Kázání 8. 1. 2023 (Barrandov)

Písně: 702, 714, 755, 448, 418
Vstup: Iz 11,1-8
1. čtení: Mt 2,13-23
Text: J 1,45-46
Poslání: 1Pt 3,16b

Milí bratři a sestry

rozhovor Filipa a Natanaela odráží něco z pochopení a něco z nepochopení Ježíšova pozemského úkolu. Pán Ježíš přichází jako naplnění řady starozákonních proroctví, ale je to celé výrazně složitější, než že bychom si mohli udělat nějaký seznam konkrétních starozákonních míst a pak je postupně odškrtávali jako splněná.

Zásadní změnu v chápání úlohy Ježíše Nazaretského přináší osobní setkání. Tak to vidíme už u Jana Křtitele: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve, než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“ (J 1,29n) Netušil jsem, kdo to má být – ale pak jsem se s ním setkal a vím to. To je on!

Tohle slyší Janovi učedníci a není divu, že sledují, co je tenhle člověk zač! Ne, že by se šli ptát Jana, ale jdou za Ježíšem. Ondřej a kdosi druhý – Ježíš si jich všiml a pozval je k sobě domů. Z dlouhého rozhovoru pak vyrostlo rozpoznání, že Ježíš je Mesiáš. Opět podtrhuji to osobní setkání. Ne teoretické vědomosti. Osobní zkušenost s Ježíšem vede Ondřeje, že jde za svým bratrem se zásadní informací: „Nalezli jsme mesiáše!“ (J 1,41) Toto rozpoznání pak „otevírá Písma“, tedy dává nově porozumět prorockým textům.

Nalezli jsme mesiáše! Nalezli jsme toho, o kom psal Mojžíš v Zákoně i proroci. Někdo očekávaný „podle Písem“. Osobní zkušenost setkání s Kristem dává porozumět Bibli. Po setkání s Ježíšem učedníci Jana Křtitele chápou, že na Ježíši se naplňují dávná proroctví.

Jenže – jaká proroctví?! Vzápětí to Filip dost poklohní. Mohl by se vrátit k tomu, co ví od Jana Křtitele. Písma svědčí o beránku Božím, který snímá hřích světa. Tak o Ježíši bude za pár let dobře svědčit Filipův jmenovec jáhen Filip. Známe ten příběh ze Skutků apoštolských, jak právě z textu Izajášova proroctví o „beránku, který neotevřel ústa“ zvěstoval etiopskému dvořanu Krista.

Náš dnešní Filip Natanaelovi zvěstuje Ježíše, syna Josefova z Nazareta. Někoho takového ale lze v Mojžíšovi a prorocích nalézt jen stěží.

Ježíš je jedno z nejběžnějších jmen té doby, právě tak, jako jméno jeho otce Josefa. Prostě nějaký Jirka Novák. S tím díru do světa neuděláte. S Nazaretem je to ještě složitější. Zoufale bezvýznamná obec. Není ani jednou jmenována ve Starém zákoně. Nejmenuje ji ani Josef Flavius, takže svého času někteří badatelé dokonce zpochybnili, že vůbec kdy jaký Nazaret byl. Tady už naštěstí archeologie pomohla, takže ano, skutečně existoval. Sídlila v něm římská posádka a nález závaží s řeckým nápisem ukazuje, že pohanský vliv tu byl silný. Natanaelova otázka „Co může být dobrého z Nazareta“ tak dost dobře moha být nějakým příslovím, které si zpohanštělého města udělalo příslovečné místo neužitečnosti. Jsme v Praze, mohli bychom tedy pronášet uštěpačné poznámky o „obydlené zatáčce na Vídeň“, tedy o Brnu. Brno: Jediný vtip, ve kterém se dá bydlet. Ale co z něj čekat dobrého?

Takové úsloví o Nazaretu jinde doloženo není, tak je to jen dohad. I kdyby to byla špatná stopa, pořád je jasné, že despekt z Natanaelových slov přímo čiší. Nazaret. Zpohanštělý kolaborantský zapadákov… A co na to může říct nebohý Filip?! Tady už argumenty nejsou. Ale řekl to nejlepší, co jen mohl říct: „Pojď a přesvědč se!“ Jirka Novák z Brna skutečně nezapadá do žádného mesiánského konceptu, který by šel dokazovat biblickými citáty. Ale osobní zkušenost s ním je proměňující. Tohle už má Filip za sebou a snaží se předat dál. Pojď a přesvědč se – to je základní výzva pro porozumění „Nazaretskému“. Nazaretský totiž boří všechny dosavadní představy o tom, jak má vypadat mesiáš, Boží posel…

A přece je podle Písem. Tady nám Bibli otevírá evangelista Matouš (1,22-23): Když Josef uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; ale na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských a usadil se v městě zvaném Nazaret – aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský.

Evangelisté neřeší, jestli tam bydlel předtím. Koneckonců – takový rozhovor si můžeme snadno představit. Josef s Marií se vrací z egyptské emigrace. V Betlémě se sice žilo fajn, ale bydlet tak říkajíc „pod okny“ Heroda mladšího, který je stejný kruťák, jako byl jeho otec – ne, nemá smysl dráždit hada bosou nohou. Tak se vrátili do míst, kde bydleli ještě před tím, do Mariina rodného Nazareta.

Ze standardních nacionálií – Ježíš, syn Josefův z Nazareta – se v Matoušově podání stává vyznavačská formule. Nazaret, jehož jméno bychom mohli přeložit jako „výhonkov“ se stává živnou půdou pro „nazra“, tedy výhonek z pařezu Jíšajova. Před pár lety nadělal Herodes v Betlémě Davidově dost paseku – a přece je tu jeden pařez Jíšajův, který obrazí znovu. Ježíš bude zván Nazaretský a s každým vyslovením jeho jména si může dotyčný vzpomenout na proroka Izajáše a jeho zaslíbení. I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy… Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit… Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nazaretské zaslíbení.

A kdyby jen to. Křesťané byli záhy označeni jako „nazorejská sekta“ (Sk 24,5). Z názvu Ježíšova domovského města je jen kousíček k významnému starozákonnímu motivu Božích zasvěcenců. Nazíři, nazorejci, nazarénci… Vzdáleně bychom to mohli přirovnat ke křesťanskému mnišství. Muž či žena si na sebe buď na čas, nebo na celý život vzal nějaký závazek, kterým si zpřísnili sami pro sebe podmínky života. Takový nazorejec dělá víc, než přikazuje Tóra – zdržuje se nejen alkoholu, ale vůbec čehokoliv, co má co společného s vinou révou. Nestříhá si vlasy ani vousy. Je zakázán jakýkoliv dotyk mrtvoly, byť by šlo o nejbližší příbuzné. Čteme tak výslovně o Samsonovi a Samuelovi, že byli nazíři. Motiv nazírského slibu je zmíněn i na dalších místech Starého zákona. V Novém zákoně vidíme Jana Křtitele. V křesťanské tradici je s nazírským slibem spojován Jakub, bratr Páně, představitel Jeruzalémského křesťanského sboru. Rabínská literatura pak řeší takové detaily, jakože je možné si prohrábnout vlasy rukama, ale už ne hřebenem, protože tam by se téměř jistě nějaký vlas vytrhl a to už by vlastně bylo něco jako stříhání vlasů.

Chápalo se to tak, že takový člověk pak byl pro Pána Boha ještě lépe použitelný, než běžní židé. Odevzdal se Bohu, patřil mu více než kdo jiný. Takto se Bohu zasvěcovali vojáci, aby boj byl opravdu Hospodinův.

Jenže – když si představíme jakéhokoliv takovéhoto přísného asketu, který se straní světa, radovánek spojených s alkoholem či doteku mrtvoly – ono to dost neladí s příběhem Ježíše Nazaretského. Co neladí – Nazaretský Ježíš převrací nazorejské zásady úplně naruby. Netuším, jak to měl se stříháním vlasů, ale alkohl se v jeho příběhu objevuje několikrát. Když se lidé dobře bavili, bavil se s nimi. Když někdo v jeho okolí zemřel, opět ho nevidíme, že by se stranil! Šel tam a mrtvého se dotkl a tak ho vzkřísil. Nevyhýbal se hříšníkům, i těm se snažil pomáhat. Prostě něco úplně jiného, než by lidé tehdy od takového nazorejského Božího zasvěcence čekali.

Byl zván „nazaretský“ a protože jeho učedníků říkali „nazorejská sekta“, tak tato souvislost v uších Ježíšových současníků rezonovala. Ale jakékoliv bližší zkoumání ukazovalo něco jiného. Nazorejský Ježíš, Boží zasvěcenec, byl pro Pána Boha ještě lépe použitelný, než běžní židé. Odevzdal se Bohu, patřil mu více než kdo jiný. Ale zároveň lidem ukazoval, že nejlepší služba Bohu není v půstech a sebeomezování. To nejcennější je pomáhat lidem. Být s nimi v jejich radostech i starostech. Vstupovat do toho, čím právě žijí – tam být s nimi a pro ně. Ne být oddělený od druhých sám samojediný dokonalý.

Nezní to tak vznešeně, jako když se člověk v něčem omezí. Tohle vypadá – no jako „milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!“ Kraličtí to překládají jako „žráč a pijan vína“. Takto označovali Pána Ježíše jeho protivníci. Žráč a pijan vína – co z toho může vzejít dobrého.

A ejhle – ono to lidi přitahovalo. Ti, kteří se s Ježíšem setkali, se neodvraceli. Prostě bylo nutno jít a přesvědčit se. Holt to takto s Ježíšem z Nazareta funguje. Jirka Novák z Brna, Ježíš, syn Josefův z Nazareta. Z díry, kde dávají dobrou noc lišky potkani a nutrie. Nazorejský, co je nazír naruby. Pije víno a nevyhýbá se hříšníkům.

Jenže – ono je s ním lidem dobře, protože cítí, že to je výhonek z pařezu Jíšajova, skrze který působí Boží Duch. Z toho chlapa čiší moudrost a rozumnost. Dokáže poradit a vyřešit problémy způsobem, který by jeden nečekal. Učí ne jako zákoníci – ale jako ten, který tím vztahem s Bohem prostě žije. Kdo chtěl, mohl jít a přesvědčit se.

Dialog Filipa s Natanaelem tak proznívá až do našich časů. Nemáme moc argumentů, kterými bychom mohli lidem vysvětlit, že naše víra je dobrá a způsob života následování hodný. Až příliš mnoho na první pohled logických argumentů je proti. Když argumenty dojdou, kdo chce psa bít, hůl si najde vždycky. Ale argument příkladu našeho vlastního života zůstává trvale platný. Dokud budeme moci spolu s Filipem říct: „Pojď a přesvědč se!“, bude mít naše svědectví váhu.

Amen