let na misijní akci, která vycházela z distribuce filmu „Ježíš“ a nebyla neúspěšná. Máte-li televizi a naladíte-li TV Noe, od včerejška začal běžet česky nadabovaný seriál The Chosen – Vyvolený. Jde o další teologicky dost povedené umělecké zpracování evangelijního příběhu, které může otevřít podobný prostor pro rozhovor. Nabízí se použití multimediálních nástrojů a virtuální reality. Kdo ví, jak situaci změní umělá inteligence. Kdo ví, jaké cesty si Pán Bůh ještě použije k tomu, aby se lidé setkali s jeho Synem a uvěřili v něj.

Tohle je ten zásadní cíl. Forma je podružná a buďme svobodní v tom ji měnit. Právě tak ale buďme svobodní i v tom udržet to, co umíme a co se nám osvědčuje. Změna pro změnu by byla hloupost. Je potřeba být světu srozumitelní – což neznamená se prostě jen světu přizpůsobit. V takových pokusech se totiž Kristus ztrácí poměrně záhy. Když ale neztratíme dobrý cíl, totiž vést lidi k osobnímu setkání, k osobnímu vztahu s Kristem, tak už ve formě nemůžeme udělat žádnou zásadní chybu.

Amen